„Dnes jsou to přesně čtyři roky. Moje druhé narozeniny,“ vítá mě ve své kanceláři vedoucí úřadu městské rady v ukrajinské Buči Dmytro Hapčenko. Právě v polovině března 2022 totiž utekl z ruského zajetí. Dnes jeho práce není jen o razítkách a rozpočtech. Stal se kronikářem hrůzy, kterou způsobili v jeho městě Rusové. Jeho posláním je, aby se na jména obětí nezapomnělo.
Do oken auta se opírá jarní slunce, ptáci zpívají a stromy v Buči začínají pučet. Kdybyste nevěděli, co se tu dělo, mysleli byste si, že jste v klidném satelitu kousek za Prahou. Restaurace fungují, děti si hrají na hřištích.
Jenže právě tady, na těchto ulicích, se před čtyřmi lety ukázalo, že ruská agrese není jen válkou o území, ale genocidou v přímém přenosu. Rusové tady povraždili přes 561 nevinných civilistů, včetně malých dětí, žen a seniorů. Jejich těla byla nalezena v masových hrobech a roztroušená po ulicích města. Většina obětí zemřela násilnou smrtí, těla nesla stopy mučení, bití a střelných ran.
Před válkou byla Buča výkladní skříní. „Našemu městu se říkalo letovisko, pravidelně vítězilo v různých žebříčcích. Taková malá Evropa u Kyjeva,“ vzpomíná Dmytro Hapčenko. Lidé tu kupovali byty, protože za 20 minut byli vlakem v centru metropole. Měli ambiciózní projekt „Technogarden“, který měl dát práci 50 tisícům lidí. Město kvetlo, v obrovském parku se pořádaly festivaly.
„Víte, já se ještě 23. února hádal s kamarádem. Říkal jsem mu: Co blázníš? Jaké Rusko? Jak by mohli zaútočit v 21. století? Vždyť sedmdesát let vykládali o hrůzách fašismu, tak přece neudělají to samé,“ kroutí hlavou radní. „Mýlil jsem se. Strašně jsem se mýlil.“
Pak přišel 24. únor. Kvůli blízkosti letiště Hostomel byla Buča v obklíčení prakticky okamžitě. Svět, jak ho Dmytro Hapčenko znal, přestal existovat. „Měl jsem rodinu, dvě dcery. Teď jsem svou dceru neviděl čtyři roky. Je v zahraničí, já za ní nesmím, ona sem nemůže. Válka vám nerozbije jen domy, ona vám rozsekne život na kusy.“
Ruská propaganda se dodnes snaží tvrdit, že mrtví v ulicích Buči byli komparsisté nebo oběti ukrajinského ostřelování. Dmytro mi ale ukazuje mapu. Každá tečka, jeden lidský život. „Máme důkazy na všechno. Kamery, svědectví, kulky. Každý případ se vyšetřuje,“ říká rezolutně.
Dmytro odmítá mluvit o obětech jen jako o číslech.
Vzpomíná na Irynu – tu ženu s červenou manikúrou, jejíž fotka obletěla svět. „Je na videu. Jede na kole ulicí Jablonskou a ruský tank na ni prostě začne střílet. Bez důvodu. Jen tak.“ Vypráví o 12 dětech, které Rusové rozstříleli v autech, když se snažily z města utéct hned druhý den války. O 77letém akademikovi Mykolu Kolbunovi, kterého odvedli do garáží a tam ho spálili.
„Vezměte si Oleksandra Holodu. Programátor, IT správce ve škole. Člověk, který nikomu neublížil. Uslyšel venku hluk, vyšel ze svého domu, zvedl ruce nad hlavu, aby ukázal, že není ozbrojený. Rusové ho zastřelili na místě. Ani se ho na nic neptali. Jen tak, pro zábavu,“ popisuje Dmytro jeden z mnoha případů.
Nebo bratři Pavlenkovi, Viktor a Jurij. Vojáci prostě přišli k nim domů, vyvlekli je ven, zastřelili a hodili do příkopu jako odpad. „Anatolij Hrečko, ročník 1993. Opravoval lidem internet a televizi. Našli ho s mnohačetnými střelnými ranami. Stříleli do něj opakovaně, jen aby viděli, co to udělá.“
Lidé vozili těla svých blízkých na vozících ze supermarketu
Dmytro se odmlčí a pak dodá: „Lidé vozili těla svých matek a dětí na vozících ze supermarketu. Představte si to. 21. století, Evropa. Syn tlačí nákupní vozík a v něm má zastřelenou mámu, protože ji nemá jak jinak dostat k hromadnému hrobu u kostela. Tohle je ta realita, o které v Rusku říkají, že je to fejk.“ U kostela svatého Ondřeje leželo v hromadné hrobce 116 těl. Mezi nimi i Dmytrova kolegyně Marharyta se dvěma dětmi. Rozstříleli je v autě, když se snažili ujet.
Dmytro sám je naživu jen zázrakem. 15. března 2022 vtrhli Rusové na radnici. „Byli agresivní, nenávistní. Svázali nám ruce bílými hadry – ironie, že? – a postavili nás ke zdi. Čekali jsme na výstřel do týla.“ Následovaly výslechy, neustálé otázky na „nacisty“ a zbraně. Odvedli je na základnu.
„Slyšel jsem je, jak mluví o tom, že nás odvezou do lesa a tam nás zakopou. V tu chvíli mi došlo, že skončím jako ti vojáci z druhé světové války, které jsem jako dobrovolník pomáhal dříve vykopávat. Bezejmenný v jámě,“ uvedl.
Zachránil je chaos při střídání ruských jednotek. Využili vteřiny nepozornosti, vyklouzli ze sklepa a s bílými hadry na rukou se plížili městem plným odstřelovačů. „Šli jsme v rozestupech, abychom nebyli cíl. Každý zvuk, každý motor byl rozsudek smrti. Přežilo nás šest. Ostatní, kteří s námi byli vězněni ve sklepě, už nikdo nikdy neviděl. Možná jsou v Rusku v zajetí, možná leží v tom lese,“ říká.
Když se Dmytra ptám, co by chtěl říct lidem u nás, v bezpečí českých měst, zvážní. Jeho slova nejsou diplomatická, ale syrová. A z úst člověka, který viděl a prožil všechny hrůzy Buči, by měly být brána vážně.
„Chci, aby to Češi pochopili: Neexistuje stoprocentní bezpečí. To, co se stalo v Buči, se může stát v kterémkoliv evropském městě. Stačí se podívat, co se děje ve světě. Dnešní válka nepotřebuje armády pochodující přes hranice. Stačí drony a rakety. A ty doletí do Evropy velmi rychle.“
Dmytro varuje před naivitou. „My jsme podepsali s Ruskem spoustu papírů. Garantovali nám bezpečnost. Kde jsou ty papíry teď? Jsou k ničemu. Papír vás neochrání před kulkou. Pokud chcete žít v míru, musíte mít dvě věci: Silnou, profesionální armádu a nejmodernější zbraně. To je jediný jazyk, kterému agresor rozumí.“
„Neříkejte, že je to politika. Když vám raketa zabije dítě, už to není politika, je to váš zničený život. Evropa se nachází ve stavu zdánlivého bezpečí. Dokud na vás nespadne bomba, nikdo z vás nepůjde do krytu. To je lidská přirozenost. Ale já vám říkám: Nečekejte na tu bombu. Budujte svou obranu teď, dokud máte čas.“
Dmytro ví, o čem mluví. Přišel o 16 blízkých přátel. Marharyta, Jura, Kolja... lidé, se kterými se smál a pracoval.
Na místě jsem i s britsko-českým novinářem Rayem Baseleym, který do Buči přijel mezi prvními hned po jejím osvobození. „Pamatuji si to strašně dobře. Všude byla těla, zničená technika, absolutní zmar,“ říká mi Ray, zatímco pozorujeme, jak se město snaží smazat jizvy. „Fascinuje mě ta vůle žít. Buča se opravuje, domy rostou znovu. Ale v lidech to zůstane navždy.“
Právě ta vůle je to, co mě na Buči fascinuje nejvíc. Lidé tu vozili mrtvé své blízké na vozících ze supermarketu k hromadným hrobům, protože to byla jediná cesta, jak je nenechat sežrat psy. A dnes ti samí lidé vedou dál normální život s odhodláním vyprávět, co se jim stalo, a varovat zbytek Evropy.
Z radnice odcházím k památníku u kostela svatého Ondřeje. Čtu si jména. Roky narození 1938, 1953, 2000, 2020... a pak to děsivě stejné datum úmrtí: březen 2022. Dmytro Hapčenko má pravdu: personifikace je klíč. Pokud budeme o obětech mluvit jen jako o číslech, prohrajeme.
„Rusové vám budou v Evropě vyprávět svou verzi. Budou říkat, že to je politika. Ale když vám tahle politika přiletí do obýváku a zabije vám dítě, už to není politika. Je to váš konec,“ byla poslední slova, která mi Dmytro řekl, než se vrátil k práci, která teď mimo jiné zahrnuje i identifikaci posledních 39 těl, která stále nemají jméno.
Buča je sice stále sužovaná vzdušnými útoky, ale čtyři roky od konce okupace se opět proměnila v krásné město bující životem. Pod novým asfaltem a fasádami ale tepe varování, které bychom v Evropě ani v Česku neměli přeslechnout. Armáda není luxus, je to pojistka na život.
Sdílet
