Vědkyně, která bude připomínána jako ochránkyně zvířat a renomovaná výzkumnice šimpanzů, byla právě v Kalifornii na přednáškovém turné po Spojených státech, uvádí se v prohlášení institutu.
Goodallová svůj život zasvětila studiu chování šimpanzů, jemuž se dlouhá léta věnovala v přirozeném prostředí těchto tvorů, v národním parku Gombe v Tanzanii. Až do vysokého věku se angažovala v hnutí na ochranu zvířat.
Díky své houževnatosti a trpělivosti odhalila Goodallová řadu neočekávaných tajemství a zjistila, že šimpanzi toho mají s člověkem společného mnohem víc, než se do té doby soudilo. Její zásluhou se například svět dozvěděl, že šimpanzi nejsou striktními vegetariány nebo že umí používat jednoduché nástroje. Odhalila také odvrácenou stránku chování těchto zvířat, kterou je občasná agrese dominantních členů šimpanzích komunit vůči slabším jedincům s cílem zachovat si výsadní postavení ve skupině.
Spolu s již zesnulou Diane Fosseyovou, která se věnovala výzkumu goril, a Biruté Galdikasovou, jež se specializuje na výzkum orangutanů, patřila Goodallová mezi nejznámější vědkyně, jež se zasloužily o studium těchto pozoruhodných zvířat, jež jsou nejbližšími biologickými příbuznými člověka.
Goodallová se do posledních chvil angažovala v hnutí na ochranu zvířat či přírody. Je zakladatelkou Institutu Jane Goodallové či programu Roots & Shoots, přednášela v mnoha zemích včetně České republiky, v dubnu 2002 byla jmenována ambasadorem míru OSN.
V roce 2021 také obdržela Templetonovu cenu, která je někdy obrazně popisována jako "Nobelova cena za náboženství" a uděluje se žijícímu člověku, jenž se zasloužil o přínos na poli "pokroku ve výzkumu a objevech týkajících se duchovních skutečností".
Její knihy Ve stínu člověka a Nevinné bestie vycházely česky už před rokem 1989. Po knize Pohled oknem: třicet let se šimpanzi v Gombské rezervaci z roku 2011 vyšla o deset let později česky i její autobiografie s názvem Důvod k naději: Moje cesta životem, ve které píše, že "když ztratíme naději, otupíme a neuděláme nic".
"Podle mě lidský druh stojí na začátku velmi dlouhého a velmi temného tunelu, na jehož konci svítí jasná hvězdička. To je naděje," píše v knize s tím, že "musíme překonat překážky stojící mezi námi a tou hvězdou. Těmi překážkami jsou klimatická změna, ubývání biodiverzity, znečištění ovzduší, neudržitelný životní styl naší civilizace, destrukce lesů a dalších ekosystémů anebo průmyslové zemědělství, využívající chemické pesticidy a herbicidy, které ničí půdu i naše zdraví. A překážkou je také chudoba."
Goodallová také podporovala protesty mladých aktivistů za klima: "Některé protesty jako demonstrace před vládními či korporátními budovami nebo pochody s transparenty jsou v pořádku. Za velmi užitečné považuju například i to, co dělá organizace Sea Shepherd - tedy odstraňování nebezpečných rybářských sítí z moře. Souhlasím i s přivazováním se ke stromům v rámci protestů proti kácení lesů. Ale důležité podle mě je, aby se lidé proměnili zevnitř. Musíme se dotknout jejich srdcí."
Sama se označovala za technooptimistku: "Některé nové technologické vynálezy nás opravdu posouvají k lepšímu, trvale udržitelnému světu - například využívání obnovitelné energie ze slunce, větru nebo moře, případně technologie zachycující uhlík z atmosféry. Jsme svědky obrovského technologického pokroku v léčení nemocí, řada firem pracuje na technologiích, které nahradí většinu (a doufejme, že časem všechny) pokusů na zvířatech při testování léků."
Rodačka z Londýna se o zvířata zajímala již v mládí, v čemž ji podporovala její matka. Rodina ale nebyla dostatečně majetná na to, aby si Goodallová mohla dovolit vysokoškolské studium přírodních věd. Naštěstí se díky pozvání kamarádky náhodou dostala ve svých 23 letech do Afriky, kde si jí díky její píli, odhodlání i zájmu o věc všiml antropolog a paleontolog Louis Leakey, který ji nasměroval k úkolu, jemuž od té doby věnovala většinu svého života.
Neočekávaná tajemství
Díky své houževnatosti a trpělivosti odhalila Goodallová řadu neočekávaných tajemství a zjistila, že šimpanzi toho mají s člověkem společného mnohem víc, než se do té doby soudilo. Její zásluhou například víme, že šimpanzi nejsou striktními vegetariány nebo že umí používat jednoduché nástroje. A také odhalila, že někdy vykazují chování, které někteří klasifikují jako protonáboženské, totiž reagují tak, že to připomíná naše pocity bázně a údivu
Odhalila ale také odvrácenou stránku chování těchto zvířat, kterou je občasná agrese dominantních členů šimpanzích komunit vůči slabším jedincům s cílem zachovat si výsadní postavení ve skupině. Goodallová totiž zjistila, že šimpanzi vedou vyhlazovací války, při nichž šimpanzi z jedné skupiny zachází se svými šimpanzími protivníky jako s lovnou zvěří - v očích druhé tlupy jsou naprosto zbaveni svého "šimpanství".
Spolu s již zesnulou americkou bioložkou Diane Fosseyovou (1932-1985), která se věnovala výzkumu goril, a kanadskou antropoložkou a etoložkou litevského původu Biruté Galdikasovou (77), jež se specializuje na výzkum orangutanů, patří Goodallová mezi nejznámější vědkyně, jež se zasloužily o studium těchto pozoruhodných zvířat, jež jsou nejbližšími biologickými příbuznými člověka.
Goodallová napsala několik knih a v roce 1977 založila institut nesoucí její jméno, jehož cílem je výzkum, vzdělávání a ochrana divoké přírody.
Goodallová několikrát navštívila i Českou republiku, například v roce 2004 byla hostem 37. ročníku karlovarského festivalu filmů věnovaných turistice a cestovnímu ruchu Tourfilm, v roce 2016 zase přednášela v Praze.
Vegetariánka Goodallová byla dvakrát vdaná. Jejím prvním manželem byl nizozemský fotograf Hugo van Lawick, se kterým měla syna. Podruhé se vdala v roce 1975 za britského ochránce přírody, člena tanzanského parlamentu a ředitele jednoho z místních národních parků Dereka Brycesona, ten ale zemřel již v roce 1980 na rakovinu.
