„Všichni už umřeli.“ Likvidátor z Černobylu vypráví, jak pomohl kolegům

Černobylská katastrofa není jen příběhem Ukrajiny a Běloruska. Následky havárie, od níž v neděli uplyne právě 40 let, likvidovaly statisíce mužů z celého Sovětského svazu, mezi nimi i Estonci. Jeden z nich, předseda Estonské asociace pro Černobyl Juri Reinmann popisuje práci „lidských robotů“, život v zakázané zóně i to, jak dnes bývalí likvidátoři bojují s nemocemi a pocitem zapomnění.

„Černobyl se stal metaforou, symbolem. A dokonce historií. Byly napsány desítky knih, bylo natočeno tisíce metrů videozáznamů. Zdá se, že víme o Černobylu všechna fakta, jména a čísla. Co je k tomu možno dodat?“ ptá se v úvodu jedné ze svých nejslavnějších knih běloruská spisovatelka a držitelka Nobelovy ceny za literaturu Světlana Alexijevičová.

Slavná spisovatelka a novinářka ve zmíněné knize, která se jmenuje Modlitba za Černobyl - Kronika budoucnosti, popisuje události počínající výbuchem jaderné elektrárny na konci dubna 1986 prostřednictvím příběhů jednotlivých lidí.

Největší pozornost je z naprosto logických důvodů jak v její knize, tak ve většině ostatních materiálů zaměřena na obyvatele okolních vesnic a měst nebo pracovníky elektrárny. A mezi důležité postavy patří i likvidátoři, takzvaní „lidští“ roboti.

Nejen Ukrajina a Bělorusko

Následky havárie pomáhaly odklízet statisíce lidí ze všech zemí tehdejšího Sovětského svazu, například Estonská asociace pro Černobyl dřív evidovala téměř pět tisíc osob, teď je počet méně než poloviční.

O tom, jaké to v Černobylu bylo, proč tam šel dobrovolně nebo jak bojoval za práva svých kolegů, mluví v rozhovoru pro Aktuálně.cz předseda zmíněné asociace Juri Reinmann.

Pane Reinmanne, v jakém období jste v Černobylu přesně pobýval?

Byl jsem tam až třetí rok po havárii, tedy v roce 1988. V té době už byla úroveň radiace mnohem nižší a lidé již nebyli v takové míře postiženi nemocemi.

Jak se tam člověk vlastně ocitne?

Většině mužů se tvrdilo, že jde o běžné vojenské cvičení. Nikomu samozřejmě otevřeně neřekli, že jedou do Černobylu; prostě se měli sbalit a jet. Já jsem tam však nebyl odveden násilím, jel jsem do Černobylu jako dobrovolník, protože mě zajímalo, co se tam skutečně děje. Chtěl jsem to vidět na vlastní oči a pracovat tam.

Jak se stane, že se člověk prostě jednoho dne rozhodne odjet do Černobylu?

Vojenský komisariát mě informoval, že potřebují stavební odborníky, jelikož jsem vystudovaný inženýr. Nešlo ani tak o výstavbu, jako spíše o demolice velkého množství domů, které byly silně zasaženy radiací. V Černobylu zkrátka chyběli lidé ze stavebnictví. Ačkoli jsem již nepodléhal vojenské službě, přesto o mě stáli. Řekl jsem si, že do toho půjdu. Samozřejmě mě ujistili, že radiace už není tak děsivá jako v roce 1986. Tak jsem tam skončil a viděl jsem, jak to tam vypadalo.

Jak to na místě vypadalo?

V podstatě tam byla jedna hlavní zakázaná zóna. Kolem elektrárny, kde vybuchl reaktor, vytvořili uzavřený kruh o poloměru asi 30 kilometrů, tedy v průměru 60 kilometrů.

Veškerá půda v okolí elektrárny musela být zasypána pískem a navýšena o metr, protože neexistoval jiný způsob, jak kontaminovaný povrch země izolovat. Metrová vrstva písku sloužila ke snížení úrovně záření.

Nejděsivější situace byla samozřejmě v prvním roce, kdy muži čistili střechy okolních budov. Po výbuchu reaktoru se radioaktivní odpad rozletěl do širokého okolí a dopadl právě na střechy. Obsahoval uran, plutonium a další nebezpečné látky, které bylo nutné posbírat. V tom prvním roce směli muži na střechách pracovat jen dvě minuty denně.

Hodili pár lopat radioaktivních zbytků přes okraj a jejich práce pro ten den skončila. Dnes jsou již všichni tito lidé po smrti, což vypovídá o síle tehdejšího záření.

Celý svět se snažil pomoci, například z Japonska byly dovezeny dálkově ovládané stroje, šlo o stroje podobné buldozerům. Jenže tyto traktory a buldozery nebyly navrženy pro tak extrémní radiaci, takže přestaly fungovat. A právě tehdy se zrodil termín „lidský robot“. Člověk byl jediný, kdo v těch podmínkách dokázal pracovat.

Co jste na místě dělal vy?

Práce na výstavbě kolem reaktoru, tedy na takzvaném sarkofágu, pokračovaly i ve třetím roce. Bylo nutné vybudovat obrovský kryt, který by uzavřel veškerý odpad, jejž reaktor vychrlil. Ten původní sarkofág se však začal rychle rozpadat. Staré základy reaktoru nebyly stavěny na takovou zátěž, jakou představovala nová konstrukce.

Po několika letech se ve střeše objevily trhliny a radiace začala znovu unikat. Proto před několika lety Američané postavili sarkofág nový. Ten už stojí a prý má záruku na 200 let.

Na něj před pár měsíci spadl dron… Přejděme ale k jiné otázce, vy jste předseda Estonské asociace pro Černobyl a pomáháte bývalým likvidátorům. Jak konkrétně ta pomoc probíhá?

Když mě zvolili předsedou, vyjednal jsem, aby muži začali dostávat příspěvky od města Tallinn – na každoroční pobyty v sanatoriích nebo na ošetření zubů, které se lidem z Černobylu kazily velmi rychle.

Dokonce se mi podařilo zajistit prostředky na to, aby si lidé mohli každý rok nechat zhotovit brýle, protože naši členové stárnou a brýle jsou drahé. To jsou reálné výhody. Od státu jsem vyjednal, že všichni veteráni dostanou každoroční jednorázový příspěvek 290 eur (asi 7000 Kč). Je to sice malá částka, ale usilovali jsme o ni dlouho.

Veteráni jsou nemocní lidé, kteří již nemohou pracovat a mají to v životě velmi těžké. V celém Estonsku zbývá podle mých posledních informací z 4500 lidí, kteří byli odvezeni v roce 1986, již jen asi 2200 žijících. Ne všichni, kteří v seznamech chybí, zemřeli. Mnoho ruských chlapců odešlo v neklidných 90. letech do Ruska. Ale značná část jich skutečně zemřela, zejména ti, kteří byli v Černobylu v roce 1986. Lidské zdraví tehdejší extrémní radiaci zkrátka nedokázalo odolat.

Jaké konkrétní zdravotní problémy tito lidé měli?

U všech veteránů se těžké kovy hromadily v kostech, zubech a vlasech. Velmi brzy po návratu nám začaly vlasy a zuby vypadávat. Dnes jsme ve věku, kdy většina mužů o své zuby přišla a nosí protézy.

Mnoho mužů je však vážně nemocných a musí si kupovat drahé léky. Průměrný důchod v Estonsku je přitom jen kolem 600 eur, což na léky nestačí. Proto veteráni nutně potřebují pomoc od státu. Těch 290 eur ročně, které stát vyplácí už deset let, je směšná částka.

S důchodem 600 eur se dnes nedá vyžít a stát by měl svým hrdinům pomoci. Obětovali své zdraví a životy za čistou přírodu, kterou dnes máme. Často říkám i politikům: kdyby ten radioaktivní mrak tehdy přešel přes Estonsko, dopadli bychom stejně jako v Černobylu.

Estonská vláda si však této oběti dostatečně neváží. Když se mě ptají, co veteráni potřebují, odpovídám, že nejlepším řešením by byl dvojnásobný důchod.

A neváží si toho ani Evropská unie. Ta by měla ocenit, že jsme tam šli jako „lidští roboti“ a za cenu vlastních životů jsme tu „krvavou díru“, jak tomu říkáme, uzavřeli. Udělali jsme to pro celou Evropu, aby měla čistou přírodu. Paní von der Leyenová má svůj svět a tito lidé se o nás nezajímají…

Vojákům tehdy bylo jen 20 let, byli to vojáci a plnili rozkazy bez ohledu na nebezpečí, o kterém jim nikdo neřekl. Udělali, co bylo třeba, a po pár letech mnozí zemřeli.