"Kdybyste v roce 1989 nebyla na ulici, nikdy bych nebyla v téhle pozici," říká ředitelka Díky, že můžem Bára Stárek producentce Věře Krincvajové, která se událostí sametové revoluce přímo účastnila. "My jsme byli prostě novináři a pokusili jsme se dělat svoji práci," říká bývalá studentská aktivistka. Co lidé od svobody nabyté před 35 lety očekávají? A jak se mění pohled na ni mezi generacemi?
Na to špatné zapomínáme rychle, dobré vzpomínky si chráníme. Postupem času tak z šedivé doby nesvobody a strachu vzniknou nostalgické Pelíšky. Výstava fotografky Dany Kyndrové v chebské Galerii 4 připomíná, jak to skutečně bylo v době, kdy se nesměla říkat pravda, lidé končili za své názory ve vězení a vládnoucí strana měla vlastní ozbrojené jednotky. A ukazuje také, jak se tento režim rozsypal.
Měli bychom vědět, že bude hůř. Ale stále žijeme ve svobodné zemi. Je naší ctí postarat se o prchající. Ukrajinci nám ukázali, co západní Evropa už začala v pohodlí ztrácet – lásku ke svobodě.
Žijeme v epoše obrazů. Do paměti se vrývá především to, co jsme viděli. Když přemítáme, jak se kdo propsal do dějin a osudů, jsou to zejména vizuální vjemy, co dnes symbolizuje jeho velikost či malost, sílu či slabost, vliv či bezvýznamnost, vznešenost či ubohost, lidskost či sobectví. I pro mě se jedním z klíčů k pochopení osobnosti prvního českého prezidenta stala trojice fotografií.
Písničkář Jaroslav Hutka složil o svém příteli Václavu Havlovi píseň Havlíčku, Havle, jež porovnává jeho život s osudem Karla Havlíčka Borovského. Spolu s písní Náměšť se stala "hymnou" sametové revoluce. Když se 25. listopadu 1989 jako první známý exulant vrátil do Československa, zapojil se hned do demonstrace na Letné. Zde se po jedenácti letech znovu s Havlem setkal.
Krátce po sametové revoluci z exilu přiletěla dojatá spisovatelka Zdena Salivarová. „Jsem šťastná, že jsme se sem dostali zpátky, my jsme v to vůbec nedoufali,“ uvedla. Milan Kundera nic takového neřekl. Přesto mají jedno společné: Salivarová dnes větší část života strávila v Kanadě. A dvaadevadesátiletý Kundera, který v Československu žil 46 let, už stejně dlouho pobývá ve Francii.
Před rokem ‘89 jsme zažívali bezmoc, člověk nebyl pánem svého osudu. A hodně lidí na to zapomíná nebo se snaží tehdejší dobu idealizovat, míní oceňovaná spisovatelka Alena Mornštajnová, které ve své nové knize Listopád líčí, co by se stalo, kdyby nepřišel 17. listopad. Je čím dál těžší nemyslet na očekávání čtenářů. Ale snažím se, aby každá moje kniha byla jiná. Umím se vcítit do lidí, dodává.
Na podzim nás čekají zlomové volby. Budeme vybírat mezi Západem a Východem, svobodou a autoritářstvím. Znovu a natvrdo půjde o naši budoucnost.
Národ ovládají pseudoelity. K pseudoelitám se přidružuje ruská hybridní válka. Masy občanů jsou dezorientovány, nemají vzory, jež by následovaly, zpochybněny byly naše hodnoty.
Doufejme, že to s „lex mávám s vámi jako s hadrem“, který měl být zrychleně projednán sněmovnou, dopadne stejně, jako to prozatím dopadlo s lex Dukovany, a sice že půjde k ledu.
Mikuláš Minář: „Jsem si vědom toho, že to zní na první pohled bláznivě. Věci, které zní bláznivě, mě motivují.“ Netrčí na místě a hledá cestu, jak ven z marasmu.
Miloš Vystrčil představuje menšinu. Menšinu mezi našimi politiky, menšinu v Česku, menšinu zřejmě i v ODS. Ale smysl jeho cesty a jeho prozření je obrovský. Dává naději.
Oba mé dědečky zabili komunisté, naši rodinu ničili celou dobu, kdy byli u moci. A třicet let po revoluci KSČM lže dál a drží u moci vládu, která mlčí. Hnus.
„Jsem vytrvalostní typ, žádný sprinter,“ říká Jiří Černý. Přestože mluví o sportu, totéž platí o jeho celoživotní novinářské činnosti. 64 let poté, co napsal první článek o muzice, se nejznámější a nejstarší stále činný český hudební kritik dočkal mimořádného uznání. V sobotu večer byl uveden do Síně slávy cen Anděl.
Vánoce roku 1989 asi pamětníci nikdy nezapomenou. U shánění kapra a vánočních dárků sice zůstalo, ale nově se začal připomínat i duchovní význam Vánoc a především - vrcholila sametová revoluce. Občanské fórum přebíralo moc od komunistů, obnovovalo demokracii a vše spělo k volbě nového prezidenta. O prosincových událostech roku 1989 hovořil deník Aktuálně.cz s historikem Františkem Emmertem.
Stavění otevřené Prahy, která volí osvíceně, proti Sudetům, které volí jen populisty, nemám rád. Sami populisté, jako třeba náš prezident, s tím pak rádi pracují, říká redaktor Respektu Tomáš Lindner, který pochází ze sudetoněmecké rodiny z Krušných hor. Nejzásadnějším problémem je, že odchází tolik mladých lidí pryč, upozorňuje v rozhovoru, který jsme natočili ve spolupráci s Festivalem svobody.
Sledujte z pražské Lucerny v přímém přenosu debatu časopisu Respekt k 30 letům svobody a 30. výročí časopisu.
Zemřelý zpěvák byl za živa projekčním plátnem našeho svědomí. Čím se pro nás stane po své smrti?
Letenská pláň zažila masové protesty již v listopadu 1989. Tehdy ji demonstranti zaplnili hned dvakrát za sebou - v sobotu 25. listopadu i o den později. Obě akce významně přispěly k pádu režimu, byla to doba, kdy se politika odehrávala na náměstích či pláních. Díky tomu, že protesty na Letné přenášela televize, se o sametové revoluci, Občanském fóru či Václavu Havlovi dozvěděli občané po celé republice. Svou kariéru tu nastartoval i Miloš Zeman - na ulici, jako demonstrant a jeden z řečníků. Dnes ovšem říká, že demonstrace nemají smysl, tlaku ulice se neustupuje a demonstranty nazývá chudáčky, co se potřebují vyřádit.
Dnes jako tehdy mají lidé pocit, že ti, kteří jsou v rozhodujících pozicích, občas nevědí, co mluví.
Babiš je kilová plechovka kaviáru, kterou když otevřete, tak v ní najdete pár gramů "jiker" ze slepice.
