Jak žijí lidé v Praze a co je na současné situaci nejvíce trápí, ukáže nová kniha z nakladatelství Institutu plánování a rozvoje hlavního města, která vyjde v prosinci. Atraktivní publikace nazvaná Domy, byty, lidi se na krizi bydlení dívá skrz příběhy několika lidí, ukazuje jejich domovy a popisuje cestu k zakotvení ve městě. Autory jsou kurátor CAMPu Eugen Liška a fotograf Vojtěch Veškrna.
Chtěli zlepšit svou výkonnost, nemít strach nebo se jen udržet bdělí. Za užíváním stimulačních drog stály v historii lidstva různé důvody. Staré civilizace si drogy spojovaly s rituály i bojem proti hladu, v novověku se staly součástí léčitelství i každodenního života. Až moderní výzkumy ukázaly jejich neblahé dopady na lidské zdraví a nežádoucí vedlejší účinky.
Jeho otec v Praze vyráběl svítivé neony, on se zamiloval do filmové techniky. Vystudovaný elektrikář Pavel Nejtek měl už v dětství slabost pro kinematografii, zejména pro promítačky na analogový film, které dodnes sbírá. V kině ve Varnsdorfu, které koupil před 24 lety, jich má několik desítek a všechny jsou funkční. "S digitalizací se vytratili mistři, promítači dřív museli mít 'řidičák'," říká.
Michal Šimánek pracoval v rodinné firmě na dřevovýrobu, která jako jedna z mnoha podniků sídlila ve zchátralém areálu bývalého těžebního dolu s betonovou věží Rudolfka na samém okraji brdských lesů. Historická havířská stavba byla tehdy v katastrofálním stavu, a protože se nikdo neměl k opravě, Šimánkovi ji koupili a proměnili na penzion. Místo dnes láká na osly, velbloudy i věž z 50. let.
Štěňatům, která se na apríla narodila maďarské ohařici Báře, je sedm měsíců. Na chalupě už stihly zarůst žluté kruhy vypálené v trávě, vyhrabané krátery zahalila nová hlína a do zahradního domku, kam se malí raubíři ukládali ke spánku, se vrátilo nářadí. O devět chlupatých dětí už nějaký čas pečují jiní. Ze života matky a jejích lidských pomocníků však zatím úplně nezmizely.
Českou cenu za architekturu 2024 dostal Koncertní sál v Karlových Varech od studia Petr Hájek ARCHITEKTI. Konstrukce, která váží asi 150 tun a umí se měnit jako transformer, loni vyrostla v neorenesanční budově bývalých Císařských lázní. Jednotlivé části konstrukce řemeslníci dovnitř nedostali dveřmi, ale střechou. Ty pak uvnitř skládali jako stavebnici Merkur.
Transgas byl skutečný a nezaměnitelný originál, který se pod snůškou slibů o zkvalitnění veřejného prostoru stal příkladem vykořistění a přeprodeje pozemku s velkým ziskem, míní Vladimir 518, spoluautor nového dokumentárního snímku Architektura ČSSR 58–89. V rozhovoru hovoří nejen o tom, co poválečné architektuře přinesly prohrané bitvy, ale i proč by o ní starší generace neměly mluvit černobíle.
Ač Petr Šmíd nikdy nepracoval v památkové péči, před dvěma lety se přihlásil do výběrového řízení na kastelána Kratochvíle a tu pozici dostal. "Můj táta tady jako ochotnický herec strávil 35 let života a já si přál, abych na pódiu jednou stanul s ním. Sen se nám s tátou nesplnil, zemřel při dopravní nehodě," líčí bývalý ajťák, který chce do renesančního zámku na Prachaticku dostat rodiny s dětmi.
Moderní dům, který si nechala postavit mladá americká rodina, stojí na místě bývalého loviště domorodých indiánů a obecní pastvině prvních usedlíků z Velké Británie a Nizozemska. Přestože je luxusní, svými materiály i začleněním do krajiny navazuje na historii oblasti na východním cípu Long Islandu, kterou charakterizovaly rozlehlé pozemky a farmářské domy v anglickém stylu.
Adresu má stejnou 16 let, a tak přesto, že je v centru Prahy v pronájmu, funkcionalistický byt s parketami a členitými okny považuje za svůj domov. "Na začátku, to jsem byl ještě na vysoké škole, nás tu bydlelo pět ve třech pokojích. Postupně si šel každý svou cestou, ale já tu zůstal," říká herec Vladimír Polívka, který dnes v bytě žije s přítelkyní Magdou a dvěma čtyřnohými dětmi.
Chceš-li rozesmát Boha, řekni mu o svých plánech. Citát Woodyho Allena platí v posledních pěti letech víc než dřív. Světem otřásly pandemie, skutečné i kulturní války, inflace. Dochází k překreslování zvyklostí, geopolitických map a oblastí vlivu.
Pětaosmdesátiletá architektka a nově také držitelka Řádu Bílého lva třetí třídy Eva Jiřičná je v Česku známá jako královna skleněných schodišť. Přestože má světové renomé, v tuzemsku, zejména pak v Praze stojí spíše za menšími a středními realizacemi, z nichž většina jsou její interiéry. S návrhy budov se jí dlouho nedařilo prorazit, to by se ale v následujících letech mělo změnit.
Po náročné rekonstrukci se před dvaceti lety znovu otevřel Baťův mrakodrap ve Zlíně. Dne 30 října 2004 v něm začaly fungovat kanceláře Krajského úřadu Zlínského kraje a finančního úřadu města. Zatím největší generální oprava zachránila odkaz kdysi druhé nejvyšší budovy v Evropě, která dodnes poutá pozornost svou elegancí i přirozeným zakomponováním do baťovského města.
Na jedné z šumavských plání, kde v zimě vládne nevlídné počasí a silně fouká vítr, stojí nově zrekonstruovaná chata Lipka. Historické stavení s navazující stodolou si majitelé za pomoci architektů nechali proměnit v rodinné rekreační sídlo. Materiálově vychází z původního domu, dominuje mu dřevo, kámen a omítka.
Je to velká věc pro obyvatele dvou čtvrtí, potažmo celou Prahu, myslí si autoři lávky HolKa spojující dva břehy Vltavy a čerství laureáti Národní ceny za architekturu 2024. "Ocenění nás samozřejmě těší. Ale ještě víc jsme rádi, že si stavbu vzali lidé i město za svou," popisují Petr Tej a Marek Blank, kteří cenu v pondělí převzali od poroty v zrekonstruované Nové Spirále na pražském Výstavišti.
Brownfield u říčky Ponávka jižně od centra Brna se v posledních letech mění na novou městskou čtvrť. Česká developerská společnost CTP v ní podle návrhu Studia acht buduje obchody, kanceláře a byty. Tři nové stavby, které působí jako moderní panelové domy s odkazem na brutalistní architekturu, cílí na mladé lidi. Byty o velikosti pokoje společnost pronajímá od 19 tisíc korun měsíčně.
Látalovi jsou sice z Prahy, hodně času ale tráví na chalupě ve Velké Javorské na Českolipsku. Dům, který v pohraniční vesnici koupili před sedmi lety a proměnili ho v kouzelné bydlení, mají jako druhý domov. Během pandemie covidu v něm dokonce prožili dva roky. "Zvažovali jsme, že se sem přestěhujeme natrvalo, ale máme dvě děti. Pořád bychom seděli v autě, protože tady nic není," říká Žofie.
Hornický dvojdomek stojí v Brdech od první republiky a byl součástí tamní kolonie, která historicky pracovala v dolech na těžbu olověných a zinkových rud. S ukončením důlní činnosti na Příbramsku se většina těchto staveb proměnila na rekreační chaty, včetně dvojdomu v Podlesí. Polovinu z něj dnes mají potomci původních majitelů, druhou si koupil Jakub s rodinou a proměnil ji v útulné bydlení.
František Šperl a jeho otec v roce 2000 hledali historickou stavbu, kterou by zachránili před spadnutím. Oba byli stavaři se slabostí pro historické konstrukce. Chtěli starý dům nebo mlýn, místo toho ale v Pošumaví sehnali ruiny zámku. "Manželka byla trochu překvapená," utrousí František při prohlídce areálu Mlázovy a jeho žena Jitka na to reaguje: "Ano, protože jsem byla doma s dvěma dětma."
Německý pár Nick a Yas našli recept na to, jak spokojeně žít a zároveň ušetřit. Před pár lety si koupili dodávku a vyrazili s ní do Austrálie, kde v domečku na čtyřech kolech strávili tři roky. Když se vrátili zpět do své rodné země, rozhodli se, že si místo drahého pronájmu bytu zaplatí nový vůz. Znovu ho přestavěli na malé bydlení a dnes v něm spokojeně žijí.
