Když se blížím k místu, kde žijí přátelé z praporu Ragbistů, volá Saňa, jestli ho vyzvednu, že jde pěšky po cestě. Naberu ho do auta a ptám se, kam se vlastně po svých vydal. Odpověď mě rozhodila. Rusové jim zničili tolik aut, že svoje dali klukům na pozicích a oni ze štábu chodí pěšky. „To jako chodíte denně do práce 17 kilometrů pěšky? To není možné! Proč vám nedá armáda auta?“
Po krátkém odpočinku se budím a vymýšlím další plán. Zítra už bych chtěl vyrazit k „Ragbistům“ – dronové jednotce 129. brigády. Ujistím se, že mě očekávají, a začnu balit věci. Vyndám munici, která byla po kapsách, sumkách a v batohu. Takové věci zapomenuté v kapse mohou mimo oblast fronty způsobit velké potíže. Je tu sice válka, ale pohyb munice a zbraní se kontroluje velmi přísně.
Zatímco USA s Ruskem a Ukrajinou dojednávají mír, více než tři a půl roku od začátku války stále umírají lidé. Ani jedna strana počty svých padlých nezveřejňuje. Odhady ale předpokládají, že větší ztráty mají Rusové. Západní tajné služby uvádějí, že celkové ruské ztráty včetně nezvěstných a zraněných můžou činit více než jeden milion mužů. Novinářům se podařilo ověřit identitu 150 tisíc z nich.
Cestu na pozici už dobře znám. Je náročnější než jindy, celý den pršelo. Auto klouže, smýká se, často jedeme bokem. Bahno mi stříká okénkem do obličeje. Je to peklo. Zastavuje nás protijedoucí auto a ptají se, kam jedeme. Prý kousek dál pracují drony a právě tam sejmuli nějaké auto.
Rozloučím se se všemi, včetně mé oblíbené fenky Kory, a vyrazím na cestu. Mám tušení, že tohle nebude jen o předání auta. Cítím, že poznám fajn lidi. Později se ukazuje, že můj pocit byl správný. Vzniká tu po pár dnech pouto přátelství, které bude moct rozdělit jen smrt někoho z nás.
Je brzy ráno, spát se moc nedá, venku už to zase duní. Pes Šon zalezl pod moji postel. Když se vyjdu ohřát na schody do krytu, slyším drony a střelbu z kalašnikovů. Je to hodně blízko, a tak radši zalezu zpátky do díry. Když to po chvíli zkusím podruhé, situace je úplně stejná. Vzdávám to - dneska si nedojdu ani na záchod… Jeden by se z těch dronů pos*al.
Ráno si dám relaxační dopoledne v Charkově. Přece jen to po včerejší tragické autonehodě, kde zemřeli dva mladí vojáci, potřebuji. Musím ocenit i Lauru. Při cestě do Charkova mi došlo, že jsem velmi rád za její doprovod a pomoc během cesty. Když vidí, jak jsem rozsekaný, když ukončím resuscitaci, pohotově mi podá vodu, vlhčené ubrousky i dezinfekci na očištění rukou.
Je polovina srpna a já dostávám nabídku: nějaká Matyášova kamarádka chce jet se mnou na Ukrajinu. "Jsem snad nějaká cestovka?" Ale Matyáše mám rád, a tak mu slíbím, že se s ní spojím. Když mladá slečna zavolá, hned mi vyká a já se cítím nepříjemně. Ach jo! Vezmu ji s sebou 5. září, vykopnu ji v Charkově a pojedu za svými bratry na linii, ať si pak dělá, co chce. Nejsem žádný průvodce Ukrajinou!
Německá vláda ve středu schválila návrh zákona o vojenské službě, jehož cílem je zvýšit počet vojáků v armádě o více než 80 000. Pokud ho schválí i Spolkový sněm, budou muset všichni muži po dosažení 18 let vyplnit dotazník, ve kterém uvedou, zda mají zájem sloužit v armádě. Vhodné kandidáty si pak vojsko pozve k odvodní prohlídce. Rozhodnutí o vstupu do vojenské služby bude ale nadále dobrovolné.
Při příjezdu na poslední blokpost před ukrajinským městem Sumy následuje přibližně hodinová kontrola. Už zase. Tentokrát končí tím, že se máme otočit a odjet pryč.
Dostáváme informace, že se chystá útok. Rusové i Severokorejci budou útočit, a tak je nutné být maximálně připravený a neustále mít nabité všechny baterie k dronům. Kluci jsou připraveni být v práci nepřetržitě. Probíhají intenzivní přípravy.
Každý rok při senoseči pod žacími stroji zahynou desetitisíce srnčat, ježků či ptáků. Zachránit se je snaží dobrovolníci s drony, kteří mláďata přenáší do bezpečí. Ne vždy se to ale povede, jelikož hospodáři ne vždy dopředu nahlásí, že se k sečení schyluje. "Nejhorší je, když je poškodíte. Useknete srnčeti nohy a ono není mrtvé," přibližuje zemědělec, co se na loukách děje.
Druhý den v poledne přichází pokyn na další čtyřdenní rotaci. O pár hodin později mě vyzvedává Saňa a veze mě opět do vesnice k Maximovi. Tady překládám batoh a balistiku do dalšího auta. Nakládáme munici, miny a dron Vampír.
Práce u rozvědky s drony Mavic je také zajímavá. Chlapci zde sledují pozice - domy, cesty, pohyb, prostě vše, a to 24 hodin denně, sedm dní v týdnu.
Je sobota ráno, vypadá to na krásný mrazivý den. Bez rozloučení se ráno vytrácím z pokoje. Skoro všichni jsou ještě na pozicích a ti co jsou na základně, spí. Vyrážím ze Slovjansku do Charkova.
Schází peníze a armádní zásobování nefunguje tak, jak má. Záložní pozice pro případ nuceného ústupu ještě nejsou vybavené a nikdo neví, kdy se situace může změnit. Chlapci dávají z každé výplaty několik tisíc hřiven do kasy, za které se pak kupují nutné věci jako nafta, nářadí, drony, Starlinky… Ale teď můžu pomoci já s penězi ze sbírky českých občanů.
Je chladný zamračený den a já vyrážím na Ukrajinu. Zase. Už ani nevím pokolikáté. Ale tentokrát se moc těším. Bude to totiž úplně jiné. Jedu na delší dobu, sám, a za úžasnými lidmi.
Český dobrovolník Mac se nedávno vrátil z ruské Kurské oblasti, odkud se Ukrajinci pomalu stahují. V rozhovoru s Matyášem Zrnem pro Spotlight Aktuálně.cz popisuje své zkušenosti z fronty. Velmi zásadní zbraní podle něj jsou nyní drony řízené optickým vláknem, na které nelze použít rušičky rádiových signálů.
Mezi osobnostmi, které prezident letos vyznamenal, byla i Lucie Hyblerová. Zakladatelka platformy Breakfaststory, která cateringovými službami a sociálním e-shopem pomáhá seniorům či hendikepovaným. Je také dobrovolnicí programu Den pro školu. A právě při návštěvě jedné ze škol se setkala se studentem, který ji na vyznamenání navrhl. Promluvili o tom v rozhovoru pro Nadaci České spořitelny.
