Také 13letou Amani netrápí zranění na těle, ale na duši. "Ze začátku násilí kolem nás nebylo tak hrozné. Dalo se to zvládnout. Teď už ale začali zabíjet i děti. Když začalo ostřelování naší vesnice, celé dny jsme se skrývali ve sklepě. O mučení a vraždách jsem slyšela, ale zaplaťpánbůh jsem ho nikdy na vlastní oči neviděla. Zato jsem viděla, jak ti lidé vypadají potom. Viděla jsem lidi, které zmlátili tak, že nemohli chodit. Když zbili mého bratra, strýc ho přivedl k nám. Nemocnice zraněné odmítají přijímat, a tak neměli kam jinam jít. Bratr vypadal na umření, nemohli jsme jinak, než ho prostě položit do postele a utéct. Asi tam stále leží. Od té doby nemůžu jíst. Nemůžu přestat plakat. Nevím, kdy se z toho dostanu, možná už nikdy."
