Jak se stalo, že se pacifista rozhodl vstoupit do armády?
Upřímně řečeno, já jsem se nikdy nedefinoval jako pacifista, což je možná překvapivé, ovšem je to otázka definice. Jsem rozhodně antimilitarista, opovrhuji násilím, protože si myslím, že ničí jak ty, kteří jej používají, tak ty, na které je použito.
Pokud je člověk přítomen na místě, kde je spáchán trestný čin, a jedinou šancí, jak zastavit pachatele, je použít sílu, tak by to měl udělat. Pokud někdo řekne "ne", tak se v podstatě stává spolupachatelem trestného činu.
Začátek invaze v letech 2014 a pak v roce 2022, to byl zločin gigantických rozměrů spáchaný přímo před námi. A my jsme byli oběti, takže pro mě to byla otázka zodpovědnosti.
Předtím jsem se zabýval lidskými právy a to není něco, co děláte od devíti do pěti v kanceláři nebo v továrně a pak jdete domů. Na Ukrajině jsme toho v této oblasti dosáhli hodně. Díky tomu jsem znal situaci lidských práv v Rusku, byl jsem v kontaktu i s ruskými obhájci lidských práv. A když Rusko zahájilo svou plnou invazi - rozsáhlý útok, velmi dobře jsem pochopil, že pokud zvítězí, tak na Ukrajině nebudou žádná lidská práva.
Jedinou možností chránit lidská práva bylo vzít do ruky zbraň a postavit se na odpor.
Kdy přesně jste do armády vstoupil?
Večer 24. února 2022 (ruská invaze začala toho dne ráno - pozn. red.). Řekli mi, ať počkám, až mě zavolají, a hned za týden, v prvních březnových dnech, jsem se stal důstojníkem ozbrojených sil Ukrajiny, i když jsem neměl žádnou předchozí vojenskou zkušenost. Velmi brzy jsem se stal velitelem čety.
Jak to tehdy bylo s výcvikem?
Běžně probíhá několikatýdenní výcvik, ale to po začátku invaze nebylo možné. Měl jsem kurz vojenského vzdělání z 90. let, ale tehdy jsme si mysleli, že armáda nebude potřeba. A navíc jsem si z toho nic nepamatoval.
Najednou jsme ale byli potřeba, konkrétně jsme byli určeni k obraně Kyjeva. Kdyby se nepřátelským Rusům podařilo naší obranou proniknout, měli jsme se pustit do pouličních bojů. Na výcvik ale nebyl čas, byl obrovský nedostatek munice, ale i benzinu, protože Rusové se zaměřili především na sklady paliva… Takže výcvik byl jenom základní.
Měli jsme štěstí, že jsme při první operaci v Kyjevské oblasti nikoho neztratili. Později jsem si uvědomil, že jsme sice byli špatně připravení, ale morálka byla velmi vysoká. Všichni jsme šli dobrovolně bránit Kyjev a Ukrajinu.
Přejděme teď k vaší nejznámější zkušenosti - když vás Rusové zajali. Jak to probíhalo?
Byli jsme v obklíčení a Rusové vzali do zajetí jednoho z vojáků sousedního praporu. Ten nám přes vysílačku řekl, že je šance uniknout z obklíčení a že se máme řídit jeho pokyny. Jenže nás navedl na ruské pozice, kdy jsme najednou stáli před Rusy, kteří na nás mířili zbraněmi.
Přemýšlel jsem, jestli chci jít do zajetí, nebo jestli mám použít ruční granát, abych tam nešel. Ale byl jsem zodpovědný za osm svých kluků z mé čety. Bál jsem se, ale nakonec se k nám na začátku nechovali tak špatně - nebili nás, dali nám vodu a základní věci. Doufal jsem, že nás dají do tábora pro válečné zajatce a že jen musíme počkat, než nás vymění. Ale realita byla jiná.
Rusové vás tehdy dali k soudu a jejich propaganda o vás tvrdila, že jste nacista, terorista, rusofob a britský špion. První tři označení chápu, protože to používají dost často, ale proč právě britský špion?
No, setkal jsem se s lidmi, kteří byli obviněni ještě z neuvěřitelnějších věcí než já. Myslím si, že je to proto, že jsem žil ve Velké Británii tři roky svého života, studoval jsem na univerzitě v Sussexu a pracoval jsem pro zahraniční redakci BBC.
Nejdřív nás přivezli do okupovaného Luhansku, kde jsme byli ve speciálním křídle věznice. Následovalo několik týdnů výslechů, režim byl velmi tvrdý. A pak se rozhodli, že mě odsoudí za údajné válečné zločiny. Já jsem naivně vyšetřovateli řekl, že není za co mě soudit, ale on řekl, že to vůbec není problém a že jsme všichni váleční zločinci, protože jsme si dovolili vzít do ruky zbraň a postavit se jim na odpor.
Myslel jsem si, že blafuje, ale po třech týdnech mě odvedli k násilnému výslechu a zosnovali proti mě trestní řízení. Dali mi podepsat listy papíru a text zakryli tak, že jsem ho nemohl přečíst. Celý spis jsem si přečetl asi za půl roku a byl jsem šokován, jak absurdní a hloupá obvinění v něm jsou.
Jak na vás reagovali tamní vězni?
My jsme byli drženi v části, kde byli lidé obvinění z trestných činů. Ne všichni byli proruští, většina z nich vlastně raději nemluvila ani o politice, ani o válce. Našli jsme ale společnou řeč o těch nejdůležitějších věcech.
