Schindlerův seznam je kýč! Hrdina z Osvětimi si nebral servítky

Je to jeden z nejúžasnějších příběhů druhé světové války. Rudolf Vrba uprchl z Osvětimi, sepsal detailní zprávu o plynových komorách, pomohl zachránit 200 tisíc maďarských Židů, bojoval jako partyzán ve Slovenském národním povstání, aby nakonec emigroval na Západ. Právě před 20 lety zemřel v kanadském Vancouveru.

Narodil se jako Walter Rosenberg ve slovenských Topol'čanech. Když byl pro svůj „rasový“ původ vyloučen ze střední školy, pokusil se ze Slovenského štátu uprchnout a připojit se k československému zahraničnímu odboji. Byl však dopaden a na jaře 1942 skončil v jednom z prvních slovenských transportů do koncentračních táborů.

Po kratším věznění v Majdanku byl převezen do Osvětimi, kde strávil skoro dva roky. Po pečlivých přípravách se mu pak 7. dubna 1944 spolu s Alfrédem Wetzlerem, rodákem ze slovenské Trnavy, podařilo z Osvětimi uprchnout.

Když po řadě peripetií dorazili na slovenské území, navázali kontakt s oficiálními představiteli židovské komunity. V Žilině jim nadiktovali vysoce přesnou a podrobnou zprávu o fungování koncentračních táborů Osvětim a Brzezinka, ve které jako jedni z prvních odhalili genocidní podstatu nacistického „konečného řešení“, včetně existence plynových komor. Oba uprchli především proto, aby se svět dozvěděl, že za ostnatými dráty nacistických koncentráků dochází k masovému vraždění. Chtěli zejména varovat tehdy stále ještě skoro milionovou komunitu maďarských Židů.

Oba uprchlíci získali padělané doklady. Walter Rosenberg si své nové jméno – Rudolf Vrba – už navždy ponechal. Po vypuknutí Slovenského národního povstání se v září 1944 připojil k partyzánům.

Po osvobození získal za svou aktivní odbojovou činnost několik vyznamenání. Informace ze svědectví obou uprchlíků, kterému se dnes říká Zpráva Vrby a Wetzlera, se dostaly k nejvyšším představitelům západních Spojenců, do Vatikánu i do západního tisku, transporty Židů z Maďarska už ale byly na jaře 1944 v plném proudu. Zachránit celou komunitu se tak nepodařilo.

Ohlas informací o fungování Osvětimi, které se díky Vrbovi a Wetzlerovi dostaly do světa, přispěl ovšem k tomu, že maďarský regent Miklós Horthy v létě 1944 transporty do koncentračních táborů dočasně pozastavil. Tím se podařilo zachránit asi 200 tisíc Židů, především z Budapešti, kteří se dočkali osvobození. Podle současných historiků šlo o největší záchranu životů perzekvovaných Židů za druhé světové války.

Alfréd Wetzler zůstal po osvobození na Slovensku, zemřel roku 1988 v Bratislavě. Vrba žil po válce v Praze, kde vystudoval chemii a pracoval jako vědec až do roku 1958, kdy ilegálně emigroval pod záminkou cesty na vědeckou konferenci.

„Veškerý můj majetek, který jsem si dokázal nahospodařit, zabavila StB. Odešel jsem s kufrem, ve kterém jsem měl prádlo na jeden týden, náhradní oblek, několik knih ze svého oboru a k tomu deset dolarů v kapse. Tak jsem začal nový život,“ vzpomínal v roce 2003 v článku, který napsal pro časopis Přítomnost.

Krátce působil v Izraeli a po několika letech ve Velké Británii se natrvalo usadil ve Vancouveru na pacifickém pobřeží Kanady, kde vyučoval jako profesor farmakologie na University of British Columbia. S oblibou říkával, že v životě věnoval 95 procent svého času vědě a holokaustu jen pět procent.

V roce 1963 vyšla ve Velké Británii a poté v řadě dalších zemí jeho kniha o útěku z Osvětimi. Svědčil u několika významných procesů s nacistickými zločinci včetně Adolfa Eichmanna, aktivně reagoval na snahy o popírání nebo zkreslování holokaustu. Do povědomí diváků se také zapsalo jeho výrazné vystoupení ve slavném dokumentárním filmu Clauda Lanzmanna Šoa.

Vrbova kniha Uprchl jsem z Osvětimi se dnes právem řadí k nejvýznamnějším (a také nejčtivějším) svědectvím o holokaustu. Během dvou desetiletí, která uplynula od autorovy smrti, došlo ke komerčnímu boomu literatury s osvětimskou tematikou, od Tatéra z Osvětimi po Osvětimskou knihovnici. V některých z nich se Rudolf Vrba dokonce objevuje i jako románová postava.

Sám Vrba by tento trend i jednotlivá díla nepochybně komentoval se svým obvyklým jízlivým sarkasmem. O filmu Schindlerův seznam režiséra Stevena Spielberga, který byl v 90. letech nesmírně populární a vyvolal celosvětově novou vlnu zájmu o holokaust, se vyjadřoval velmi nelichotivě jako o kýči. Koneckonců i o sbírkách svědectví přeživších, zaznamenávaných více než půl století po konci druhé světové války, provokativně prohlašoval, že jsou vhodné maximálně ke studiu Alzheimerovy nemoci. Za nejpřesnější ztvárnění holokaustu naopak označoval komiks Maus amerického autora Arta Spielgemana, v němž jsou věznění Židé zobrazeni jako myši.

V roce 2022 vydal britský novinář a autor thrillerů Jonathan Freedland pod poněkud pouťovým názvem The Escape Artist (Mistr útěků) životopis Rudolfa Vrby, který následujícího roku vyšel jako Únik z Osvětimi také v češtině. Pokud se kniha dostane do rukou čtenářům, kteří o jeho příběhu dosud neslyšeli, může je nepochybně nadchnout. Freedlandův „letištní bestseller“ má však zásadní slabiny a nepřináší prakticky nic nového.

Autor víceméně převyprávěl Vrbovu vlastní knihu, otevřeně ji ovšem citoval jen v jedné poznámce pod čarou. Na obálce původního vydání se dokonce nikde ani neobjevuje Vrbovo jméno. Freedland se snažil vzbudit falešný dojem, že pro svět objevil neznámý příběh zapomenutého hrdiny. Výsledná publikace je přitom plagiátem Vrbovy klasické autobiografické knihy, okořeněným trochou osobních informací o jeho poválečném životě, které Freedland získal díky rozhovorům s jeho (dnes již zesnulou) první ženou Gertou a druhou ženou Robin.

Ani Vrbova vlastní kniha, která se soustřeďuje především na jeho svědectví o Osvětimi, útěk z tábora a okolnosti vzniku slavné zprávy pro Spojence, neosvětluje dostatečně všechny podrobnosti. Sám Vrba říkával, že by o svých zážitcích z Osvětimi mohl napsat deset dalších knih a stejně by se do nich nevešlo všechno.

Robin Vrbová věnovala manželův osobní archiv, včetně obsáhlé korespondence, po jeho smrti Prezidentské knihovně Franklina D. Roosevelta v Hyde Parku ve státě New York. Úlohy Vrbova životopisce se nedávno úspěšně zhostil významný kanadský novinář, publicista a Vrbův přítel z Vancouveru Alan Twigg. V roce 2025 vydal v angličtině první díl zamýšleného dvoudílného životopisu pod názvem Holocaust Hero (Hrdina holokaustu).

V prvním díle popsal Vrbovy válečné osudy, v připravovaném pokračování pak zpracuje jeho život v poválečných desetiletích. Na rozdíl od Freedlanda je Twiggův zájem dlouhodobější a nesrovnatelně serióznější. První díl biografie přináší řadu dosud neznámých informací, včetně nové verze okolností útěku Vrby a Wetzlera z Osvětimi, které byly podstatně složitější, než jak je zachytil sám Vrba. Twigg zároveň založil webové stránky o Rudolfu Vrbovi, které se postupně rozrůstají a nabízejí zájemcům z celého světa volně k dispozici řadu dokumentů, osobních svědectví a odkazů.

Vrba a Wetzler se v době svého útěku z Osvětimi na jaře 1944 považovali za příslušníky československého odboje, jejichž misí bylo předat zprávu o vražedné mašinerii nacistických koncentračních táborů světu. To se jim sice nesporně podařilo, Rudolf Vrba však do smrti věřil, že se pro záchranu Židů dalo udělat mnohem víc.

Otevřeně kritizoval politiku spojenců, kteří neuznali za vhodné bombardovat železniční spojení do tábora. Ostře kritizoval také oficiální představitele židovské rady ve válečném Maďarsku, kterým nepřestal mít za zlé, že si obsah zprávy Vrby a Wetzlera nechali víceméně pro sebe a své blízké, místo aby informovali široké židovské masy o smrtelném nebezpečí, které jim hrozilo, pokud nastoupí do transportů.

Mnozí politici, historici i novináři neměli Vrbu a jeho nesmlouvavé názory příliš v lásce, rozporovali detaily jeho svědectví a upozaďovali význam jeho útěku v dějinách druhé světové války. Dvě dekády po smrti profesora Rudolfa Vrby (odešel 27. března roku 2006) a více než 80 let po konci války už ale nikdo nezpochybňuje, že právě on patřil k největším hrdinům holokaustu a jeho nejdůležitějším svědkům.

Autor je historik a osobní přítel Rudolfa Vrby.