Dánsko jadernou energii oficiálně odmítlo v roce 1985, tedy ještě rok před černobylskou havárií. Od 90. let pak v zemi platil i dodatečný zákaz výstavby a uvádění nových reaktorů do provozu. Nynější zrušení zákazu ovšem neznamená, že by se v zemi okamžitě začaly stavět jaderné elektrárny. Podle dánské vlády jde především o otevření cesty k odborné analýze, zda by jádro mohlo sehrát roli v budoucím energetickém mixu země.
Klasické velké jaderné elektrárny však dánský ministr pro klima a energetiku Lars Aagaard jasně vyloučil. Vláda se chce v rámci analýzy zaměřit na nové technologie, především na malé modulární reaktory (SMR), které jsou považovány za flexibilnější a bezpečnější alternativu k tradičním reaktorům.
Podobně jako Dánsko nyní přehodnocují svůj vztah k jádru i další evropské země. Nová belgická vláda zrušila více než 20 let starý zákon, který měl do letošního roku ukončit provoz všech sedmi belgických reaktorů a zakázat stavbu nových. Tamní vláda tak reagovala na energetickou krizi navázanou na současnou geopolitickou situaci. Cílem země je posílit energetickou bezpečnost a snížit závislost na dovozu fosilních paliv. Belgie nyní plánuje prodloužit provoz stávajících reaktorů a rovněž investovat do malých modulárních reaktorů.
Také Švédsko zrušilo předchozí omezení rozvoje jaderné energetiky a umožnilo prodloužení životnosti stávajících reaktorů, ale i výstavbu nových, opět včetně modulárních. Politická vůle po návratu k jádru rovněž sílí i v Itálii. Tamní ministr životního prostředí a energetické bezpečnosti Gilberto Pichetto Fratin prohlásil, že je přesvědčen o tom, že Itálie bude mít vlastní jadernou energii do roku 2030.
Evropská jaderná renesance
Zatímco ve druhé polovině 20. století byla jaderná energie často prezentována jako technologie budoucnosti, už od 70. let proti ní sílil veřejný odpor. Protesty, organizované zejména ekologickými hnutími, upozorňovaly na rizika havárií, možného zneužití k vojenským účelům i problémy s dlouhodobým ukládáním radioaktivního odpadu. Skepsi veřejnosti výrazně prohloubily havárie v Černobylu v roce 1986 a ve Fukušimě v roce 2011. Mnoho evropských zemí na obavy veřejnosti reagovalo zákazem výstavby nových elektráren nebo rozhodnutím o postupném odstavení těch stávajících.
Změny v energetické politice evropských zemí pro Aktuálně.cz okomentoval energetický analytik Jan Vondráš:
Řada evropských zemí po letech odklonu přehodnocuje svůj postoj k jádru. Co je podle vás hlavním důvodem těchto změn?
V Evropě dnes existuje koalice, která čítá kolem patnácti zemí, které se v posledních letech rozhodly, že pro jejich energetickou bezpečnost bude nejlepší cestou návrat k výstavbě jaderných zdrojů. Důvodů je několik.
Ukázalo se například, že když Německo před dvěma lety, na jaře 2023, odstavilo své poslední jaderné bloky, mělo to přímý dopad na emise. Když nesvítí a nefouká, musí v základním zatížení (tzv. baseloadu) běžet hnědouhelné a černouhelné elektrárny. Ty má k dispozici třeba Německo, Polsko nebo my, ale řada dalších zemí už uhlí nemá, takže jim jako alternativa zůstává jen zemní plyn. Jenže ten sám o sobě představuje velké bezpečnostní riziko: je zcela dovozní, emisní, a navíc se s jeho využitím pojí další problémy.
Zejména otázka tzv. metanové strategie EU, tedy rizika brzkého penalizování úniků metanu, který se uvolňuje při těžbě a spalování zemního plynu. Stejně tak je to i nedořešená záležitost tzv. hydrogen-ready turbín, tedy povinnosti spalování vodíku v nových plynových turbínách. To vše bude mít zásadní dopady na výrobní ceny elektřiny.
Proto, pokud chcete v energetickém mixu udržet stabilní, cenově dostupný a nízkoemisní základ výroby, jaderná energie je nezbytná. Ve výsledku si většina evropských zemí - pokud se vysloveně nejedná o zelené fanatiky jako třeba Rakousko nebo Německo - uvědomuje, že pokud chtějí mít místní, bezpečnou a nízkoemisní výrobu elektřiny, bez jádra to nepůjde.
Jak náročný je návrat k jaderné energetice po letech stagnace? Má Evropa lidi, know-how či společnosti, které to dokážou zařídit?
Zkušenost s výstavbou nových jaderných bloků je v Evropě v posledních dekádách téměř nulová. To je jeden zásadní problém. Až do nedávné doby, kdy byly spuštěny slovenské Mochovce a finské Olkiluoto platilo, že poslední jadernou elektrárnou zprovozněnou v Evropě byl náš Temelín krátce po začátku tisícíletí.
Druhým problémem je, že jadernou energetiku dnes studuje velmi málo lidí. Je to extrémně náročný obor. Můj kolega, mladý a velmi schopný jaderný vědec, říká, že nejvíc kolegů mají v USA, v Jižní Koreji a v Jihoafrické republice - tam si ještě odborníci vyměňují zkušenosti, jezdí na sympozia.
Ale v Evropě je jich s výjimkou Francie naprosté minimum. Například v Německu se jaderná energetika už prakticky vůbec nestuduje. Takže další výzvou je generační obměna - nová generace jaderných inženýrů tu sice může vyrůst, ale bude to chvíli trvat. K tomu je například v Česku zahájení projektu jihokorejské KHNP ideálním motivačním počátkem.
A třetí problém vidíme u našeho tendru: kdo to vlastně má stavět? EDF (francouzská společnost) nebyla schopná ani s dvanáctitiletým upožděním uvést do plného provozu ani vlastní elektrárnu ve Flamanville. Samozřejmě, po Fukušimě se výrazně zpřísnily bezpečnostní požadavky, což výstavbu tří evropských elektráren značně zkomplikovalo. Ale objektivně - v Evropě se jaderky dlouho nestavěly. A to se prostě projeví…
Jan Vondráš
Energetický analytik, ředitel poradenské společnosti Invicta Bohemica. Je členem think tanku Realistická energetika a ekologie.
Proto se hledají dodavatelé mimo EU. KHNP má dokončený a plně funkční projekt Barakah v Emirátech, ale popravdě řečeno, Francouzi si nepřejí pustit do Evropy nikoho dalšího. Pokud vyškrtneme Rusy, tak nám zbydou v zásadě jen dvě reálné možnosti: americký Westinghouse a KHNP (korejská státní firma). Takže těch subjektů, které jsou skutečně schopné postavit nový jaderný blok, je jen pár.
A pak je tu samozřejmě otázka doby výstavby. V Evropě platí spousta specifických regulací, extrémně tvrdých bezpečnostních a ekologických pravidel, která celý proces často zpomalují nebo komplikují. Odhaduje se, že se má postavit až 40 nových jaderných bloků, ale reálně se nabízí otázka: kdy to všechno vlastně stihneme?
Mnoho států, které se k jádru vracejí, sází na malé modulární reaktory. Jak reálně vidíte jejich využití v evropském kontextu?
Samozřejmě je to určitá cesta, ale zatím velmi neprozkoumaná. Malý modulární reaktor (SMR) zatím v Evropě nestojí ani jeden. ČEZ se teď pustil do společného projektu s firmou Rolls-Royce, ale to je pořád jen ve fázi příprav a vývoje. Navíc ty první reaktory, které se připravují, nebudou až tak malé, jak se někdy říká.
Je tu spousta otázek - kdy budou reálně hotové a za kolik peněz. Rozhodně to není záležitost zítřka, ani dvou či tří let. Je to otázka minimálně deseti let. A já jsem v tomhle směru spíše skeptik. V energetice působím už 27 let a vím, jak strašně dlouho trvá cesta od prvního záměru ke skutečná realizaci a zprovoznění projektu.
Navíc - z hlediska energetické a bezpečnostní politiky je to s malými modulárními reaktory velmi podobné jako s těmi velkými. I ony musí splňovat velmi přísná bezpečnostní kritéria. Proto si nemyslím, že bychom mohli první reálný provoz SMR čekat dřív než v roce 2038. A i to je možná optimistický odhad - reálně se bavíme o 13 či 14 letech. Navíc zatím ani nevíme, kolik bude stát výroba elektřiny z těchto reaktorů. To všechno jsou stále otevřené otázky. Krach projektu NuScale v USA na podzim 2023 je velmi varovným mementem.
