Advokát František Polák mezi válkami hájil komunisty, později v Sovětském svazu zažil jejich totalitní metody. O novodobých otrocích v lágrech gulagu svědčil v OSN, kde posléze pracoval jako noční hlídač, aby dále mohl upozorňovat na represivní povahu komunistického sytému. Marně. Klíčovou výpověď pak přinesl i v mediálně sledovaném sporu tří francouzských komunistů.
O důležitosti čtení, psaní a hledání krásy i ve věcech, které krásu zdánlivě postrádají, píše Monika Zgustová v nové knize nazvané Oblečené k tanci na sněhu. České spisovatelce a překladatelce do španělštiny i katalánštiny ji před třemi roky vydalo barcelonské nakladatelství Galaxia Gutenberg pod názvem Vestidas para un baile en la nieve, teď vychází česky.
Juliu Fučíkovi se po desítky let stavěly pomníky, busty, pojmenovávaly se po něm školy, náměstí či ulice. Pro svazáky či mladé komunisty byla jeho "Reportáž psaná na oprátce" až posvátným textem. Stačí se podívat do dobových učebnic. Fučík byl přítomen nejenom v hodinách dějepisu, ale i literatury, výtvarné výchovy.
Před 110 lety, 9. srpna 1910, se narodila běloruská básnířka Larisa Henijušová. Žena, která za stalinského režimu skončila v gulagu. Právě na toto výročí paradoxně vychází prezidentské volby v Bělorusku, ve kterých s jistotou opět zvítězí Alexandr Lukašenko, upozorňuje v rozhovoru pro Aktuálně.cz běloruský historik Dmitrij Drozd. Lukašenkova vláda přitom prosazuje chválu právě Josifa Stalina.
Do Sovětského svazu odjížděly ve dvacátých letech minulého století tisíce nadšených Čechů a Slováků s velkým snem vybudovat ráj na zemi. Jejich komuny postavily - nehledě na velmi drsné podmínky - prosperující továrny, mlýny, elektrárny i pivovary. Jejich sen se přesto zhroutil. Při stalinských represích byli ožebračeni, vězněni i vražděni. Podívejte se na příběh české komuny Reflektor.
Den po Rudé armádě vstoupili do Prahy 10. května 1945 agenti sovětské kontrarozvědky SMERŠ (Smrt špionům) s jasným úkolem - využít poválečného chaosu a pozatýkat Rusy, kteří našli po roce 1921 v Československu útočiště před bolševickým terorem.
Nacionalisté a Antievropané využívají sochy maršála Koněva jako nástroje na rozbíjení české demokracie. To přesně zapadá do ruské hybridní války. A mají zde Miloše Zemana, který stojí ne na naší, ale na jejich straně. Pátá kolona.
Digitalizované spisy československých občanů, kteří byli ve 30. až 50. letech minulého století vyšetřováni sovětskými bezpečnostními orgány na Ukrajině, získal Ústav pro studium totalitních režimů. Jsou mezi nimi i dokumenty týkající se krajanů, kteří pracovali pro sovětské bezpečnostní složky, za druhé světové války spolupracovali s nacisty či se podíleli na pronásledování Židů.
Uniklé dokumenty čínské komunistické strany ukazují, že Čína zřídila především pro Ujgury, muslimskou menšinu žijící na severozápadě země, tábory určené k ideologické indoktrinaci a převýchově.
V gulagu jsem devatenáct let nestrávila, tři roky jsme byly v pracovním lágru. To jsem neřekla, myslela jsem, že je lágr jako lágr, tvrdí Věra Sosnarová, která si podle historika Adama Hradilka z velké části vymyslela svůj příběh o letech strávených v gulagu. Nižně-Tagilský závod, ve kterém pracovala, podle ní vyráběl vojenský materiál. Nikdy jsem to nesměla prozradit, vyráběly se tam tanky, žádné radiátory, říká dnes, přiznává ale, že pro svá tvrzení nemá žádný důkaz. Jen jsem pracovala, nikoho jsem neokradla. Proč mám na konci života trpět, ptá se Sosnarová.
Věra Sosnarová se rozhodla, že na sebe vezme identitu obětí politických represí, její příběh je založen na podvodu, vysvětluje historik Ústavu pro studiu totalitních režimu Adam Hradilek. Sosnarová podle něj vypráví historky, které se nemohly stát. Existují dokumenty, které dokazují, že v gulagu nebyla, dodává historik.
Loňský rozhovor Karla Hvížďaly se spisovatelem Jiřím Stránským, který zemřel ve středu 29. května 2019 ve věku 87 let. Věnuje se především televiznímu filmu Balada o pilotovi, natočenému podle Stránského knižní předlohy a odvysílanému Českou televizí v listopadu 2018. Jiří Stránský ve své novele popsal skutečný příběh svého tchána Karla Balíka, pilota RAF, který zahynul za nejasných okolností při havárii na ruzyňském letišti v roce 1946. Tou dobou už komunisté pod patronací sovětských "poradců" infiltrovali rozhodující složky moci včetně armády. Jiří Stránský v rozhovoru s Karlem Hvížďalou mluví o historických souvislostech příběhu a o tom, jaký byl osud jeho postav.
V táboře na ostrově uprostřed řeky Ob zemřely v létě 1933 tisíce lidí.
Rusové údaje o obětech gulagu likvidují na základě tajného vládního příkazu.
Polský fotograf Michal Iwanowski se vydal na více než dva tisíce kilometrů dlouhou cestu po stopách svého dědečka a jeho bratra, kteří v roce 1945 uprchli ze sovětského vězení. Snímky, které na desetiměsíční cestě pořídil, vydal v knize s názvem Clear of People (Bez lidí). Projektem chtěl vzdát hold svým předkům, ale i upozornit na současné světové dění. "Snažil jsem se upozornit na paralely mezi děním za druhé světové války a aktuální situací, kdy Evropa čelí nebezpečnému nacionalismu a snaze o rozdrobení Evropské unie. Chtěl jsem nejenom svým čtenářům, ale i sobě připomenout, že válka není jen věcí minulosti," popisuje v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Vyšly vzpomínky Heleny Frischerové, která přežila deset let v lágrech a pracovních táborech na Sibiři. Co víc můžeme pro nevinně týrané a dávno mrtvé vězně udělat než znát jejich příběh? Nechat se obstoupit tou hrůzou, v níž oni museli žít - a jednat podle toho.
Čeští a slovenští badatelé vůbec poprvé získali obrovskou kartotéku vojáků a civilistů zajatých Rudou armádou. Rodiny mnoha vězňů tak po desítkách let tápání zjistí, jak jejich blízcí zemřeli a kde jsou pochovaní. Čeští výzkumníci v databázi například hledají ruské imigranty, které Sovětský svaz odvlekl během osvobozování z Československa do lágrů.
Jeho dědeček spolu se svým bratrem utekli v roce 1945 ze sovětského zajetí. Jejich více než dva tisíce kilometrů dlouhá pouť inspirovala Michala Iwanowského natolik, ze se rozhodl se do stejných míst vydat. Hlavním protagonistou jeho snímků se stala krajina coby svědek tragických lidských osudů. Fotografie pořízené na cestě, na níž strávil téměř deset měsíců, vydal Iwanowski loni v knize s názvem Clear of People. Publikace získala celou řadou ocenění a byla nominována na cenu Deutsche Börse Photography Prize 2018.
U filmu, jako je Sibiřský deník, se dá podvědomě najít spousta důvodů, proč si ho v kině nechat ujít. Osudy žen deportovaných za války do stalinistických lágrů nepatří mezi témata, která by si chtěl člověk denně připomínat. U filmu, jenž popisuje traumatickou kapitolu lotyšských dějin, navíc může předsudečně předpokládat, že půjde o čítankově didaktický film plný patosu. V případě Sibiřského deníku tomu tak ale vůbec není. Snímek operního a divadelního režiséra Viesturse Kairišse je nenápadný filmový skvost, který by bylo škoda v distribuci zmeškat.
Jen hodiny po ukončení druhé světové války začala sovětská tajná policie zatýkat československé občany původem ze zemí ovládaných Sovětským svazem. Jediným jejich proviněním bylo, že po roce 1920 utekli před bolševiky. Většina se domů nikdy nevrátila.
