Ve skutečnosti tato novela řeší problém, který se v mnoha velkých městech objevil s rozšířením elektrických koloběžek a od té doby se jen zvětšuje. I proto mnohé země či města již přistoupily k různým formám jejich regulace.
Zcela jiná věc však je, jak se dodržování pravidel ze strany řidičů koloběžek s pomocným motorkem - ale i ze strany cyklistů - vymáhá. A na tom zřejmě nic nezmění ani novela Ľubomíra Vážného.
Novela skutečně definuje pojem "rychlost chůze" jako rychlost nepřevyšující šest kilometrů za hodinu. Ačkoli se dosud v zákoně tento pojem používal, rychlost chůze v něm nebyla definována.
Konkrétně se v zákoně říká, že rychlost chůze musí - pokud jde po chodníku - dodržet osoba se zdravotním postižením, která se pohybuje pomocí ručního nebo motorového vozíku, jakož i řidič samovyvažovacího vozidla, tedy segwaye, jednokolky či takzvané kolonožky (nebo hoverboardu).
Jenže co je to rychlost chůze? Pokud by náhodou takový řidič "šel" po chodníku rychlostí patnáct kilometrů za hodinu a někoho by srazil, mohl by se hájit tím, že rychlost chůze není nijak definována a někdo přece může kráčet rychle.
Novela také v zákoně upravuje, že rychlostí chůze jsou nově omezení i po chodníku se pohybující lyžaři, bruslaři, koloběžkáři (na klasické koloběžce bez pomocného motorku), skateboardisté a podobně, jakož i cyklisté mladší deseti let či osoby, které je doprovázejí nebo vezou.
Dosud sice v zákoně byla ustanovení o tom, že výše jmenovaní nesmějí omezit ani ohrozit chodce, ale teoreticky mohli jít tak rychle, jak se to do vágního pojmu "rychlost chůze" vešlo.
Vážného novela navíc zvyšuje věk povinné lékařské prohlídky pro řidiče z 65 na 70 let a upravuje její podmínky.
Takže ne, rychlost chůze chodců se nijak neomezuje - právě naopak, chodci pohybující se pěšky by měli nově být na chodnících více chráněni před těmi, kteří nejdou pěšky, ale na něčem se vezou.
Kolizní situace jsou na denním pořádku
Pokud bychom však měli předpokládat vliv této novely na bezpečnost chodců na základě toho, jak jsou dodržovány již nyní platné předpisy, které by měly chodce chránit, tak bychom museli konstatovat, že bude mizivý.
Už dnes totiž mají cyklisté a jezdci na koloběžkách s pomocným motorkem pohyb po chodníku až na výjimky zakázán, přesto se však tato pravidla nedodržují a je obtížné je vymoci.
Martin Pekár z Progresivního Slovenska novelu kritizuje se slovy, že chodce ohrožují auta, ne cyklisté a koloběžkáři, jakož i to, že loni policie zaznamenala jen tři srážky koloběžkářů s chodci.
K tomu dvě poznámky. Za prvé, auta jezdí po vozovce a chodci chodí po chodníku. Auta se po chodnících většinou nepohybují a už i jejich parkování na nich je zakázáno (pokud to nedovoluje značka).
Oproti tomu jízda cyklistů a koloběžkářů po stezkách je každodenní realita přinejmenším na mnoha místech v Bratislavě a logicky dochází k mnohem častějším kolizním situacím.
Zatímco chodec je na chodníku před autem chráněn, před kolem a elektrickou koloběžkou s bezohledným jezdcem není chráněn nijak.
Za druhé, nízký evidovaný počet srážek koloběžkářů s chodci ještě neznamená, že ke srážkám nedochází. Může to znamenat totiž i to, že je lidé nenahlašují, respektive že ke srážce nedojde jen těsně nebo že chodci ze strachu před jezdci na chodnících uhýbají, ačkoli ve skutečnosti by to mělo být naopak.
Samozřejmě součástí tohoto problému je i chybějící cyklistická infrastruktura, bez které se jezdci mohou bát jet po silnici s auty. Nejenže to neomlouvá jízdu po chodníku, ale není to ani celé vysvětlení tohoto jevu.
Jak by se dala tato situace řešit?
Přinejmenším v případě elektrických koloběžek by mohla být stanovena povinnost, aby každá taková koloběžka, pokud ji tedy chce majitel použít na veřejných silničních komunikacích, musela mít viditelné evidenční číslo podobně jako motorka.
V Nizozemsku od prvního července letošního roku dokonce přistoupili k tomu, že elektrická koloběžka může jet po silnici pouze tehdy, byla-li schválena úřadem pro silniční dopravu, má evidenční číslo, řidiči je alespoň šestnáct let a má pojištění odpovědnosti za škodu. Během jízdy také musí mít nasazenou přilbu.
Podobná pravidla mají v Německu: elektrická koloběžka musí být pojištěna a její majitel následně obdrží nalepovací evidenční číslo, které musí na koloběžce viditelně umístit. Přizpůsobit se tomu musí i provozovatelé systémů sdílených koloběžek.
Převzato v rámci vzájemné spolupráce ze slovenského deníku Postoj.
