Na Ukrajině začínala s rozvozem humanitární pomoci, pokračovala jako instruktorka taktické medicíny, ale nakonec se po dvou letech války rozhodla bojovat.

Nelíbí se jí, když se o ruské armádě na sociálních sítích šíří posměšné historky. "Já ty lidi chápu, ale pro nás je to skoro urážející. Máš potom pocit, že lidi si myslí, že bojujeme s opicema s klackem v ruce. A přitom velká část inovací, které zavádíme až nyní, tak s nimi přišli Rusové a lidi se jim vysmívali. Ať už to jsou sítě proti dronům, optická vlákna, motorky používané k útoku."

Zaostávání v inovacích podle ní často způsobovalo právě podceňování nepřítele, od kterého je nutné se učit - z jeho úspěchů i neúspěchů. Rusové jsou podle ní lepší v radioelektronickém boji a v používání dronů s optickým vláknem. Ukrajinci naopak vedou v "bomberech" - velkých bombardovacích dronech, kterým se říká Baba Jaga.

Ve Slovjansku se jí líbí, že jde o bezpečné a příjemné město - nemusí si zamykat auto, sousedé se tu sdružují a společně grilují mezi paneláky, lidé se dokonce starají o opuštěné kočky. Ty také často adoptují vojáci.  

Jaké je to zabíjet nepřátelské vojáky, které vidí do poslední chvíle na monitoru? Jak si člověk zvykne na zabíjení? Kolik si vydělá na frontě? Jak se z instruktorky taktické medicíny stala bojovníkem? Řeší si někteří zahraniční dobrovolníci bojováním na Ukrajině své psychické problémy?  Podívejte se na video v úvodu článku.