Prosil jsem syna, aby nešel do války. Nakonec jsme šli oba, vypráví ukrajinský hrdina

„Sliboval jsem manželce, že se vrátím,“ říká Ljubomir Mikalo, přezdívaný Baťa, nový ukrajinský hrdina, otec tří dětí a dědeček. Dobrovolně bojuje od začátku války. Loni strávil v obklíčení za nepřátelskými liniemi 42 dnů ve sklepě s mrtvými spolubojovníky i padlými nepřáteli. Za svůj výkon získal od prezidenta Zelenského nejvyšší vojenské vyznamenání – Hrdina Ukrajiny.

Ljubomiru Mikalovi „Baťovi“ je 46 let, má tři děti a jedno vnouče. Do armády by jako trojnásobný otec nemusel, ale přihlásil se dobrovolně hned na začátku války. I se svým synem. „Můj syn byl na vojně, takže něco uměl. Já ne. Prosil mě, abych do války nešel, a já prosil jeho, aby nechodil on. Má mladou ženu a má před sebou ještě dlouhou cestu. Navíc se mu narodila dcera, moje vnučka. Ale nakonec jsme se přihlásili oba. A také můj bratr a bratr mé ženy.“

Od začátku války bojovali v rámci 103. brigády Teritoriální obrany na nejtěžších úsecích fronty na Donbase. Celkem čtyři muži z jedné rodiny. Jeho syn mu dokonce zachránil život, když byl v květnu 2023 raněn. Zastavil krvácení a donesl ho k evakuačnímu vozidlu vzdálenému tři kilometry. „Od začátku jsem říkal, že všechno bude v pořádku: neboj se, modli se, spoléhej se na Boha. Syn mi tato slova neustále připomíná. I vášnivý ateista v případě nebezpečí začne věřit, modlit se, věřte mi.“ Znovu byl raněn o rok později, utrpěl pohmožděniny, otřes mozku a praskly mu ušní bubínky. Vrátil se však ke své jednotce.

Loni 30. května dostal spolu se čtyřmi dalšími vojáky za úkol dostat se v noci na pozici ve vesnici Alexejevka v Sumské oblasti a odtud sledovat pohyb okupantů. Takové výpady obvykle trvají pět až sedm dní a na toto období se vydává jídlo a munice. Baťa byl zkušený voják, takže věděl, co ho čeká. Netušil ale, že tato mise bude náročnější než všechny předchozí.

Už po cestě se dostali pod palbu a ztratili jednoho vojáka. Brzy zjistili, že plánovaná pozice už neexistuje. Piloti dronů pátrali po okolí a nalezli další sklep v opuštěném zarostlém dvoře. „To byla výhoda, husté zelené houští nás maskovalo. Ve sklepě byly odpadky a jedna železná postel, na které jsme se střídali.“ Hned druhý den došlo k prvnímu kontaktu s nepřítelem. Podařilo se jim zabít ruského vojáka. Tělo odtáhli do sklepa, aby na sebe neupozornili. Mrtvola, pokrytá pytli s odpadky, tam ležela celou dobu.

Za týden přišli o spolubojovníka, kterého zasáhla střepina do krku. Byl na místě mrtvý. Zbyli tři, zato ve sklepě přibyla další mrtvola. Po týdnu jim došly zásoby jídla a vody. V noci vyráželi do okolí obírat mrtvé Rusy o jejich polní lahve s vodou a dávky potravy. Piloti dronů je ze vzduchu navigovali a upozorňovali na případné nebezpečí.

Nepřítel nevěděl, kde přesně jsou. Vojáci se snažili na sebe neupozorňovat více, než je nutno. Když se střetli s nepřítelem, stříleli jednotlivými ranami, protože tak Rusové obvykle pálili na prolétající drony. Věřili, že si tak okupanti střelbu nespojí s nimi.

Několikrát jen těsně unikli smrti. Stalo se, že se střetli s Rusy na 5-10 metrů. Jednou jim do sklepa dopadl granát, který nevybuchnul. „Viděl jsem, jak dovnitř vlétá granát, padá vedle mě a kutálí se po schodech. Všichni jsme ztuhli. Ale uběhlo pět sekund a granát nevybuchl. Pak jsem klukům řekl, že je to další znamení, že všechno bude v pořádku, že nás Bůh chrání. A ať se nebojí. Věděl jsem, že moje žena jde do kostela a že se moje rodina za mě modlí. Cítil jsem prostě, že všechno bude v pořádku, že se odtamtud musím dostat živý. Slíbil jsem své ženě a dětem, že se odtamtud živý vrátím,“ říká Baťa.

Čtyřicátý první den jejich nasazení přišli o dalšího muže. Zbyli dva a ve sklepě měli tři mrtvoly. Nepřítel na ně shazoval zápalné granáty. Spojili se s velením a dostali rozkaz té noci opustit pozici. Celou dobu je doprovázel dron a dostávali instrukce, jak se pohybovat, aby nenarazili na nepřítele. Na stezce v lese Ljubomir našel půl lahve vody. Nikdy předtím neměl takovou radost z doušku vody: „Byl to poklad cennější než zlato. Protože 42 dní jsem se nikdy nemohl do sytosti napít. Jen jsem si vlhčil rty. A poslední dva nebo tři dny nebylo jiné východisko než olizovat vlhčené ubrousky.“

Když Ljubomir a jeho bratr dorazili na ukrajinské pozice, stále nemohli uvěřit, že se jim podařilo uniknout z pekla. Okamžitě zavolal své ženě, ale ta se neozvala. Zatímco čekala na muže, zjistila, že má rakovinu. Čekala právě na operaci. Synovi se ještě podařilo říct matce, že se jeho otec vrátil živý. „Moje žena mi říká, že když jdete do kostela a prosíte Boha za někoho, obětujete něco. Možná obětovala své zdraví pro mou spásu… Teď společně procházíme její léčbou. V noci jsem ale ve svých myšlenkách zpátky v tom sklepě. Zůstali tam dva moji bratři…“

Po opuštění obklíčení byl Ljubomir Mikalo také hospitalizován; měl zápal plic, otřes mozku a problémy s ušima. Svého rozhodnutí narukovat nelituje. „Chtěl jsem, aby moje rodina byla v bezpečí, takže jsem na sebe nemyslel. Člověk je ochráncem rodiny a každý uvědomělý Ukrajinec musí bránit svou zemi v případě jakéhokoli nebezpečí, protože nebezpečí pro zemi je stejné jako nebezpečí pro vaši rodinu.“