Edisona učí bez učebnic a známek. „Trojročím“ vede děti k odpovědnosti a spolupráci

Z nápadů promýšlených během mateřské dovolené vznikla škola, která dnes vzdělává téměř stovku dětí. Pražská ZŠ Edisona, vedená zakladatelkou a ředitelkou Pavlou Sadilovou, se od začátku profiluje jako malá a bezpečná.

Velikost považuje za klíčový předpoklad pro to, aby se děti mohly učit vlastním tempem a učitelé měli prostor na individuální práci.

Ředitelka v rozhovoru pro Aktuálně.cz popisuje, proč se rozhodla založit vlastní školu, jak v Edisoně funguje systém "trojročí" nebo proč si myslí, že známky do mladších ročníků nepatří. Popisuje, proč si škola zakládá na rozlišování dobrého a špatného stresu a o tom, kam jejich absolventi nejčastěji pokračují.

Cesta ke vzniku ZŠ Edisona byla poměrně trnitá, jak to celé začalo?

Jsem vystudovaná učitelka matematiky a technické výchovy. Po škole jsem učila, ale měla jsem asi nenaplněné ambice a po pár letech přešla do byznysového světa. Po porodu prvního dítěte jsem šla na mateřskou a věděla, že návrat nebude jednoduchý. Minimálně z mé zkušenosti se mateřství a vrcholné pozice v byznysu nedají dost dobře skloubit.

Tak jsem seděla na pískovišti a promýšlela další cestu. Táhlo mě to víc a víc zpět ke vzdělávání. Vzpomněla jsem si, že jsem po mamince učitelka a že když jsem ze školství odcházela, řekla jsem si, že se jednou vrátím, ale už si do toho nenechám kecat.

První start jsme měli už v roce 2015, kdy Edisona fungovala jako třída schovaná pod křídly běžné základní školy. Rok nato jsme žádali o vznik vlastní školy, ale ministerstvo tou dobou vznik nových soukromých škol zpravidla neumožňovalo. Když se poté po několika letech začaly nové soukromé školy povolovat, my začali hledat prostory a od roku 2021 jsme už jako samostatná škola na současné adrese.

Promítají se nějak vaše zkušenosti z byznysu do toho, jak vedete školu?

Určitě, člověk se naučí vycházet s lidmi. Pomáhá to třeba v komunikaci s rodiči. Umíme si sednout, vykomunikovat rozdíly a podívat se na náš větší společný cíl - jak s dětmi pracujeme a kam míříme. To samozřejmě obnáší i to, že si občas řekneme, že zkrátka budou možná spokojení v jiné škole.

"Učebnice ani nevyužíváme"

Co chcete děti učit, předat jim?

Hlavní hodnoty jsou v zásadě svoboda a odpovědnost. Nejsme svobodná škola, ale děti skrze svobodná okýnka v procesu učení vedeme k odpovědnosti. Že vzdělání je jen jejich. To se nám, aspoň podle toho, co slyšíme od absolventů, daří.

Související

Seškrtali povinné předměty, cení si svobody. Jak to funguje na alternativním gymnáziu

Dál věříme, že učivo musí dávat nějaký smysl. Učebnice ani nevyužíváme. Obsah si tvoříme sami a vyhovuje nám stávající RVP (rámcové vzdělávací programy, pozn. red.), které říká, že skrze učení vedeme děti ke kompetencím.

Poslední hodnota je vzájemná důvěra. Dáváme to dětem najevo i tím, že si ve škole tykáme. Přistupujeme tak, že pokud ony respektují nás, my respektujeme je. Samozřejmě puberta je zajímavý věk, kdy si to někdy musíme s dětmi vylaďovat - a upřímně, naši čtyři průvodci chlapi jsou k tomu občas potřeba.

Mohla byste mi představit, jak to vypadá v každodennímu režimu? Mluvíte o okýnkách svobody v učení…

Těžko se to shrnuje. Vše se vyvíjí podle toho, v jakém ročníku dítě je. Spoustu věcí si samozřejmě děti přináší z rodin, takže si občas musíme stanovit vlastní pravidla a hranice.

Je na tom postavené naše první "trojročí", tedy blok sdružující 1., 2. a 3. třídu. U takto malých dětí jde hlavně o nastavování pravidel a učení se fungovat ve skupině. Je to čas, kdy se dítě učí říct si, když něco potřebuje, ozvat se, když se mu něco nelíbí, a reagovat, když něco nevyhovuje ostatním.

To učíme samozřejmě spolu s klasickým vzděláním, jako je matematika, čtení a psaní, a s prací na projektech, kdy si děti zkouší stoupnout před třídu a odprezentovat vlastní práci.

Jak vypadá klasický den ve škole?

Děti mají rozvrh, všechny dny ale nejsou stejné. V pondělí a ve středu mají více hodin podle ročníků - češtinu, matematiku a angličtinu. Pak je den věnovaný pohybu a etické výchově.

Související

Bez známek a úkolů. Obliba alternativních škol stoupá. Jsou vhodné pro každé dítě?

Ve čtvrtek je zase badatelský den - jedno dítě má ráno prezentaci, pak jdou ven a učí se v přírodě. Učí se, jak přemýšlet, jak a proč věci fungují a podobně. V pátek je více tvoření a angličtina.

Každý den začíná a končí sezením v kruhu, kde si žáci a průvodci říkají, jaké věci se povedly, co se mohlo povést líp. Průvodci reflektují, jaké byli hodiny, jak se jim pracovalo, a společně vymýšlí, co by mohlo pomoci.

Jen ať mám úplně jasno - u vás dítě zažije jak spolu se svým ročníkem klasickou výuku matematiky, tak ve spojení do "trojročí" program, který se věnuje právě týmové práci, měkkým dovednostem a podobně?

Ano. Funguje to třeba tak, že jsou děti ve skupinách, kde využíváme jejich rozdílného věku. Takže skupinka prvňák, druhák a třeťák dostane nějakou otázku, nějaký pracovní list s úkolem. Společně zkoumají, baví se o práci a rozdělují si ji. Tak rozvíjíme spolupráci.

Dál máme v prvním trojročí systém, že prvňáček dostane svého "anděla" - přiřazeného třeťáka, který na nového žáka dává pozor a snaží se s ním řešit problémy. Když uzná, že na to sami dva nestačí, dojde a řekne si o pomoc učitelům.

"Rozvíjení měkkých dovedností nemá české školství ve svém DNA"

Chápu správně, že systém běžných škol vám moc neseděl?

Vnímala jsem, že systém funguje dobře, ale jen do nějaké velikosti. Od určitého bodu systém válcuje jednotky, ze kterých se skládá. Proto naši školu držíme malou, zhruba 16 dětí v jednom ročníku.

Zároveň není škola jako škola, protože není ředitel jako ředitel. Vše je hodně o lidech a podle mě je proto školství u nás pořád tak rozviklané. Příprava pedagogů je bídná. Byla za mě - a co slyším od našich mladých učitelů, tak pořád je.

Obzvlášť co se týče měkkých dovedností. Jejich rozvíjení u dětí nemáme v DNA našeho školství. Proto se už u nás na základce snažíme jimi děti vybavit.

Vím, že také tematizujete práci s emocemi dětí, s pocitem bezpečí, můžete mi k tomu říct víc?

Pocit bezpečí je to nejdůležitější. Z neurovědy víme, že když se člověk necítí bezpečně, mozek se zamyká a nemůže se učit, protože se zapojuje jen mód přežít. Když se vytváří stres, nemůžete se učit. Jak pak máte něco kreativního vymýšlet?

Bezpečná atmosféra je tak pro nás klíčová a pracujeme na ní. Když ji někdo nabourává, musíme to řešit, a když to nejde, musíme se s nimi rozloučit. Máme ve škole psycholožku na plný úvazek. V době sociálních sítí je totiž pro děti opravdu ohromně důležité se o některých věcech učit.

Chápu zároveň, že pracujete v principu učení se vlastním tempem a vyhýbáte se známkování. Je i toto součástí vaší snahy vyhnout se stresujícímu prostředí pro děti?

Ono je potřeba rozlišovat stres a stres. Dobrý stres, který zvyšuje odolnost, je naše mantra, ohledně něj se celé naše vzdělávání točí. Pak je ale špatný stres, ten je daný tím, že vás někdo zraňuje, dělá věci, které vás hážou mimo vaše bezpečí.

Co se týče známek. Já myslím, že vůbec nepatří do hodnocení mladších dětí. My dáváme slovní hodnocení, nepíšeme testy. Pracujeme s chybou, ale tak, aby fungovala jako posun v učení. Záleží nám na formativním hodnocení - jde o to, že děti potřebují vědět, v čem mohou být lepší a jak se posouvat dál. Nedostanou jen shrnutí ve formě jednoho čísla.

Známkovat postupně začínáme od sedmé třídy, aby měly děti představu, jak na tom jsou, na jaké školy se mohou hlásit, jak si stojí v porovnání s jinými základkami.

Kam od vás děti míří dál?

Řada míří na špičkové střední, ať třeba technické, nebo gymnázia, lycea. Dál rozhodně umělecké školy. Loni jsme ale měli i žáka, která šel na učňák.

Na škole máme kariérní předmět, kde přesně řešíme - v čem jsem dobrý, co mě baví, u čeho je mi nejlíp. Děti tak vedeme k tomu, aby se bavily o tom, jak by chtěly, aby jejich život vypadal za dvacet let. To samozřejmě nemůže nikdo vědět, ale je dobré o tom přemýšlet a bavit se se svým okolím.

Hlavně nám jde ale o to, aby děti při výběru neudělaly chybu, ale aby mířily tam, kde je učení baví a dává jim smysl.