Tehdejší spolkový ministr zdravotnictví Karl Lauterbach nechal do zákona o boji s infekčními chorobami zařadit ustanovení, podle kterého museli lékaři stav pacientů v době pandemie vyhodnocovat s ohledem na krátkodobou pravděpodobnost přežití a nikoli na základě věku, pohlaví či možných postižení.
Touto klauzulí chtěla vláda zajistit, aby lékaři neznevýhodňovali lidi seniorského věku či s postiženími. Úprava zákona rovněž zakázala takzvanou dodatečnou triáž, kdy by lékaři pozastavili péči o ošetřovaného pacienta kvůli tomu, že by nemocnice přijala nemocného s lepšími vyhlídkami na přežití.
Na ústavní soud se kvůli novým pravidlům obrátila skupina doktorů, která tvrdila, že novelizované předpisy omezují svobodu lékařské praxe i profesní svobodu, navíc komplikují snahu zachránit co nejvíce životů.
Soud rozhodl, že nová pravidla triáže neslouží k omezení pandemie, ale reagují na její následky, což je oblast, která spadá do pravomoci spolkových zemí a nikoli spolkové vlády.
V době vrcholů pandemie covidu-19, kdy nemocnice dosáhly hranic svých kapacit, se otázka triáže stala v Německu mimořádně aktuální. Média například na konci roku 2020 informovala, že klinika v saské Žitavě jako první v Německu musela rozhodovat o tom, kdo dostane kyslík a kdo ne.
Novináři se odvolávali na vyjádření tamního šéflékaře, nemocnice ale jeho slova zmírnila s tím, že péči je schopná zajistit, ale nemá dostatek zdravotníků.
