Konec hospodářského zázraku. Rusku docházejí peníze, „válečné keynesiánství“ se vyčerpalo

Sankcemi jste se střelili do vlastní nohy a škodí víc vám než nám. Tak zněly ještě před rokem posměšné hlasy z Kremlu, kdykoliv přišla řeč na hospodářské dopady války na Ukrajině.

Makroekonomické ukazatele na první pohled dávaly Rusům za pravdu. Zatímco evropské země zasáhla energetická krize a ekonomiky stagnovaly či rostly přinejlepším o desetiny procenta, Moskva se ve druhém i třetím roce války mohla pochlubit více než čtyřprocentním růstem hrubého domácího produktu. Zdálo se, že přechod na válečnou ekonomiku Kremlu vyšel.

Ve skutečnosti ovšem vývoj v Rusku po roce 2022 může posloužit jako ukázkový příklad, jak mohou makroekonomická čísla klamat. Co se navenek jevilo jako robustní ekonomický růst, bylo pod povrchem křehké, dočasně živené téměř výhradně fiskálními steroidy. Masivní státní podpora obranného průmyslu navíc napáchala mnoho vedlejších škod v jiných sektorech ekonomiky. Ruské hospodářství rostlo neproduktivními veřejnými výdaji na válku, ne díky rozkvětu podnikání nebo spotřebě obyvatel.

Výsledkem bylo loňské zpomalení – HDP se oproti roku 2024 zvýšil jen o nepatrných 0,6 procenta. Lépe nebude ani letos. Prognózy ekonomických institucí se shodují, že Rusko bude nejspíš rádo, pokud se vyhne recesi.

Peníze docházejí

Válečné fungování ruské ekonomiky popisují ekonomové jako ukázkový příklad keynesiánské teorie. Vláda pumpovala obrovské sumy peněz do obranného průmyslu chrlícího zbraně a další vojenské vybavení, jeho zaměstnanci si užívali růstu mezd o 15 i 20 procent ročně a utráceli. Loni se ale Kremlu ztenčily zdroje. Obranný průmysl navíc způsobil přehřátí ekonomiky, přispěl k vysoké inflaci a vysál zaměstnance z jiných sektorů. Narazil na svůj strop. Jestliže v prvních dvou letech války rostla produkce pro armádu dvouciferným tempem, loni se růst téměř zastavil. Vedle peněz chybí i kapacity pro další expanzi.

Ruská ekonomika

Co se financování týče, fiskální expanzi v letech 2023 a 2024 umožnila Rusku střídmá politika z předchozích let a také pečlivá příprava. Moskva vstoupila do války s nízkým veřejným dluhem 16,2 procenta HDP a také tučným Fondem národního blahobytu, do nějž Vladimir Putin „spořil“ přebytky z prodeje ropy a zemního plynu v předešlých letech. Před válkou v něm byla hotovost v přepočtu téměř za 120 miliard dolarů. Jak ale tvrdí studie ekonomů z Edinburské univerzity, loni klesl objem peněz na čtvrtinu.

V druhé polovině minulého roku Rusko zasáhl další problém: silný propad zisků z prodeje ropy a zemního plynu. Před válkou díky odběrům spolehlivých a bonitních obchodních partnerů v Evropě export vzkvétal a odvedené daně těžařských firem zajišťovaly 45 až 50 procent příjmů federálního rozpočtu. Loni klesl zhruba na 25 procent. Důvod? Jednak nízká cena ropy Urals pod 50 dolary za barel, jednak sankce uvalené Spojenými státy na společnosti Gazprom a Lukoil a také na stínovou flotilu více než šesti stovek tankerů, které režim používá k obcházení sankcí.

Právě tento pokles příjmů je příčinou nedodržení plánovaného schodku – namísto očekávaných 2,7 procenta nakonec podle odhadů překročil tři procenta HDP. Pro letošek počítá ruské ministerstvo financí s deficitem 1,6 procenta. Jde o optimistický odhad, kalkulující s cenou ruské ropy na nedosažitelné úrovni 65 dolarů za barel.

Tenčící se rezervy a klesající příjmy z ropy tak Kreml nahrazuje jiným zdrojem – daněmi. Pro běžné Rusy je letos nejcitelnější růst daně z přidané hodnoty z 20 na 22 procent – a to včetně základních potřeb a potravin. Místo 20 procent rovnou 25 procent platí už od loňska také firmy. Rusko zrušilo rovnou daň pro fyzické osoby a zavedlo daňovou progresi a konečně, vyšší jsou od letoška také daně z nemovitostí.

V běžném životě Rusové pocítí i snahy o krocení rozpočtových deficitů na výdajové straně. Na úkor rostoucího podílu vojenských výdajů totiž erár šetří jinde – podíl sociálních transferů na celkových výdajích rozpočtu klesl z 42 procent v roce 2021 na 28 procent loni a má klesat i letos. Přeloženo: financování války se děje na úkor sociálních služeb, zdravotnictví či školství.

Vyvolení a ten zbytek

Znalci ruského prostředí soudí, že zhoršení životní úrovně nebude dostatečně bolestivé na to, aby vyhnalo lidi protestovat. Kromě toho studie amerického Petersonova institutu pro mezinárodní ekonomii upozorňuje, že poměrně široká skupina, zhruba pětina populace, se nejenže kvůli válce nemá hůře, ale dokonce si polepšila. Často žijí v dosud nejchudších regionech.

Největšími válečnými beneficienty jsou podle analýzy lidé žijící v oblastech s nejvyšší koncentrací zbrojního průmyslu, případně dalších preferovaných sektorů na něj napojených. Typickým příkladem je Sverdlovská oblast na Uralu, kde sídlí například výrobce tanků a další těžké techniky Uralvagonzavod.

Druhou prosperující skupinou jsou obyvatelé zaostalých regionů, kde byli nejaktivnější náboráři z armády. Petersonův institut to popisuje jako „ekonomiku smrti“: polepšily si rodiny odvedených vojáků a nejvíc peněz přistálo na účtech těm, jejichž členové na frontě padli. Desítky tisíc padlých ovšem chybí na trhu práce a to tlačí na růst mezd.

Své vítěze a poražené má i ruský firemní sektor. Do první kategorie se počítají hlavně zbrojovky a výrobci vojenského materiálu. Kreml je financuje přes zvýhodněné úvěry u státních bank a zajišťuje jim plnou kapacitu výroby veřejnými zakázkami. Proti tomu civilní sektor je odkázán na drahé komerční úvěry (základní úroková sazba v Rusku dnes činí 16 procent ročně a sazby úvěrů činí běžně i více než 20 procent). Neúnosné úroky vedou k zanedbávání investic a technologickému zaostávání. Státem podporovaná konkurence bere civilním továrnám pracovní sílu – mzdám z obranného průmyslu nemají šanci konkurovat. Válka tak rozežírá tu část ekonomiky, která ji „nekrmí“.

Například výroba traktorů se loni v listopadu propadla meziročně o třetinu, podobně jako už tak slabá produkce automobilek. O více než deset procent se snížila výroba oděvů a kožených výrobků. Když se k tomu přidá na maximum využitý potenciál zbrojního průmyslu, je důsledkem konec zázračného růstu.

V područí Číny

Rusko tak přechodem na „válečné keynesiánství“ dosáhlo krátkodobého růstu, z dlouhodobého pohledu ale poškodilo hospodářství na léta dopředu. Je prakticky nemožné, aby se návrat do normálu obešel bez otřesů, tedy růstu nezaměstnanosti či snižování platů lidí, kteří se vrátí ze zbrojovek do civilních továren.

Zároveň si Moskva zadělala ještě na jeden problém. Opuštěním západních trhů a snahou výpadky nahradit na východě a jihu se dostala do područí nepříliš spolehlivých partnerů, především Číny. A ačkoliv se Peking navenek tváří jako spojenec, ve skutečnosti Rusko využívá jako nový exportní trh pro svou nadvýrobu a jako levnou čerpací stanici. Zároveň to dělá natolik chytře, že si nevytváří nebezpečnou závislost v oblasti surovin, jako to v minulosti dělala Evropa – podíl ruských energetických surovin na celkovém importu činí v Číně jen asi pětinu. Rusko naopak na dodávkách technologií nebo strojů existenčně závisí. Bez nich by začal kolabovat i zbrojní průmysl.

Zatímco Rusko z Číny dováží automobily, elektroniku a některé strojírenské výrobky, opačným směrem putuje surová ropa a zemní plyn. Celkový vzájemný obchod se sice zvýšil z necelých 150 miliard dolarů v roce 2022 na 245 miliard v roce 2024, těží z něj ovšem hlavně čínská strana. Své výrobky prodává za přemrštěné ceny a zvyšuje svůj podíl na tamním trhu, po Rusku ale vyžaduje u ropy slevy 15 až 25 dolarů za barel.

A konečně, výměna obchodních partnerů kvůli sankcím připravila Kreml také o většinu zdrojů „tvrdých“ deviz. Jestliže před rokem 2022 dostávalo platby za suroviny v eurech či dolarech, dnes tvoří drtivou většinu jüany, případně indické rupie či turecké liry.

Letošek tak s nejvyšší pravděpodobností přinese Rusku další rok stagnace a vyloučen není ani propad do recese. Přesto třeba zmiňovaná studie Petersonova institutu tvrdí, že k úplnému kolapsu ruské ekonomiky ani v roce 2026 s největší pravděpodobností nedojde. A není to jediná špatná zpráva pro Ukrajinu. Ekonomové varují, že návrat z válečného do civilního hospodářství s sebou přináší tolik potenciálních problémů, že může být pro Putina méně riskantní pokračovat v opotřebovávací válce.