Při manažerské debatě na konferenci Digimedia se zástupci komerčního sektoru shodli, že současný spor o financování veřejnoprávních médií přeskakuje zásadní krok. Stát, parlament ani nikdo jiný podle prezidenta Asociace komerčních televizí Marka Singera zatím jasně neřekl, jakou veřejnou službu vlastně chce. Samotnou definici by přitom podle Singera neměla připravovat komerční média, byť jsou partnerem k dialogu, ale veřejnoprávní vysílatelé společně s parlamentní komisí.
Rámec veřejné služby dnes kromě platných zákonů o České televizi a Českém rozhlase vymezují memoranda, která vznikla loni na podzim a mají platit až do roku 2030. Rozsah činností omezuje několik dohodnutých parametrů, které se týkají například výdajů na sportovní vysílání nebo investic do animované tvorby.
Tato memoranda označil Singer za začátek, nikoli za cíl. „Je to první krok na čtyřstovce. Zrovna jsme vyběhli,“ přirovnal a dodal: „A nemáme moc času.“ Vláda Andreje Babiše v navrhovaném zákoně o médiích veřejné služby už s memorandy nepočítala, nakonec však tento zákon padá pod stůl. Další varianta zákona se má věnovat pouze financování a všechno ostatní zachovat, to by znamenalo i pokračování memorand. Jejich zrušení by podle Singera bylo chybou, „ale také by byla chyba skončit u memoranda“.
Ještě kritičtější byl předseda Asociace provozovatelů soukromého vysílání Jiří Hrabák. Memorandum podle něj veřejnoprávní vysílatelé připravili sami a pro sebe. „Kapři si rybník nikdy nevypustí, ale ani ho nedokážou zvětšit,“ poznamenal. Skutečná diskuse o podobě veřejné služby podle něj v Česku posledních 10 až 15 let neproběhla.
Případné zahrnutí zákonů o České televizi a Českém rozhlase do ústavy považuje za zbytečné. Podstatné je podle něj to, aby se charakterem veřejné služby zabýval parlament. Dokud nebude jasné zadání, nemá podle Hrabáka smysl se přít o peníze. „Co když v diskusi dojdeme k tomu, že těch 8 nebo 9 miliard je dnes pro veřejnoprávní prostředky málo? Co když jich má být dvakrát tolik? Anebo naopak jen polovina?“ ptal se.
Hrabák navrhl dvě expertní skupiny. První by na úrovni parlamentu definovala rozsah a obsahovou charakteristiku veřejné služby, nikoli konkrétní pořady, a měla by obsahovat měřitelné prvky i test pro zavádění nových služeb. Druhá by podle německého vzoru posuzovala nákladovost veřejnoprávních médií. Podle Hrabáka by mohla vzniknout v rámci Nejvyššího kontrolního úřadu. Dohled nad rovnováhou duálního systému by pak měla zajišťovat Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Jediný zákon to podle Hrabáka nikdy nevystihne, musí na něj navazovat další dokumenty. V zemích, které mají rozsah veřejné služby dobře popsaný, jde o desítky stran, jež nevznikají rozhodnutím jediné koalice.
Singer zároveň naznačil, čím by veřejná služba mohla být užitečnější. Jako příklad dal nízkou finanční gramotnost občanů České republiky, jen 20 procent lidí si spoří na důchod. Komerční televize podle něj oslovují diváky zhruba do 55, respektive 69 let, takže čtvrtina až třetina obyvatel zůstává mimo jejich dosah – a jde přitom o nejrizikovější skupiny. Česká televize zároveň podle Singera ukázala, že umí atraktivně zpracovat i složitá témata. Zmínil třeba seriál Kukačky s námětem záměny novorozenců nebo seriál Smysl pro tumor, který byl propojený s onkologickou osvětou. „Není to o tom, že nesmí vysílat StarDance,“ dodal.
Nápady na zakazování konkrétních pořadů zákonem Singer obecně odmítl. „To je podle mě strašně tenký led. Slyšeli jsme i z Finska, že tohle není cesta,“ uvedl s tím, že je třeba rozlišovat debatu o jednotlivých pořadech a o obsahovém rámci. U části produkce by si dokázal představit, že by veřejnoprávní zakázku plnila i komerční média: „Asi těžko budeme tendrovat zpravodajství. Ale jsou projekty, u kterých by to asi šlo.“ Programový ředitel ČT Milan Fridrich takový tendr u nákladné dramatické tvorby zpochybnil. Zajímalo by ho, kdo by jako teoretický zadavatel u soutěže na historický seriál stanovil cenu, podle čeho a jak by se pak rozhodovalo, „jestli má družina mít šest koní, nebo dvanáct“.
Předseda asociace soukromých rádií Jiří Hrabák se opřel i do počtu stanic Českého rozhlasu. „Už by někdo měl začít uvažovat o tom, jestli opravdu v roce 2027 nebo 2028 potřebujeme tolik regionálních rádií Českého rozhlasu,“ řekl k diskusím o budoucích úkolech veřejnoprávního média. Poznamenal, že Radiožurnál je nejposlouchanější stanice v denním zásahu, ale v týdenním zásahu se propadá na třetí až čtvrté místo za dvě soukromá rádia s odstupem 350 000 posluchačů.
Ředitelka strategického rozvoje Českého rozhlasu Martina Májíček Poliaková tyto připomínky odmítla. Síť stanic hájila srovnáním se šestimilionovým Dánskem, které provozuje deset stanic, a poukázala na to, že regionální vysílání si posluchači podle anket i výzkumu výslovně přejí. Rozhlas má podle ní týdenní dosah 3,4 milionu lidí a Radiožurnál drží čtvrtinový podíl na trhu.
Pro změnu systému financování podle ní chybějí věcné argumenty: „Kromě politických argumentů jsme neslyšeli žádné konkrétní racionální důvody.“ Jen dopad poslaneckého návrhu Patrika Nachera na osekání poplatků vyčíslila na 360 až 370 milionů korun a zhruba 200 pracovních míst.
Česká televize měla podle původního vládního návrhu přijít až o miliardu korun. Programový ředitel Milan Fridrich varoval, že by to vedlo k hromadnému propouštění. „Řekněme 300 až 500 lidí by muselo opustit Českou televizi,“ uvedl. Od ledna 2028 navíc televizi čeká výpadek dalších 400 až 450 milionů korun kvůli konci tříleté výjimky na odpočet DPH. Takový vývoj by byl podle něj likvidační. „Loni se zvýšily poplatky. Neměly České televizi přinést dodatečné peníze na nové služby. Ne. Mělo to stabilizovat financování po sedmnácti letech, kdy poplatek nebyl valorizován ani zvýšen a jeho reálná hodnota trvale klesala. Klesla tak, že měla méně než poloviční reálnou hodnotu oproti nominální hodnotě na začátku. Ta miliarda měla v podstatě pouze zachránit službu v podobě a rozsahu, na které byli diváci zvyklí. To je celé,“ podotkl.
Peníze už byly alokovány do mnoha rozpočtových kapitol, od výroby přes investice po externí honoráře. Celospolečenské diskusi se ČT podle něj nebrání, naopak ji požaduje: „Proč chcete měnit financování? Proč píšete nový zákon, aniž by skutečně proběhla celospolečenská diskuse?“
Do debaty se nakonec zapojila také generální ředitelka finské Yle Marit af Björkesten, která konferenci otevírala rozhovorem o finské zkušenosti s přechodem od poplatků k dani. Pozastavila se nad tím, že v debatě nezaznělo nic o krizové připravenosti a společenské odolnosti, v nichž podle ní hrají veřejnoprávní média klíčovou roli. „Ve Finsku je to kvůli současné situaci ve světě jedno z hlavních témat. A právě v tom vidíme, že média veřejné služby jsou naprosto klíčová. Máme totiž celostátní i regionální zásah a oslovujeme většinu populace. Lidé tak dostávají skutečně důvěryhodné zpravodajství a v těžkých časech mají možnost se semknout,“ podotkla.
Odmítla také představu, že škrty u veřejnoprávních médií pomohou komerčnímu sektoru. Nikde pro to podle ní nejsou důkazy, naopak třeba v Dánsku po osekání rozpočtu veřejnoprávní stanice DR utrpěla i soukromá média. Produkční firmy přišly o peníze od významného zadavatele a projevilo se to na finanční situaci celého odvětví. „Ono to není jako s mlékem, že vám stačí jedna láhev a máte dost. Můžete přece využívat celé spektrum,“ řekla.
- Chcete mít Lupu bez bannerů?
- Chcete dostávat speciální týdenní newsletter o zákulisí českého internetu?
- Chcete mít k dispozici strojové přepisy podcastů?
- Chcete získat slevu 1 000 Kč na jednu z našich konferencí?
Staňte se naším podporovatelem
ČLÁNKY DO MAILU