Rodiče z něj chtěli mít lékaře nebo právníka. Osmadvacetiletý Duy Anh Tran přitom představám starší generace Vietnamců vždycky vzdoroval. V pubertě se našel ve stylu emo, tančil shuffle a ze školy nosil trojky. Dnes se živí jako herec a před kamerou už ztvárnil zoufalého imigranta i drsného mafiána. "Celý život jsem našim dokazoval, že to, co dělám, má smysl," přiznává v podcastu Co z tebe bude?!
Když pracovala jako zpravodajka v Afghánistánu a poslouchala, jak se žije místním ženám, řekla si, že by jejich osudy vydaly na román. Nakonec podle její knihy Frišta vznikl také animovaný film Moje slunce Mad, který jde do kin 21. října. V rozhovoru pro Aktuálně.cz novinářka Petra Procházková vysvětluje, čím ji okouzlil její afghánský manžel a v čem mají Afghánky jednodušší život než Evropanky.
Rodiče byli na stánku, musela jsem se o sebe postarat. Nechápali, proč mají české děti tolik svobody. Ve Vietnamu máte mlčet, já jsem odmlouvala a neměla jsem pořád samé jedničky. Díky tomu, čím jsem si prošla, tak mám teď skvělý život, říká Anna Thu Nguyenová, která o sobě napsala knihu Outsider, dnes zakládá startupy. Pro úspěch jsem musela víc obětovat, jde o to to pořád zkoušet, dodává.
Vždycky jí vadilo škatulkování a chtěla dělat věci jinak. I proto jako dítě hrála v televizních seriálech, v dospělosti odjela do Ameriky studovat a v Česku jí teď vychází kniha. Devětadvacetiletá Anna T. Nguyenová se považuje za rebelku i outsiderku a tvrdí o sobě, že zapadne všude, i když ve skutečnosti nikam nepatří. A je na to náležitě hrdá. "Beru to jako privilegium," říká.
To, co ve filmu vidíte, je rodinná buňka, která se snaží o výchovu superjedince, Miško je hodně napřed a vše ho baví. Byla jsem fascinovaná, že někdo je schopen tolik času trávit s dítětem, rodiče mají pocit, že synovi dávají tah na branku, chtějí aby vydělával peníze a byl ve všem nejlepší, říká dokumentaristka Erika Hníková o svém novém filmu Každá minuta života.
Australská síť výchovných a vzdělávacích středisek pro děti v předškolním věku přišla s kuriózním doporučením. Kdykoli rodiče chtějí svým potomkům vyměnit špinavé plínky, měli by se jich podle organizace předem zeptat na souhlas. Odborníci jsou totiž přesvědčení, že je při celém procesu zapotřebí vzájemný respekt.
Každý tu větu dobře zná. „Já jsem úplně klidný!“ ozývá se v domácnostech, když se schyluje k hádce. V takové chvíli je podle psychologa Davida Čápa lepší vyklidit bitevní pole, aby se vlna frustrace nevyvalila ven. V kurzech Zvládání vzteku to učí muže, kteří nejdou pro ránu daleko, ale i ty, co v sobě vztek dusí. V rozhovoru pro Aktuálně.cz vysvětluje, co dělat, aby ve společnosti násilí ubývalo.
Měla to být poučná a vtipná kampaň, která by teenagerům vysvětlila, že se sexem musí vždycky souhlasit obě strany a bez vzájemného respektu může snadno dojít k sexuálnímu obtěžování. Australské vládě se ovšem webová stránka plná edukativních videí příliš nepovedla a schytala za ni kritiku.
Je lepší chválit a za každé situace pozitivně podporovat, či zvolit cestu drilu a přípravy na drsné prostředí vrcholového sportu? O tom, jak stanovit vhodný balanc při výchově mladých sportovců, hovoří experti na sportovní psychologii Marian Jelínek a Michal Šafář a otec brankáře hokejové reprezentace Stanislav Hrubec.
Dialogy, co nešustí papírem, minimum popisných pasáží a příběhy, které bez příkras odrážejí šedivou realitu dnešních párů a jejich dětí. Právě to udělalo z Petry Soukupové jednu z nejprodávanějších českých spisovatelek a nic z toho nechybí ani v její nové knize Věci, na které nastal čas. V rozhovoru autorka mluví o nespokojených vztazích, výchově mužů v Čechách i vyrovnávání se s vlastní divností.
Zemřela dětská psycholožka Jiřina Prekopová, bylo jí 90 let. Autorka takzvané školy lásky a terapie pevným objetím zemřela v pondělí v pražské rezidenci pro seniory RoSa. Na úmrtí upozornil web Deníku N a potvrdila to spolupracovnice psycholožky Taťjana Horká. Prekopová jako dětská psycholožka působila převážně v Německu. Datum ani forma posledního rozloučení zatím nebyly dohodnuty.
První dva roky byly těžké. Byli jsme za zloděje, kteří vydělávají na hlouposti lidí a chtějí za gumu z tepláků nehorázné peníze, líčí začátky podnikání Alice Kavková, šéfka rodinné firmy 4 Kavky. Děti to dneska mají blbý, protože málokdy potkají venku kamarády. Rodiče je pořád vozí z kroužku do kroužku, aby byly nejlepší. Tyhle ambice nemáme. Chceme, aby dítě umělo kotrmelec a bylo šťastné, říká.
Lidé, kteří vyzařují přílišným sebevědomím, mohou mít nečekaně mnoho společného s těmi, již působí nejistě. Podle psychologa Zdeňka Krpouna se oběma těmto skupinám nedaří střízlivě vyhodnotit vlastní schopnosti a předstíraná sebedůvěra může být i způsob, jak zakrýt hluboké pochybnosti. O tom, jak lidské sebevědomí utváří výchova rodičů nebo přijetí ze strany vrstevníků, terapeut mluví v rozhovoru.
Jako rodiče to myslíme dobře, ale děláme to špatně. Vychováváme podle svých představ, nerozumíme dětem, jejich psychika je nám cizí, zvlášť kluků, matky nejsou edukované v tom, jaký je rozdíl vychovat holku nebo kluka, říká klinická psycholožka Lidmila Pekařová. Dodává, že dětem chybí domácí povinnosti, nástupem do školy by se to mělo změnit.
Časům, kdy děti k rodičům vzhlížely jako ke svatým obrázkům, už nejspíš odzvonilo. To však podle psycholožky Veroniky Büchler neznamená, že by dnes děti měly mít naprostou volnost a neměly respektovat žádná pravidla. O tom, jak mají rodiče najít rovnováhu mezi cukrem a bičem a co dělat, aby z dětí nevychovali nezvladatelné nezbedníky ani duševně prázdné narcisty, mluví v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Neustále jsme sváděni ke sledování přebytečného proudu informací a deformativní zábavy. Umět se rozhodovat a orientovat je zásadní problém, říká Bohumil Kartous z EDUin, autor knihy No Future. Rychlost tempa změny a vznik digitálního prostoru přináší do našeho života úplně novou zkušenost a nové výzvy. A rodiče v tom tápou, upozorňuje.
Po jednání s premiérem Andrejem Babišem se zástupkyně mateřských škol setkaly také s ministryní práce a sociálních věcí Janou Maláčovou, aby s ní prodiskutovaly nerovné podmínky pro dvouleté děti v dětských skupinách a ve školkách. Podle ředitelek by bylo ideální, kdyby se tyto dvě instituce nepřekrývaly, ale spíše na sebe navazovaly.
Není potřeba, aby dítě cítilo, že prohrálo. Rodič by měl svoji moc využívat k tomu, aby do výchovy vnesl vyspělejší přístupy mezilidských vztahů, a ne aby díky tomu získal jen to, co zrovna potřebuje, míní terapeut a lektor kurzů Výchovy bez poražených Jan Vávra. Dítěti se snažím naslouchat, když mu dám pohlavek, tak jen ukážu, že jsem silnější, říká. Rodičovství máme tendenci buď reprodukovat tak, jak jsme ho sami zažili, nebo dělat úplný opak, ale ani tahle snaha nefunguje, dodává.
Podpora kojení je vhodná, ale měla by to být podpora, ne tlak. Řada matek, které kojit chtěly, ale nemohly, to i několik let poté považuje za svoje selhání, upozorňuje psycholožka Zuzana Masopustová, autorka studie Jak to mají mámy. Od ženy se očekává, že si ze všech možností, jak přistoupit k péči o dítě, vybere tu správnou. To nikdo nemůže zvládnout, říká. Je dobře, že je možnost vybrat si, ale měli bychom zmírnit v tom tlaku - my jako společnost i my jako odborníci, dodává.
Anita Michajluková dvacet let pomáhá rodičům a dětem hledat klíč ke spokojeným vztahům. Sází přitom na podporu každého člověka v hledání jeho vlastní životní cesty. Zkušenosti ze své poradny sepsala do nové knihy Dítě, které se v životě neztratí a vydala ji v červnu u nakladatelství Albatros.
