Po dvou a půl letech jste ukončil své angažmá v poradním týmu prezidenta Petra Pavla. Co vám ta práce přinesla a jak ty dva a půl roku hodnotíte?
Přinesla mi informace o provozu prezidentského úřadu a také určitý typ zkušenosti, trošku odlišný od zkušenosti, kterou mám z prostředí Senátu a do určité míry z Poslanecké sněmovny. Je to další vysoké patro politického provozu, v jehož bezprostřední blízkosti jsem se mohl pracovně pohybovat.
Ta zkušenost je cenná i v tom, že učím politologii, respektive určité kousky něčeho, co se dá považovat za politickou sociologii a politickou psychologii. Takže pokud má člověk možnost se do těchto prostředí - jako je parlamentní nebo hradní - podívat, může si otestovat v praxi i určité poučky, které se v těchto oborech objevují.
Co tím přesně myslíte?
Například v jaké míře moc samotná či prostředí působí na svého držitele. Jestli se mění, anebo ne. Každý "dvůr" svůj význam odvozuje od důležitosti toho, komu slouží. Může mít tedy tendenci tento význam nadsazovat, ať už jde o prezidenta, ministra, předsedu parlamentu nebo generálního ředitele obchodní společnosti.
Existují ostatně poučky typu té lorda Actona o korumpujícím účinku moci. U nás se vedly debaty o tom, zda impozantní prostředí Pražského hradu nevede prezidenty ke zpychnutí, a to bez ohledu na to, že ústavně silní zase příliš nejsou. Je to tedy cenné v tom, že lze takovou zkušenost i pedagogicky vytěžit.
Pavel je slušný, nepodléhá pokušení moci
Jak se podle vás moc odráží na prezidentu Petru Pavlovi?
Byla to pochopitelně také příležitost z větší blízkosti, byť ve velmi omezené míře, vidět Petra Pavla jako prezidenta republiky, který - po mém soudu - právě těm pokušením moci podléhá v minimální míře, pokud vůbec.
Řekl bych, že takovým, jaký byl před nástupem do úřadu prezidenta republiky, se mu daří být i nadále. A v tom "daření se" hraje velkou roli to, že je vybaven elementární osobní slušností. Kromě toho, že je vzdělaný, inteligentní a vtipný, tak se mi zdá, že je Petr Pavel také ostentativně slušný člověk. Ukazuje se, že když je někdo slušný a respektující ostatní, tak je pro odolnost pokušení moci docela dobře vybavený.
Jinými slovy mi říkáte, že to, co jste si myslel o Petru Pavlovi předtím, než jste angažmá u něj přijal, se vám během těch dvou a půl let potvrdilo?
Zdá se mi, že existuje určité pokušení, které můžete spojit se "silnou mocí Prstenu", a to v dobrém i zlém. Zlé obnáší podmanění si ostatních. Dobré je pokušení využít moc sice k dobrému, avšak s rizikem vedlejších škod, na něž nehledíme, jelikož jde přece o veliké dobro, anebo možná Dobro.
Přijde mi, že prezident je vůči takovým pokušením odolný. Slouží, vykonává úřad, upozorňuje na přehlížená a nadčasová témata. Neopájí se sám sebou, jednoduše řečeno.
No, a pak mne samozřejmě motivovala možnost mít vhled do hradního prostředí, protože všichni ti, kteří žijí v podhradí, mají pocit, že to na Hradě bude úplně jiné, specifické, tajemné, ba mystické. Byla to tedy také možnost ujasnit si, že to tam tak úplně tajemné, jiné a specifické není.
Zmínil jste svou pedagogickou činnost. Jak zkušenost s pobytem ve vysoké politice proměnila to, co jste předtím učil a čím jste se zabýval jako teoretik? Na to bych se mimochodem rád zeptal i Petra Fialy…
To je určitě zajímavá otázka. Až s ním budete mluvit, zeptejte se ho, zda si myslí, že se změnil on sám. On si toho může být vědom, ale také si toho být vědom nemusí. Také se třeba nezměnil. V každém případě je dost velký rozdíl mezi tím, když jste akademický komentátor, nebo politický aktér. Navíc aktér toho typu, jakým se Petr Fiala stal. Politiku nevidíte jako velké plátno zvenčí, ale v detailech zevnitř. Něco získáte, něco pravděpodobně ztratíte.
Nemůžete si dovolit přepych objektivity a nestrannosti, musíte formovat tábor podporovatelů, kteří zase svým způsobem spoluformují vás. Svými očekáváními, požadavky, kritikou, chválou. Přetížený vrcholový politik alespoň zčásti vnímá svět skrze své okolí. A vracíme se k tomu, kdo to okolí vytváří, co a proč dělá.
Tudíž jde i o to, jestli si s odstupem času to, co o politice psal, myslí i poté, co byl předsedou vlády. Anebo zda mu to proměnilo perspektivu, zda je třeba optimističtější, nebo naopak škarohlíd a podobně.
"Doplnil jsem si představu o politice"
A jak byste tedy na tyto otázky odpověděl vy?
Přece jenom už téměř třicet let působím v blízkosti parlamentu, tudíž asi určitou představu o tom, jak politika funguje, mám. Zároveň jsem nikdy nebyl politik ani politický poradce, ale spíše něco jako odborný úředník. Do spousty otázek a problémů jsem tudíž nikdy nebyl vtahován.
Přesto jsem si za ty roky určitou představu o fungování politiky osvojil. A pokud jde o mé angažmá na Hradě, byl jsem v zásadě externí, hodně distanční poradce. Ani tady si tedy netroufám tvrdit, že jsem byl vtažen do nějakých politických jednání a plánů. Do politické taktiky nebo strategie. Tu zkušenost bych tedy v tomto ohledu bral spíš jako určitou kompletaci nebo doplnění mé představy o tom, jak může politika fungovat. Hrad je ale v jistém ohledu hodně odlišné prostředí.
V jakém smyslu?
Prezident republiky je jednočlenný ústavní orgán. Je to monokratický orgán. Všichni kolem něj jsou jenom poradci, rádcové a důvěrníci. Lidé v jeho okolí jsou v zásadě úspěšní pouze ve chvíli, kdy se jim podaří ovlivnit nebo naopak neovlivnit toho, kdo je v jeho středu.
Ve zvětšeném měřítku to vidíme na americkém prezidentství, ale základní princip rozhodování a odpovědnosti je stejný. Netýká se to ostatně jen prezidentů, jisté podobnosti vidím i ve vztahu k děkanovi na naší fakultě.
Zatímco když se jako kdokoliv pohybujete v blízkosti parlamentu, respektive obecně kolektivního orgánu, těch lidí, které můžete ovlivňovat, je tam nesrovnatelně více. A nakonec se rozhoduje hlasováním.
Na Hradě se logicky o ničem nehlasuje. Je to totiž prezident, kdo nakonec řekne, co chce nebo nechce dělat, co chce nebo nechce říkat. Je to tedy trochu jiné, ale že by to byl nějaký předěl nebo nějak šokující perspektiva, případně něco, co jsem vůbec netušil, tak to si netroufám říct.
Vaším úkolem tedy bylo pomoci prezidentovi s obměnou Ústavního soudu?
Byl jsem angažován Tomášem Richterem, který vytvářel pro prezidenta tým odborných poradců. Když jsem se s prezidentem republiky poprvé viděl, tak už s určitými návrhy, jak agendu týkající se Ústavního soudu pojmout a zvládnout. Měli jsme iniciační schůzky ve třech, prezident později opakovaně debatoval i se svým konzultačním panelem, na základě vstupních zadání jsme postupovali.
Takže ano. Bylo vcelku zřejmé, že obměna Ústavního soudu bude můj klíčový úkol nebo klíčová agenda. Původně jsem ale měl pocit, že to nebude jenom tato agenda. Nicméně toto mé očekávání se tak úplně nenaplnilo. Ve chvíli, kdy je obměna Ústavního soudu skončena, tak moc nedává smysl, abych ve funkci poradce prezidenta setrvával.
"Pavel je dobrý prezident, mě k tomu nepotřebuje"
Jakou další agendu jste si původně myslel, že byste mohl dostat na starosti?
Když jsem přemítal, z jakého důvodu mne oslovil, říkal jsem si, že mám asi nějakou kompetenci. O prezidentu republiky jako instituci, ale i o Miloši Zemanovi nebo Václavu Klausovi jsem v minulosti opakovaně mluvil nebo psal, tudíž jsem očekával, že současný prezident republiky to bere v potaz a že budu patřit k lidem, s jejichž pomocí si bude ujasňovat, jakým prezidentem chce být. A já s odstupem času mohu říct, že je prezidentem velmi dobrým, jenom mě k tomu evidentně nepotřebuje.
Původně jsem si myslel, že by třeba Pavel mohl chtít iniciovat nějakou debatu o změně ústavy, na kterou jsme opakovaně naráželi při prezidentství Václava Klause a zvláště Miloše Zemana. Nebo mohl dát najevo, že mu nebude vadit, když takovou debatu povede někdo jiný a že nebude tyto politické aktéry pronásledovat nějakou osobní mstou či nenávistí. Myslím si totiž, že když máme prezidenta republiky, vůči němuž nemáme příliš výhrad, neznamená to, že bychom se neměli pouštět do debat o redefinování ústavního statusu prezidenta, máme-li bohaté zkušenosti s problémy, které přináší.
U nás se ale velmi často uvažuje vyloženě podle obličeje, takže když máme prezidenta, který nám vadí, vede nás to k tomu, že bychom měli provádět ústavní revizi. A naopak: když nám současný prezident republiky nevadí, tak žádnou ústavní revizi neprovádíme ani nepoptáváme. Problém ale samozřejmě nespočívá v konkrétním prezidentovi, problém je v definici jeho role, v jejích limitech a pojistkách.
Jakou změnu ústavy máte na mysli?
U Václava Klause šlo z mé strany asi jen o konkrétní kritiku konkrétních kroků, které mohly být vnímány jako protiústavní. Byl to třeba případ nejmenování početné skupiny soudců splňujících zákonné podmínky, ale poměrně mladých. Nebo odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu Ivy Brožové. Anebo jednání, respektive nejednání při obměně vlády. Například když si prezident řekne, že nepřijme demisi ministra, anebo že neakceptuje návrh na jeho odvolání s odůvodněním, že chce předložit například kompletnější vizi. Což může znamenat, že to bude protahovat donekonečna.
Pokud šlo u Václava Klause o spíše drobnější natahování dílčích pravidel ústavy, Miloš Zeman se do toho vložil s plnou vehemencí. Necítil se být vázán takřka žádnými ústavními limity, protože rozumí primárně jazyku moci a zaštiťoval se přímou volbou.
Proto jsem si myslel a stále myslím, že je namístě ve vztahu k prezidentovi přemýšlet o nějaké ústavní změně. A ta může být různě strukturovaná. Zamýšlet se můžete nad dvěma pokusy při jmenování předsedy vlády, nad různými lhůtami a podobně.
A co jeho odvolatelnost?
Máme dost omezené možnosti, pokud jde o funkční ústavní žalobu na prezidenta. Přičemž je to jediný nástroj v situaci, když máme prezidenta republiky, který ostentativně pošlapává ústavu. Jenomže k tomu je potřeba většina tří pětin senátorů a tří pětin poslanců. Proto je to velmi málo efektivní nástroj, protože je velmi pravděpodobné, že v jedné nebo ve druhé komoře bude mít prezident svou blokační menšinu.
Čili nemáme efektivní nástroj, který může donutit prezidenta vyvodit odpovědnost ve chvíli, kdy si počíná natolik excesivně jako Miloš Zeman. Ten totiž moc dobře věděl, že na něj žádná páka neexistuje.
Mluvíme spolu v čase, kdy Andrej Babiš sestavuje novou vládu. Co tedy může veřejnost, pokud jde o prezidenta Petra Pavla, čekat?
Myslím, že o tom opakovaně mluví. Je zjevně odhodlaný se ústavou řídit. V zásadě můžeme pracovat se třemi základními výkladovými variantami. Pokud ústava říká, že prezident republiky jmenuje člena vlády na návrh předsedy vlády, tak to lze chápat tak, že kohokoliv vám předseda vlády navrhne, tak ho prezident musí jmenovat.
Druhá možnost je, že pokud se mu nominovaný politik z jakéhokoliv důvodu nelíbí, tak ho jmenovat nemusí a předseda vlády přijde s nominací jinou. A tak dále, dokud se neshodnou. A pak lze postupovat třetí cestou, která je u nás považována za nejvíce ústavě odpovídající.
To znamená, že prezident není návrhem předsedy vlády vázán ve chvíli, kdy existuje nějaká právní překážka, typicky třeba zákon o střetu zájmů, nebo nějaký trestní rozsudek, který takovému člověku brání vykonávat činnost odpovídající funkci ministra nebo pokud nominovaný politik očividně představuje bezpečnostní riziko v tom smyslu, že je na základě důkazů prokazatelně agentem nepřátelské cizí moci. Anebo třeba, když prokazatelně nemohl legálně získat majetek, kterým disponuje. A to proto, že je vydíratelný, respektive sloužící zájmům rozporným se zájmem veřejným.
Ve všech ostatních případech bychom mluvili jenom o politické profilaci nebo o osobních sympatiích nebo nesympatiích. A já bych nerad z prezidenta dělal nějakého protektora nebo patrona vlády, protože ve chvíli, kdy bychom tuto variantu připustili, tak se výrazným způsobem omezuje efekt sněmovních voleb jako voleb prvního řádu, v nichž jde o to, kdo bude vládnout.
Jednoduše řečeno by pak záleželo primárně na prezidentovi, koho si vybere jako premiéra, jakou mu dovolí koalici a jaké bude akceptovat ministry. Blížilo by se to poloprezidentskému režimu, což rozhodně není ambicí Petra Pavla.
Miloš Zeman kdysi odmítl jmenovat Michala Šmardu ministrem kultury. Umíte si představit, že by Petr Pavel udělal něco podobného třeba v případě Filipa Turka?
To je právě problém ústavní praxe. Protože cokoliv se stalo, nelze odestát, musíte to nějak vyhodnotit. Pokud vámi zmíněný případ vyhodnotíme jako deviaci, deformaci nebo exces, podmíněný nějakými specifickými okolnostmi menšinové vlády, oslabeného premiéra a rozvrácené ČSSD, můžeme se shodnout, že se k tomu nechceme vracet, jelikož nám jde o nějaký model vládnutí s definovanými rolemi. Byl tu koneckonců i senátní návrh ústavní žaloby dávající najevo zásadní nesouhlas.
Pokud bychom ale mandát Miloše Zemana brali tak, že dotvořil, zformoval to, co obnáší české prezidentství, tak by tady žádné limity pro prezidenta republiky neexistovaly, dokud by se nezmobilizovaly kvalifikované většiny v obou komorách. Volně by pracoval s lakonickým ústavním textem a odvolával se na svůj přímý mandát.
Michala Šmardu Miloš Zeman nikdy nejmenoval, ale jde o to, jestli z toho lze vytvořit nějaký mustr, do kterého by se měli vejít další naši prezidenti. Zvláště se zřetelem k tomu, že Andrej Babiš práva a zájmy instituce předsedy vlády moc nehájil.
Pokud jde o Petra Pavla a Filipa Turka, tak vám na to nejsem schopen odpovědět, protože to nevím. Nevím, co prezident plánuje nebo neplánuje. Zdá se mi, že zatím lze všechna jeho vyjádření chápat tak, že když se řekne, že je někdo zcela diskvalifikován pro výkon ministerské funkce, že není vhodný kandidát, případně že je autorem otřesných výroků, tak z toho popravdě řečeno ještě nutně neplyne, co prezident jakožto nositel mocenské kompetence udělá nebo neudělá. Ale taky to z toho plynout může.
