Radka Denemarková je už roky jednou z nejoceňovanějších českých spisovatelek v zahraničí. Doma sice získala hned čtyři ceny Magnesia Litera, zároveň ale její romány přikrývá mlhavý závoj čehosi výlučného a divného; mají pověst psaní jen pro toho, kdo si k nim najde cestu. Nejnovější próza nazvaná Čokoládová krev to potvrzuje snad ještě víc než ty předchozí.
Franz Kafka sedí v hledišti na „echt jidiš divadle z Východu“ a jako jediný v okruhu přátel se neošívá. Fascinovaně hledí na jeviště, kde probíhají bláznivé věci. „Říkají to i ono,“ stěžuje si jeden kolega. A mladík Franz se náhle začne upřímně smát.
Jsou filmové série, které nestárnou. A pak ty, co zamrzly v době svého vzniku. Když se před čtyřmi lety Hollywood rozhodl "rozmrazit" dvojici hrdinů z dvoudílné franšízy Mizerové, zdálo se, že to musí být přešlap. Pár infantilních policistů však v kombinaci s moderní akcí zafungoval překvapivě dobře. Totéž platí o čtvrté části Mizerové: Na život a na smrt, která ještě přidává plyn.
V roce 1974 byl Josef Koudelka teprve čtvrtým rokem v emigraci, když se stal členem prestižní agentury Magnum a dostal nabídku na výstavu v newyorském Muzeu moderního umění. Pro jiného fotografa by to byl splněný sen. Koudelka požádal o pár měsíců posunutí a přehlídku svých děl ve slavné instituci pak ani nenavštívil.
Anglický baskytarista a zpěvák Sting se ani po sedmdesátce nešetří. Název jeho právě zahájeného turné Sting 3.0 evokoval nový model, jakousi výkonnější, účinnější verzi starého dobrého Stinga. Návštěvníci úterního koncertu v plzeňském amfiteátru Lochotín skutečný význam pochopili po pár minutách: ten název se čte Sting trio.
Mezinárodní hudební festival Pražské jaro se snaží poskytovat prostor soudobé hudbě dlouhodobě. Někdy se daří více, někdy méně. Pokusil se o samostatnou programovou řadu, průběžně se tvorba současných autorů objevuje na programu běžných koncertů v sálech jako Rudolfinum, dochází na zajímavé příležitostné projekty, avšak donedávna jako by to pořád ještě nebylo ono.
Čtrnáctiletá Priscilla sedí v bistru, vypadá to jako ten nejvšednější den v jejím životě. Jenže přijde mladý muž v uniformě a ptá se: „Líbí se ti Elvis Presley?“ Po odpovědi „Jasně. Komu ne?“ následuje nečekaná nabídka: „A nechtěla bys k němu na večírek?“ Tak protagonistka snímku Priscilla, který nově promítají česká kina, začíná vztah s největší hvězdou své doby. S naprostou samozřejmostí.
Balet Národního divadla uvedl jako poslední premiéru sezony klasický titul Coppélia. V repertoáru tělesa pod vedením Filipa Barankiewicze se tak řadí vedle La Sylphide nebo Marné opatrnosti mezi známé romantické tituly. Tradiční pojetí tohoto komediálního příběhu se však příliš nepovedlo. Kvalitní jsou spíše jednotlivé taneční výkony, inscenace jako celek působí až příliš naivně, někdy i trapně.
Situační humor bez složitostí, člověčina, naivní herectví a lehká hlava. Jednoduchou cestou se vydal režisér Ondřej Havelka v nové inscenaci opery Tajemství od Bedřicha Smetany. V pražském Národním divadle měla premiéru minulý pátek a byla jednou z událostí právě probíhajícího festivalu Pražské jaro.
Sejdou se Robert Downey Jr, Robert Downey Jr, Robert Downey Jr a Robert Downey Jr. To není začátek trapného vtipu, ale scéna, ke které skutečně dojde v novém špionážním seriálu Sympatizant, kde oscarový herec ztvárnil hned několik rolí. Velký jihokorejský žánrový experimentátor, režisér Pak Čchan-uk, ukazuje následky války ve Vietnamu způsobem, jaký tu ještě nebyl.
Dívka se brodí zelení tak sytou a jasnou, že vypadá jako z jiného světa. Do místa připomínajícího ráj nás však režisér George Miller vezme jen na chvilku. Jakmile hrdinka nejnovějšího pokračování ságy Šílený Max utrhne zářivě barevné ovoce, čeká ji cesta prachem, špínou a zrezivělým postapokalyptickým krajem, kde je tou nejcennější tekutinou benzin.
Ještě v roce 200. výročí narození skladatele Bedřicha Smetany často zaznívají fráze, které jako by vypadly z obrozeneckého slovníku: zakladatel české národní hudby, velikán naší opery a tak dále. Smetanův nový životopis, jejž právě vydal Pavel Kosatík, je pozoruhodný nejen tím, že ukazuje, jak tyto konstrukty vznikaly, ale také nakolik je utvářel sám umělec.
Režisér Jiří Strach se poslední dobou projevuje hlavně silnými společenskými názory. V oblasti umělecké tvorby už je to komplikovanější. Čím ambicióznější věci natáčí filmař, který není schopen zvládnout ani pohádku, aby se z ní člověku neprotáčely panenky, tím bolestivější to bývá podívaná.
Jmenuje se John Sugar. Opravdu. Byť to zní jako špatně vymyšlený pseudonym někoho, kdo cosi skrývá. Krimi série Sugar, kterou lze už celou vidět ve videotéce Apple TV+, toho stejně jako hrdina před diváky schovává opravdu hodně. Než však vyloží všechny karty na stůl, má k dispozici jedno eso. Colin Farrell v titulní roli hraje soukromého detektiva, jaký tu nebyl od časů klasického Hollywoodu.
Hudební velkofilmy prožívají renesanci. Po extrémně úspěšném, byť banálním hitu Bohemian Rhapsody z roku 2018 či ambiciózním, o poznání povedenějším portrétu Eltona Johna nazvaném Rocketman teď také česká kina začala promítat příběh jedné z největších a nejtragičtějších hvězd hudebního průmyslu Amy Winehouse. Jmenuje se Back to Black a bohužel ho lze shrnout do tří slov: zpívala, pila, umřela.
Nejpozději na podzim 2022, kdy spisovatelce Kateřině Tučkové bestsellerový román Bílá Voda nečekaně vynesl Státní cenu za literaturu, začalo být jen otázkou času, než se také tento její příběh dostane na jeviště. Nakonec se tak stalo hned dvakrát. Po brněnském Městském divadle nově Bílou Vodu uvádí pražské Národní divadlo.
Festivalu Pražské jaro chybí do osmých kulatin rok, přesto je už letošní ročník jiný. Máme tu Rok české hudby, tedy akci zastřešující významná výročí několika osobností v čele s Bedřichem Smetanou, od jehož narození nedávno uplynulo 200 let. Zahrát jeho cyklus Má vlast a tím uctít skladatelův odkaz do Prahy přijel orchestr řazený mezi nejlepší na světě: Berlínští filharmonikové.
Jen zvuková stopa a série černobílých fotek provází úvodní scénu nejnovějšího a možná posledního snímku sedmaosmdesátiletého Kena Loache nazvaného Starý dub. Veterán britského filmového realismu jako by jím chtěl zhmotnit bariéru mezi obyvateli městečka na severovýchodě Anglie a migranty, které právě přivezl autobus do tohoto zapadlého, vládou zapomenutého kraje.
Itálie, rok 2013. Josef Rychtář, toho času majitel bezpečnostní agentury, odhazuje tričko a žene se k domu, kde je podle něj vězněna Iveta Bartošová. Vykřikuje její jméno a rozběsněně buší na vrata. Okolojdoucí jej s obavami pozorují. Vše natáčí kameraman bulvárního média.
Trojice opic se noří do hlubin džungle, brzy nachází hnízdo se třemi vejci. Jenže tradice velí, že jedno musí v hnízdě zůstat. Tak jejich pouť pokračuje. Z džungle se však hrdinové snímku Království Planeta opic, který od čtvrtka promítají česká kina, po většinu stopáže jen tak nevynoří. Nový díl ságy odehrávající se dlouho po vládě opičáka Caesara opouští lidskou perspektivu.
