Velí nám papíroví generálové, stěžuje si úspěšný ukrajinský velitel. Nabízí řešení

„Bez ohledu na to, zda válka bude pokračovat, nebo nastane příměří, ukrajinská armáda se musí změnit. A to okamžitě. V obou scénářích je v sázce totéž, a to přežití státu.“ Těmito slovy varuje Ukrajinu i svět jeden z nejschopnějších ukrajinských velitelů a zároveň kontroverzní krajně pravicový politik Andrej Bilecki, velitel 3. armádního sboru. Text přinesl ukrajinský server nv.ua.

„Po šoku z února 2022 přišla euforie. První vítězství byla ohromující, ale místo abychom se zabývali jejich příčinami, věnovali jsme se rozdělování plodů vítězství. Armáda jela na stejném palivu, které vyhnalo ruské síly z Kyjeva a Chersonu – tedy na nadšení motivovaných dobrovolníků. Toto palivo však není nekonečné,“ píše Bilecki. A pokračuje:

Když se objevily první známky stagnace, země opět hledala magická řešení. Nejprve javeliny, pak bayraktary, poté himarsy, F-16, abramsy, leopardy, bradleye či „dronovou zeď“. Ale pouze technologie bez strategie průběh války nezmění. Tanky byly vynalezeny během první světové války, ale rozhodující vliv získaly až díky konceptům blitzkriegu a hlubokých operací. Technologie není zázračná. Jakoukoli zbraň nakonec používá člověk.

První problém – lidé

Na Ukrajině panuje iluze, že zvýšení počtu ozbrojených sil automaticky znamená, že si dáme „kávu na Krymu“. Jenže zvýšení počtu vojáků bez kvalitního základního výcviku a bez silného poddůstojnického sboru znamená pouze vyšší ztráty.

Jedinou věcí, kterou můžeme postavit proti nepříteli, jehož síly a zdroje převyšují naše, je radikálně odlišná kvalita a efektivita. Prvním prostředkem k zajištění větší efektivity je výcvik personálu.

Během šesti měsíců je Ukrajina schopna vycvičit 3000 až 4000 špičkových instruktorů s bojovými zkušenostmi. Tito instruktoři by pak mohli každých šest týdnů vycvičit nejméně 40 tisíc plně připravených vojáků, kteří by byli schopni přežít a bojovat pod tlakem.

Andrej Bileckij (1979)

Od mládí se angažoval v krajně pravicovém nacionalistickém hnutí.
Vystudoval historii, aktivně trénoval bojová umění a založil či spoluzaložil několik nacionalistických organizací (Patriot Ukrajiny, Pravý sektor, Černý sbor, Sociálně-národní hnutí či Národní sdružení).
V roce 2014 zakládal prapor Azov.
Poté byl několik let ukrajinským poslancem.
V roce 2013 napsal knihu Slovo bílého vůdce.
Po vypuknutí války zorganizoval z veteránů Azovu novou 3. samostatnou útočnou brigádu, která se stala jednou z nejefektivnějších jednotek ukrajinské armády.
Letos převzal velení nově vzniklého 3. armádního sboru.

Základem moderní armády je silný poddůstojnický sbor. Bez něj ani ti nejlepší velitelé nemohou situaci zachránit: zkušení vojáci jsou zabíjeni rychleji, než stačí předat své znalosti, a nezkušení náhradníci nejsou schopni udržet pozice pod tlakem. Vybudování profesionálního sboru poddůstojníků je obtížné, ale ne obtížnější než změna přístupu k bojovému výcviku. Výcvik je něco, s čím může Ukrajina začít zítra.

Druhý problém – „papíroví generálové“

Většina dnešních generálů začala válku v roce 2014 jako plukovníci nebo podplukovníci. Nezažili proto přímou účast v bojových operacích. Dnešní plukovníci a velitelé praporů začali v roce 2014 v nejlepším případě jako velitelé čet nebo rot. Jsou to lidé, kteří viděli, jak to funguje v terénu. Museli čelit palbě, absolvovat dlouhé pochody pěšky, zůstávali na frontě a zapojovali se do boje. Rozumějí limitům schopností vojáka, alespoň těch fyzických. Generálové tomu nerozumějí.

Jsou mezi generály inteligentní, zkušení a kompetentní lidé? Nepochybně. Ale chybí jim praktické zkušenosti. Nejde o situaci, která by byla specifická pouze pro Ukrajinu. Po Iráku čelily Spojené státy stejnému problému: mnoho generálů nebojovalo od války ve Vietnamu. První válka v Iráku odhalila propast mezi teorií a praxí. Řešení bylo radikální – čistka v generálském sboru a povýšení těch, kteří měli skutečné bojové zkušenosti.

Ukrajina potřebuje stejný druh reformy. Všechny překážky bránící postupu schopných mladých důstojníků musí být rychle odstraněny. Dnes jsou mými nejúčinnějšími veliteli někdejší kapitáni a majoři z roku 2014, kteří se vypracovali na plukovníky a generály. Jsou nepochybně kompetentnější než ti, kteří velí pouze na základě počtu let služby.

V každé válce existují pouze dvě cesty: buď máte více zdrojů, nebo jste efektivnější. Nekonečné zdroje však nemáme ani my, ani naši spojenci. Proto se zasazuji o realistický pohled.

Mohl bych dlouho hovořit o technologických revolucích, které se očekávají v roce 2026, protože můj 3. armádní sbor patří mezi lídry v oblasti bezpilotních letounů, pozemních robotických systémů, bezpilotní protivzdušné obrany, automatizace velení a zpracování dat z bojiště. Ano, objeví se řada nových typů zbraní, ale nakonec vše záleží na kvalitě lidí. Vybavení bez kompetentního velení je pouhým kusem železa. Rusko disponovalo v roce 2022 vynikající výzbrojí, a přesto prohrálo operaci v Kyjevě kvůli katastrofálním selháním velení.

Strategii neurčuje technologie. Určují ji lidé, od seržanta po generála. Ale „zlepšení kvality lidí“ nezní tak lákavě jako „sto milionů dronů“. Jenže pouze kvalitativní změny v ozbrojených silách určují výsledky na bojišti, formují postoje veřejnosti a ovlivňují ochotu partnerů pokračovat v poskytování podpory.

Text přinesl ukrajinský server nv.ua.