Nejslavnější loutkou planety je nejspíš Pinocchio, kluk s dlouhým nosem, který se zbavil svého dřevěného těla a stal se opravdovým chlapcem. V Česku jsou nejproslulejšími loutkovými "stars" Spejbl a Hurvínek. Platí to nejméně pro několik generací Čechů. Život i vlastnosti ušatým postavám s vypoulenýma očima vdechl divadelní nadšenec Josef Skupa. Narodil se před 130 lety.
Před pár lety bych na něco takového ani nepomyslela, říká Darja Kaščejevová, studentka animované tvorby na pražské FAMU, která byla nominována na Oscara za svůj bakalářský film Dcera. Animovala v něm loutky a zároveň pohyb kamery, takže snímek získal unikátní formu. Záleželo na každém pohybu, ale kamera dodala pocit, že to žije a dýchá, líčí rodačka z Tádžikistánu, která v Česku žije šest let.
Útlá loutka tanečnice v bílém kloboučku sedí na lavičce s nožkou přes nožku. Za ní jsou vidět samuraj, kanibal, Hamletův šašek a další dřevěné postavy, které Jiří Trnka vyrobil, když mu bylo sotva 12 let.
Spejbla a Hurvínka zná každý, svět loutek je ale mnohem pestřejší. V Česku ho proslavili kočovní herci, díky tisícům amatérských a nezávislých divadel i šikovným řezbářům se podařilo tradici zachovat dodnes. České a slovenské loutkářství si tak vysloužilo dokonce zápis na seznam světového dědictví UNESCO, kde už máme slovácký verbuňk, masopustní masky a jízdy králů. Baštou českého loutkářství jsou východní Čechy, v Chrudimi je Muzeum loutkářských kultur, které dlouhou tradici mapuje. O tom, jak se loutky vyrábějí, vypráví řezbář Jiří Bareš z divadla Drak v Hradci Králové.
