Ne všichni čekají na Ježíška. Co dělají o Vánocích židé a muslimové?

Díky globalizaci i masivní komercionalizaci se Vánoce v posledních desetiletích proměnily v cosi, co už dávno přesahuje zdi kostelů. Dekorace, vánoční trhy, koledy z reproduktorů a tlak na „sváteční pohodu“ dnes obklopují i ty, kdo se ke křesťanství nehlásí. Z původně ryze náboženského svátku se stal kulturní fenomén - čas setkávání a rituálů. Přesto ovšem platí, že ne všichni Vánoce slaví.

Pro křesťany zůstávají Vánoce především připomínkou narození Ježíše Krista, události, která stojí v samotném středu jejich víry. Půlnoční mše, betlémy, koledy i štědrovečerní hostina mají symbolizovat příchod světla do temnoty a naději, kterou Kristovo narození přináší. Tyto náboženské významy se ale v mnoha zemích postupně prolnuly se sekulárními zvyky: dárky, rodinnými setkáními či dekoracemi. A vytvořily tak obraz Vánoc, který je srozumitelný i lidem, kteří se ke křesťanské duchovní tradici nehlásí.

Židovská Chanuka

Judaismus se k Vánocům vztahuje jinak. Ježíš je v židovské tradici historickou postavou, nikoli mesiášem či Božím synem, a jeho narození proto nemá náboženský význam. Zimní období však pro židy není bez svátků. Do prosince často připadá Chanuka. Svátek světel, který připomíná znovuzasvěcení jeruzalémského chrámu a zázrak oleje, jenž měl vydržet jeden den, ale hořel dní osm. Letos židé slavili Chanuku od 14. do 22. prosince.

Chanuka a Vánoce spolu bývají často srovnávány, především kvůli svíčkám, rodinné atmosféře a dětskému rozměru oslav. Podobnost je ale spíše symbolická než obsahová. Chanuka neoslavuje narození, ale vítězství náboženské svobody nad útlakem a světlo nad temnotou.

Nicméně zejména v Evropě a v Severní Americe se v průběhu generací chanukové oslavy částečně „přiblížily“ Vánocům. Přibyly dárky pro děti či slavnostní výzdoba. Pro některé židovské rodiny jde o způsob, jak se vyrovnat s dominantní vánoční kulturou kolem sebe, aniž by opouštěly vlastní tradici.

Vánoce a islám?

Muslimové Ježíše, v arabštině Isu ibn Marjam, uznávají jako významného proroka, dokonce jednoho z nejdůležitějších v islámské tradici. V Koránu je zmiňován častěji než Abrahám a jeho příběh je pevnou součástí islámské víry. Zásadní rozdíl ale spočívá v tom, že islám odmítá představu Ježíše jako Božího syna. Je prorokem, nikoli božskou bytostí, a právě tato teologická hranice činí z Vánoc svátek, který muslimové nábožensky neslaví.

Navíc mnoho islámských výkladů považuje oslavu narozenin proroků za nevhodnou. Uctíván má být výhradně Bůh, nikoli lidé, a to platí i pro proroka Mohameda. Přesto se i mezi muslimy objevuje účast na „kulturních Vánocích“: setkání s přáteli, výzdoba veřejného prostoru nebo drobné dárky v multikulturním prostředí nejsou výjimkou.

Zvláštní laboratoří soužití vánoční, chanukové i islámské tradice je například izraelská Haifa, kde slaví takzvaný Svátek svátků. V jednom městě se zde v prosinci symbolicky potkávají tři velká monoteistická náboženství – judaismus, křesťanství a islám. Výstavy, otevřené domy i společné akce mají připomínat, že různé víry mohou sdílet jeden prostor, aniž by se musely vzdát vlastní identity.

Vánoce tak dnes existují v několika rovinách zároveň. Pro někoho zůstávají hlubokým duchovním prožitkem, pro jiného rodinným rituálem a pro dalšího cizím, byť každoročně zažívaným svátkem.