Rozhovor se zakladatelkou slovenské iniciativy Počkajme so smartfónom Henrietou Volf o tom, jak rodiče mohou ustát tlak nejbližšího okolí, ale i školy, pokud se rozhodnou nepořídit dětem smartphone až do konce základní školy.
Stojíte za iniciativou Počkajme so smartfónom, jak to celé začalo?
Mám devítiletého syna, dnes je ve čtvrté třídě. Na začátku jsem šla jako rodič s hlavním proudem – když jsem vyslechla rozhovor rodičů ve školce, že jejich děti už hrají na tabletech nějaké hry, tak jsem si říkala: pojďme hrát i my.
Potom přišel covid, ze svého pohledu musím říct: Díky Bohu! Měla jsem čas zastavit se a začít přemýšlet, jestli je opravdu dobré dělat to tak, jak to dělá každý. Začala jsem měnit svůj postoj a názory, začala jsem si číst názory odborníků a rozhodla jsem se pro omezování technologií a obrazovek.
Mnozí rodiče pořizují dítěti mobil s nástupem do základní školy… Cítila jste podobný tlak v této době?
Přesně tehdy začaly přicházet otázky na toto téma z našeho okolí. Ptali se mě, jestli už má syn mobil a kdy ho dostane, že už je ten čas. Neviděla jsem v tom smysl – vždyť byl v první třídě, školu jsme měli pod okny, jen pár metrů, chodila jsem pro něj, tak na co by mu byl?
Potom ve třetí třídě jedna máma, která si přečetla knížku Úzkostná generace od Jonathana Haidta, na třídních schůzkách ostatním rodičů zprostředkovala jeho tvrzení, že je to problém a je potřeba ho řešit celospolečensky. Že bychom měli dát technologiím stopku a popřemýšlet, jak dělat věci jinak. A to se dá jen tehdy, když to uděláme společně.
Rodiče se musí spojit
Nemůže se ale stát, že bude dítě kvůli absenci telefonu v kolektivu vysmívané a šikanované?
Dítě samotné má malou šanci to zvládnout. Nedá se to dělat tak, že já jako jediná matka si řeknu, že moje dítě nebude mít smartphone a budu se bát, že dítě bude vyčleněné a budou se mu posmívat.
Zmíněná maminka na třídní schůzce přiblížila ostatním iniciativu z USA, kde se rodiče spojují, aby odložili koupi smartphonu svým dětem a zeptala se, jestli by s ní do toho někdo šel, protože ona svému dítěti chytrý telefon dát tak brzy nechce. Očekávala jsem, že zůstaneme samy, ale přihlásilo se nás dvanáct z pětadvaceti rodin.
To mě inspirovalo založit občanské sdružení OFFline svět. Organizujeme offline aktivity pro děti a rodiče, vzděláváme o hrozbách na internetu a na Slovensko jsme přinesli mezinárodní iniciativu, kterou jsme nazvali Počkajme so smartfónom. Chceme, abychom jako rodiče měli právo sami rozhodnout, kdy a jestli vůbec dáme dětem telefon, aniž bychom byli posuzováni, odsuzováni nebo vysmíváni.
Jaké benefity tedy má podle vás pořízení smartphonu dětem až po skončení základní školy?
Jsem přesvědčená, že pokud s technologiemi a telefony počkáme, jak se to teď začíná dít ve skandinávských zemích, naučíme děti používat mozek a dopřejeme mu dostatek času k vývoji. Potom je můžeme začít postupně pouštět i na internet a sociální sítě. Dosáhneme tak zlepšení nejen duševního zdraví dětí, ale i fyzických, sociálních a společenských zručností.
Autoři technologií je v dětství taky neměli
Mnoho lidí, kteří volají po tom, abychom dětem umožnili přístup k technologiím, argumentuje, že je důležité, aby se s nimi naučily pracovat, aby nebyly pozadu oproti ostatním, že to později už nedoženou.
Tyto technologie ale vyvinuli lidé, kteří k nim v dětství také přístup neměli. Nejprve uměli používat rozum, uměli si spojovat věci, přemýšlet, dokázali se hodiny soustředit na práci. Ale my nejdřív dáme dětem technologie, čímž narušíme vývoj mozku, koncentraci, a potom si myslíme, že budou technologie i všechno ostatní bez problémů zvládat. Ale nebudou.
Proto jsme se jako rodiče rozhodli říct „ještě ne“ tlaku pořídit dětem smartphony jen proto, že všichni ostatní ho už mají. Věříme, že děti si zaslouží čas na dětství – svobodnou hru, dobrodružství venku a radost – bez neustálého porovnávání nebo lákadel internetu.
Rodiče, kteří se snaží oddálit čas, kdy dají dítěti první smartphone, jsou stále v menšině. Máte pocit, že se časem tato skupina rozrůstá, anebo je to stále spíš okrajový názor v naší společnosti?
Zatím je to, bohužel, okrajový názor. Ale velké procento rodičů, kteří dali dětem do rukou smartphone příliš brzy, nám zpětně říká, že toho s odstupem času litují. I proto chceme začít chodit po školách a prostřednictvím ředitelů dostat k rodičům informaci, že existuje naše rodičovské sdružení a že v tom nejsou sami. Věřím, že nás bude čím dál tím víc.
Proč doporučujete počkat s pořízením smartphonu až do nástupu na střední školu? Vycházíte z nějakých výzkumů, nebo k tomu přistupujete spíš intuitivně?
Byli jsme striktně za to, že určíme jako hranici konec základní školy. Slovenští odborníci ale minulý rok přišli s doporučeními, ve kterých říkají, že ideální věk na první smartphone je dvanáct let. Tak jsme se trošku stáhli a řekli, jsme „co nejdéle“, abychom nešli proti nim, protože nejsme vědci. Jako rodiče tedy říkáme „co nejdéle, ideálně do konce základní školy“.
Je to podloženo i výzkumy. Minulý rok se dělal velký výzkum ve Velké Británii se stovkou tisíc respondentů, ve kterém zjišťovali, jak jsou na tom mladí lidé ve věku od 18 do 24 let s duševním zdravím. Ukázalo se, že čím mladší byly děti, když dostaly svůj první smartphone, tím větší míra depresí a úzkostí u nich byla pozorována. Tito mladí lidé měli sebevražedné myšlenky, horší emocionální regulaci, ale i nízké sebevědomí.
O jakém věku se tedy nyní bavíme?
Výsledky například ukázaly, že přibližně 48 procent respondentů, kteří dostali smartphone ve věku pěti až šesti let, připustilo sklony k sebevraždě, na rozdíl od těch, kteří ho dostali až ve třinácti letech, kde to číslo kleslo k 28 procentům. U mužů to bylo 31 procent ku 13 procentům.
Obě čísla jsou obrovská, ale když si vezmete, že více než 50 procent mladých lidí, kteří dostali své první smartphony v mladším školním věku, nemá pro co žít, tak jako společnost směřujeme ke zkáze.
Statistická data ukazují, že podíl depresí, úzkostí nebo sebepoškozování u mladých lidí narůstá. Není ale příliš velkým zjednodušením označit za viníka smarthony? Neměli bychom hledat příčinu i v rodinách a mezilidských vztazích?
Samozřejmě, není to jen o smartphonech. Je to celou společností, naším nastavením. Je to podle mě i tím, že my jako rodiče, kteří jsme možná v dětství strádali a naše dětství třeba nebylo ideální, chceme svým dětem dopřát všechno. Potom se ale jen honíme a nemáme na děti čas.
Telefony jako chůva
Máme málo času a možná i vůle zastavit se a zamyslet nad tím, jestli všechny ty materiální věci, dovolené, jídla v restauracích a tak dále, jsou opravdu to, co naše děti potřebují. Z telefonů jsme si vytvořili chůvu, které svěříme své děti, protože jsme unavení z práce, unavení ze života, unavení ze všeho. Jde to ruku v ruce.
Další věcí je obrovský problém, který začínám pociťovat čím dál víc – děti, kterým je něco přes deset let, mají velmi málo možností, co dělat a kam jít. Děti, jejichž rodiče si to mohou dovolit, chodí na kroužky. Ne každý je ale talentovaný nebo své nadání v dětství objeví. A co jiného s těmi dvanácti-, třináctiletými dětmi? Vzali jsme jim všechno tím, že jsme jim v dětství všechno dali a najednou je „odložíme“: Vždyť už jsi velká, dělej si co chceš.
Je to velmi komplexní problém, nejde svalit vinu jen na mobily a nedá se udělat jen to, že dítěti mobil sebereme a tím si umyjeme ruce.
Jak vnímáte to, že některé školy nepřímo rodiče nutí, aby dětem smartphone pořídili? Na Slovensku sice existuje zákon, který na prvním stupni mobil zakazuje, na druhém stupni se ale používat může, pokud to vyžaduje výuka. Proč školy s dnešními různými technologickými možnostmi potřebují ve vyučovacím procesu právě smarpthony? Nevnímáte to jako podpásovku pro rodiče, kteří ho dětem ještě neplánovali dát?
Z tohoto zákona jsem zklamaná. Měl totiž velký potenciál dát dětem šanci oddechnout si od mobilů plošně na pět až sedm hodin. Jenže ten zákon je tak šalamounsky napsaný, že omezení zjemnil. Od druhého stupně to v podstatě nechali na ředitelích škol.
Přístup je různý. Znám školy, kde je přísný zákaz používání mobilů během celého vyučování, a to v celém areálu školy. Potom jsou školy, kde jsou na druhém stupni učitel nebo ředitel velkým podporovatelem těchto technologií a řeknou, ať je děti používají, protože jde o podporu vzdělávání.
Myslím si, že učitelům a ředitelům škol je potřeba zdůrazňovat, co smartphony dělají s mozky našich dětí. A potřebujeme také data ze Slovenska, abychom nečerpali jen ze zahraničí.
Školy tlak vytvářejí samy
Velký tlak na pořízení telefonu vytváří i EduPage a další podobné školské systémy. Není to jen rodičovská aplikace, své profily v ní mají i žáci – dostávají tam zprávy od učitelů, zkušební testy před písemkou nebo různá zadání. Děti bez mobilů se tak dostávají na okraj, i co se týká informací o životě ve třídě. Jak to vnímáte?
Myslím si, že by bylo velmi užitečné, kdyby se naše školy tak jako ve Skandinávii vrátily k tomu, že děti budou mít znovu odpovědnost, budou poslouchat, zapisovat si, dělat si poznámky. A ne dát dětem povinnost mít EduPage. Učitelé na druhém stupni dokonce zavádějí, že musí mít žáci whatsappové skupiny, aby mohli vzájemně komunikovat.
Stále říkám, že i učitel by se měl mimo školu věnovat své rodině nebo sobě a nekomunikovat po večerech se žáky. Navíc oficiálně je WhatsApp povolený od třinácti let, o čemž se často neví, a rodiče i školy ho dětem zakládají už mnohem dřív. V některých školách jeho používání dětem dokonce nařizují.
Takže vy prosazujete cestu být jako rodič aktivní a komunikovat s vedením školy?
Ano. Velmi záleží na tom, jaký postoj zastává ředitel školy. Pokud je nastavený tak, že technologie odmítá, měl by existovat i další krok – jak to udělat. Dobře, vezmeme dětem mobily, ale co potom? Čím jim vyplníme tu díru, která zůstane po smartphonech?
Myslím si, že i školy, města, městské části a možná i stát budou muset začít víc přemýšlet o tom, jak děti zaujmout – mám na mysli sportoviště, knihovny nebo veřejné prostory.
Nebojte se zařadit zpátečku
Co když jsme už dítěti smartphone dali v dřívějším věku, ale zpětně své rozhodnutí přehodnocujeme? Je už pozdě?
I v rámci naší iniciativy říkáme, že i když už jste dítěti smartphone dali a máte pocit, že to na něm páchá škody, vždycky se dá udělat krok zpět nebo se alespoň zastavit. Mobily se dnes dají velmi dobře regulovat. Dají se nastavovat různá omezení. Je potřeba na nich trvat a kontrolovat je.
Odborníci se shodují, že i když dítě smartphone používá a hraje například hodinu denně kontrolovaně hry, ale v rodině je zároveň přítomná komunikace, dítě má své zájmy, chodí ven s kamarády, když je to prostředí vůči dítěti přející, tak šance, že se stane závislým, je mnohem nižší, než když dítě telefon jen tak dostane a má ho.
Za dítě jsem jako rodič zodpovědná, a pokud jsem přesvědčená, že je to pro dítě dobré, klidně jsem pro mu telefon sebrat natvrdo. Je ale důležité, jakým způsobem. Dobré je udělat to například na dovolené, kde jsme spolu a bavíme se.
My jako rodiče bychom se měli přestat bát svých dětí, jejich emocí. Měli bychom být silní, dávat silné a laskavé hranice, být se svými dětmi, najít si pro ně čas. Podle průzkumu dětského ombudsmana na Slovensku naše děti zhruba pět hodin denně scrollují na mobilu (stejnou dobu potvrzují výzkumy v Česku - pozn. red.). Problém však není jen to, co děti na mobilu dělají - ale co kvůli tomu nedělají.
V Austrálii zakázali sociální sítě do 16 let. O něčem podobném uvažuje i Evropská unie. Kdyby to prošlo i u nás, byla byste stále za odklad mobilů až do konce základní školy? Nejsou pro děti největší problém právě sociální sítě?
Dokud to byly sociální sítě, která nás měly spojovat a spojovaly nás, tak to bylo fajn. Zlé je to od té doby, co jsou smartphony, aplikace nebo sociální sítě tvořené jako tvrdý obchodní vzorec. Zakázat to je jednoduché, ale je tu nebezpečí – a zažívají to i v Austrálii – že se kvůli tomu děti přesouvají na mnohem nebezpečnější platformy.
U dětí, které nemají telefony, bych řekla – čekejme. Ty, co je mají, postupně přivádějme do offline reálného světa, ukazujme jim a učme je reálný život, učme je kritickému myšlení, přemýšlení, čtení.
Ještě jsme se nevzpamatovali z toho, co s námi udělaly sociální sítě. Nezjistili jsme, jak pracovat s těmito technologiemi, a už přichází další hrozba – umělá inteligence. Dnes už obrovské množství dětí využívá chatboty, několik hodin denně si s nimi chatují, začínají si vytvářet vztahy s něčím neexistujícím.
Pokud s tím nezačneme něco dělat nejen my jako rodiče, ale i ředitelé škol, města, stát, tedy celá společnost… další generace bude ztracená. Je to výzva pro všechny dospělé – pojďme se zastavit, nebo alespoň zpomalit.
Převzato v rámci vzájemné spolupráce ze slovenského deníku Postoj.sk.
Sdílet
Mohlo by vás zajímat
Nejnovější
ŽIVĚ2. den OH: Češky ve snowboardové kvalifikaci neměly konkurenci, Minárik končí
Sledujte aktuální dění na olympiádě v Miláně a Cortině d'Ampezzo.
Masivní orgie na Žižkově. Tři nindžové vyplenili Akropoli
Byť už britský hudebník Romare několik let u slavné značky Ninja Tune nevydává, během pražského vystoupení připomněl, jak na přelomu tisíciletí mimo hlavní proudy definovala „chytrou“ taneční muziku. Párty to byla v pátek divočejší, než se čekalo.
Přenos začneKvalifikaci zvládly suverénně, nyní Ledecká a Maděrová zaútočí na medaile
Sledujte online přenos z finálového bloku paralelního obřího slalomu snowboardistek na olympiádě v Itálii.
Rusové zadrželi v Dubaji muže, který podle nich postřelil zástupce šéfa GRU
Ruská tajná služba FSB oznámila zatčení muže, který podle ní v pátek postřelil zástupce šéfa ruské vojenské rozvědky GRU Vladimira Alexejeva. Informovala o tom agentura Interfax.
Snová kvalifikace: Dvě Češky, mezera a soupeřky. Ledecká s Maděrovou zaútočí na zlato
České snowboardistky Ester Ledecká a Zuzana Maděrová byly nejrychlejší v kvalifikaci olympijského závodu v paralelním obřím slalomu v Livignu. Obhájkyně zlatých medailí z Pchjongčchangu a Pekingu Ledecká zajela v obou jízdách nejrychlejší čas, Maděrová byla v modré i červené dráze druhá a za reprezentační kolegyní zaostala 69 setin sekundy.