Ve hře je mír a levná ropa. Devět hodin tvrdého jednání mezi USA a Íránem

Americká a íránská delegace se setkaly v pákistánském Islámábádu k prvním přímým jednáním obou zemí na tak vysoké úrovni od islámské revoluce v roce 1979. Detaily zatím nejsou známy, obě strany ale potvrdily, že se jednalo dlouho a intenzivně – devět a půl hodiny. Je svět na dohled dohodě, která nás zbaví přízraku globální recese? Odpověď nabídnou na debatě aktualne.cz tři experti.

Stovky tankerů s ropou, zkapalněným plynem i nákladní lodě s plasty, hnojivy, heliem či kyselinou sírovou stále čekají v Perském zálivu a neodvažují se proplout Hormuzskou úžinou do Indického oceánu. Před válkou jich každý den úžinou proplulo kolem 125, nyní kolem deseti – většinou íránských či ze zemí spřátelených s Íránem. Rejdaři příměří moc nevěří a světová ekonomika tak nadále zůstává bez skoro třetiny ropy a pětiny zemního plynu.

Írán sice slíbil v dohodě o příměří úžiny uvolnit, ale klade si podmínky: lodě se musí předem nahlásit, Írán si vyhrazuje právo je zkontrolovat, některé státy jsou z možnosti proplouvat úžinami vyřazeny úplně a především – všichni musí platit. A ne málo. Za největší tanker dva miliony dolarů.

To by v případě obnovení plavby v původních počtech vedlo k miliardovým ziskům pro Teherán. Bílý dům to už označil za nepřijatelné a odmítají to i američtí spojenci v zálivu, především Saudská Arábie, Spojené arabské emiráty, Kuvajt, Katar a Bahrajn.

Dalším kamenem úrazu je, zda má příměří platit i pro Libanon, kde Izrael decimuje proíránské hnutí Hizballáh. Podle Teheránu (ale i Pákistánu, který dohodu pomohl vyjednat), zahrnuje příměří i Libanon. Podle Američanů a Izraelců jen Írán.

Teherán může vydírat svět

Dohoda o příměří je tak mimořádně křehká, ale ještě náročnější bude dojednat dohodu o míru. Američané trvají na ukončení íránského vojenského nukleárního programu, na zásadním omezení programu výroby a vývoje balistických raket a na ukončení financování spojenců v regionu jako je Hizballáh nebo jemenští Hútíjové.

Íránci naopak požadují kontrolu nad Hormuzským průlivem, právo na vlastní jaderný program, zrušení sankcí, válečné reparace ze strany USA a stažení všech sil USA z regionu (kde mají USA po desítky let obrovské vojenské základny, především v Kataru, Bahrajnu a Kuvajtu).

Oba návrhy jsou tak diametrálně odlišné, že vyjednat kompromis během zbývajících deseti dní bude extrémně komplikované. Mezi oběma stranami panuje absolutní nedůvěra. Teherán má navíc málo důvodů ke kompromisu. Sice zažil tvrdé bombardování, které zabilo řadu klíčových předáků režimu, zničilo jeho letectvo a protivzdušnou obranu, potopilo jeho loďstvo a zásadně poškodilo vojensko-průmyslový komplex, režim ale přežil. Podařilo se mu navíc blokovat Hormuzskou úžinu a tím dostat světovou ekonomiku na kolena.

Teherán může vydírat celý svět a Američané s tím mohou udělat jen málo, protože invaze do devadesátimilionové země pětkrát větší, než Německo by znamenala druhý Vietnam.

Mají Američané nějaké páky na Teherán? Má válka vojenské řešení? Je za Trumpovými kroky nějaká promyšlená strategie nebo jde o sérii improvizací? Nebude z toho všeho nejvíce těžit Čína?

A jak se se závislostí na tak nestabilní části světa vyrovná světová ekonomika? Čeká nás celosvětová recese a inflace? Nebo nedostatek ropy a plynu?

Na to odpoví v pondělí 13. dubna od 18:00 ve veřejné debatě Aktuálně.cz bývalý poradce vlády pro národní bezpečnost Tomáš Pojar z Hudson Institutu, politický geograf a bezpečnostní analytik Jan Kofroň z Fakulty sociálních věd UK a hlavní ekonom společnosti Natland Petr Bartoň. Uvádí šéfredaktor Aktuálně.cz Matyáš Zrno.