Krátce po sametové revoluci z exilu přiletěla dojatá spisovatelka Zdena Salivarová. „Jsem šťastná, že jsme se sem dostali zpátky, my jsme v to vůbec nedoufali,“ uvedla. Milan Kundera nic takového neřekl. Přesto mají jedno společné: Salivarová dnes větší část života strávila v Kanadě. A dvaadevadesátiletý Kundera, který v Československu žil 46 let, už stejně dlouho pobývá ve Francii.
Se spisovatelkou Petrou Hůlovou o dvou významech slova komunismus, Dubčekovi nabízejícím cigaretu a dětských mobilech ve schránce na dopisy.
Kniha historika Angela Nikolova "Žhavé léto 1968", která pojednává o roli Bulharska během okupace Československa, vyvolala v jeho rodné zemi vyhrocené reakce. Na okupaci se tehdy podílely i bulharské pluky a řada lidí proti tomu protestovala. "Knihu odmítli především ti, kdo se okupace zúčastnili jako velící důstojníci," řekl nyní v Praze při představení českého překladu Nikolov.
"Přesně o půlnoci 21. srpna 1968 jsem překročil hranici Československa. Jako podle švýcarských hodinek," vzpomíná polský podplukovník ve výslužbě Henryk Wrona. Tehdy jel v čele 11. tankové divize a hranici v Lubawce překročil při invazi pěti armád států Varšavské smlouvy jako první polský tankista. Projekt Paměť národa přináší spolu s Aktuálně.cz svědectví tehdejších polských vojáků.
Od 21. srpna až do začátku listopadu 1968 okupovalo Československo 28 tisíc polských vojáků. S tímto počtem se Poláci dostali hned na druhé místo jednotek Varšavské smlouvy - sovětských vojáků tehdy do Československa vkročilo až 350 tisíc. O polské účasti svědčí unikátní dobové fotografie polských vojenských pamětníků i archivní dokumenty.
U libereckého pomníku devíti obětem sovětské okupace z 21. srpna 1968 drží pietu Petra Erbanová s Petrem Šídou. I oni jsou oběti, třebaže přežili divokou střelbu okupantů. Doživotní následky z těžkých zranění se v nich mísí s trýznivými psychickými traumaty. I po 53 letech. "Stojím u pomníku a znovu to celé prožívám. I tu zběsilou palbu Sovětů do nás a všude kolem," svěřuje se Petra Erbanová.
Tato fotogalerie o srpnových událostech 1968, a s ní související reportáž, vznikla tak trochu kvůli oprávněným výtkám pamětníků, podle nichž je na okupaci Československa pohlíženo většinou jen "pražskýma očima". V Liberci, Jičíně či Košicích se navíc i podle historiků odehrávala obdobná dramata. Svědčí o tom i v Liberci devět zastřelených či sutinami domů zasypaných lidí a 48 těžce zraněných.
Okupace v noci z 20. na 21. srpna 1968 většinu československé společnosti zaskočila. Mezi oblíbené mýty patří tvrzení, že vpád vojsk Varšavské smlouvy byl v zásadě nečekaný. Jenže doufat není totéž co vědět. Hrozba intervence nad republikou visela už od jara. A s postupujícím časem jen sílila.
České země si zcela nepodmanili ani prvorepublikoví revolucionáři, ani stalinisté, ani osmašedesátníci. Plně osud národa ovládli až normalizační komunisté, kteří včas odhodili rudou knížku.
Spolu se svými komunistickými soudruhy nastolil v Československu tuhý totalitní režim, který vedl k připojení státu k sovětskému mocenskému bloku. Stál za útlakem značné části společnosti i za mocí, jež byla postupně příčinou ekonomického úpadku země a obrovské emigrační vlny obyvatelstva. Připomeňte si Klementa Gottwalda a "Rudé století" ve fotogalerii.
V sobotu večer se česká situace zásadně, nevratně změnila. Zeman dohrál. Být minimálně soudný, omluvil by se národu, dále Michalu Koudelkovi, celé tajné službě BIS a poté by s hanbou rezignoval.
Na Velký pátek 4. dubna 1969 se v domovním průjezdu jihlavského náměstí Míru polil ředidlem a zapálil vedoucí pracovník podniku Motorpal a stranický funkcionář Evžen Plocek (40). Na následky popálenin zemřel o pět dnů později. Následoval tak živé pochodně Jana Palacha (16. ledna 1969) a Jana Zajíce (25. února 1969). Od Plockovy hraniční oběti uplynulo 52 let.
Značná část jihlavských obyvatel vnímala před 52 lety sebeupálení Evžena Plocka 4. dubna 1969 s velkým pohnutím. Pohřbu o týden později se zúčastnilo pět tisíc lidí. Svého krajana vnímali podle historika Petra Blažka jednoznačně jako následovníka Jana Palacha a Jana Zajíce, kteří se upálili na protest proti okupaci vojsk Varšavské smlouvy i rezignaci společnosti na tuto intervenci.
Jak se v roce 1968 mohl z nedotknutelného komunistického generála Jana Šejny stát spolupracovník CIA, z reformátora generála Václava Prchlíka asfaltér a z ministra reformní vlády generála Martina Dzúra normalizátor? Pozoruhodné osudy generálů v klíčových okamžicích historie ukazuje nový dokumentární seriál České televize. Zde jsou příběhy sedmnácti z nich. A rozhovor s dramaturgem dokumentu.
Před 56 lety, 16. ledna 1969, se u Národního muzea na Václavském náměstí v Praze polil hořlavinou a zapálil vysokoškolský student Jan Palach. Radikálním způsobem dal najevo nesouhlas s okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy. Dne 19. ledna v nemocnici popáleninám podlehl, o šest dní později měl v Praze pohřeb za účasti statisíců lidí. Připomeňte si Palachův život na archivních snímcích.
Historicky první předseda Senátu a předseda první polistopadové české vlády dnes slaví osmdesáté narozeniny. A hledá výřečnost, která mu v politice tak často chyběla.
Komunisté museli mezi roky 1970 a 1989 prokázat, že se dovedou ohnout až pod podrážky svých bot a prolhat ještě níž. Přesto dnes v mnoha klíčových funkcích ovládají demokratické Česko. Neměli bychom být už dál?
Parlament může znovu otevřít téma velezrady. Senát k podání ústavní žaloby potřebuje získat souhlas sněmovny. Nepochybujme, plánovaně zničit bezpečnostní reputaci Česka na Západě je velezrada.
Rok po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa pálila komunistické ozbrojené složky do demonstrantů. Pět Čechů na ulici zemřelo, desítky lidí si odnesly zranění či doživotní zmrzačení. Sněmovna ve středu v prvním kole projednávání schválila návrh, aby byli oběti násilí odškodněni. Podívejte se na fotografie z té doby.
"Lidé, ve kterých je ještě jiskra lidskosti, lidského cítění, vzpamatujte se! Slyšte můj křik, křik šedého, obyčejného člověka, syna národa, který vlastní a cizí svobodu miloval nade všechno, víc než vlastní život, probuďte se! Ještě není pozdě!" Těmito slovy končilo poselství, které Polák Ryszard Siwiec před 55 lety nahrál na magnetofonovou pásku. Protestoval proti komunismu, proti okupaci ČSSR.
