Po více než pěti letech v izolaci se z běloruských věznic dostalo na svobodu hned 123 politických vězňů. Režim „posledního diktátora v Evropě” Alexandra Lukašenka po vyjednávání s USA propustil i ty nejprominentnější opoziční lídry z roku 2020. Za gestem, které Minsk prezentuje jako milosrdenství, ovšem stojí zrušení sankcí a riskantní geopolitická hra Washingtonu o oslabení ruského vlivu.
Naplněný autobus teď už bývalé vězně přivezl z běloruských žalářů. „Je to pocit neuvěřitelného štěstí, především vidět do očí lidí, na kterých vám záleží, obejmout je a uvědomit si, že jsme teď všichni svobodní lidé,“ vypráví na videu, které v sobotu zveřejnil telegramový kanál Chci žít (Choču žiť), dojatá Maryja Kalesnikavová.
Ta byla ve vězení více než pět let od událostí roku 2020, kdy ji po zfalšovaných volbách unesly úřady na ulici v Minsku a odvezly na hranice. Tam na protest roztrhala svůj pas. Většinu času za mřížemi strávila v izolaci.
„Je to obrovské štěstí vidět první západ slunce, tak úžasná krása,“ popsala svoje pocity po propuštění žena, která v jednu chvíli nemohla více než 600 dní přijímat návštěvy, telefonáty či dostávat dopisy.
Kalesnikavovou a 113 dalších politických vězňů transportovaly autobusy na Ukrajinu. Mezi nimi byl například i další Lukašenkův volební vyzyvatel, Viktar Babaryka. Ten v roce 2023 začal trpět podivnými případy náhlé ztráty vědomí. „Probudil jsem se se zlomeným žebrem, propíchnutou plící, dvojitým zápalem plic a 23 zlomeninami lebky. K tomu bych se nevyjadřoval,“ poznamenal Babaryka. „Nevím, co to způsobilo. Protože se to stalo poté, co jsem ztratil vědomí. Nemůžu říct, že by mě někdo udeřil nebo zbil,“ dodal.
Dalších devět lidí se dostalo přímo do Litvy, například laureát Nobelovy ceny míru, lidskoprávní aktivista Ales Bjaljacki. Na pohublého disidenta před americkým velvyslanectvím ve Vilniusu čekala vůdkyně běloruské opozice v exilu Svjatlana Cichanouská, která ho přivítala vřelým objetím.
Proč se Lukašenko najednou rozhodl propustit politické vězně? Milosrdenství za tím není. Po dvoudenním vyjednávání jim svobodu zajistili Američané, kteří výměnou za to zrušili sankce na společnost Belaruskali. Ta vyrábí potaš, který je klíčovou složkou hnojiv a bývalý sovětský stát je jeho předním světovým producentem.
Už po předchozí návštěvě Trumpova vyslance Lukašenko propustil například Sjarheje Cichanouského (manžela již zmíněné opoziční vůdkyně), ministerstvo financí USA pak ze sankčního seznamu vyřadilo běloruskou státní leteckou společnost Belavia a business jet Bombardier Challenger 850, který používají vysoce postavení běloruští úředníci a členové Lukašenkovy rodiny.
A důvod toho, že se Trump o východoevropskou zemi vůbec zajímá? „Supercílem Trumpovy administrativy je odstranit Bělorusko z geopolitického orbitu Ruska. To je podobné jako politika, kterou svého času vedl Západ vůči diktátorskému režimu Ceausesca v Rumunsku,“ vysvětluje běloruský politický komentátor Jurij Drakachrust z Rádia Svobodná Evropa/Rádia Svoboda. „A využít jej jako spojku k Putinovi ohledně mírových jednání u války na Ukrajině,“ míní.
Trumpova hra je podle něj ovšem riskantní. „Nedá se říci, že by měl zaručený úspěch, kritici říkají, že zatímco Lukašenko jedny osvobozuje, jiné zavírá do vězení,“ říká Drakachrust. A dodává, že Lukašenko se díky tomu osvobozuje od tlaku na běloruské hospodářství.
„Ekonomika díky tomu posiluje, Lukašenko získává známky uznání. Vzpomeňte si například na Trumpovy tweety, kdy psal o vysoce respektovaném prezidentovi Běloruské republiky,“ upozorňuje Drakachrust na změnu v přístupu. Donedávna totiž Lukašenka Spojené státy vůbec neuznávaly jako prezidenta a Evropská unie jej de iure neuznává dosud.
Vděčnost vůči Zelenskému, ale i Lukašenkovi
„Ukrajinská“ část propuštěných hned v neděli zorganizovala tiskovou konferenci, která se ve strachu z ruského útoku odehrála na utajeném místě. Svobodní lidé na ní opisovali některé zážitky z vězení, nezapomnělo se ale ani na vyjádření vděčnosti.
„Jak jsem vám říkala, měla jsem možnost poděkovat prezidentovi Ukrajiny (Volodymyru Zelenskému - pozn. red.). Měla jsem také možnost, prostřednictvím běloruských bezpečnostních složek, poděkovat Alexandru Grigorjeviči (Lukašenkovi - pozn. red). Udělala jsem to a doufám, že mu moje slova vděčnosti byla předána,“ přiznala Kalesnikavová.
Na otázku, zda by se teď mohla běloruská opozice stát znovu relevantní, kroutí Drakachrust nesouhlasně hlavou. „Babaryka a Kalesnikavová žili v izolaci, nemohli jim psát dokonce ani příbuzní, nemluvě o právnících,“ upozorňuje. Tím se Drakachrustovými slovy dostali do situace, kdy je „stroj času přenesl z roku 2020“ a jsou tak najednou v úplně jiné realitě. „Je to jako ve sci-fi románu,“ uzavírá komentátor.
Sdílet
Nejnovější videa
