Tajemství dlouhověkosti v šálku kávy: 101 letá baristka Anna a její příběh

Ačkoliv nedávno oslavila 101. narozeniny, nejdéle sloužící baristka v Itálii zpomalit neplánuje. Za pultem kavárny, kterou před více než 60 lety otevřela se svým manželem, vítá místní i návštěvníky se stejnou precizností a vervou, jaká ji provází celý život.

Possiová, oceněná titulem komandérky republiky za celoživotní službu, má na kontě i osobní zkušenost s válkou, hospodářskými krizemi i kulturními proměnami. V rozhovoru pro agenturu Reuters, vedeném tradičně nad šálkem espressa, přibližuje proměny italské kavárenské kultury i vlastní recept na dlouhověkost.

„Práce v pohostinství mě provází odmala, moji rodiče vedli restauraci, bar a trafiku. Po škole jsem se rovnou zapojila a posléze odsud odešla do Janova za příbuznými. Byl to rok 1946, těsně po válce,“ vzpomíná.

Každodenní rutinu ovládla od základu, obsluha, úklid, řízení provozu. Válečná léta v Nebbiunu znamenala život mezi dvěma ohni s odbojáři v horách a s Němci u jezera. Stálé nebezpečí přinutilo rodinu držet pospolu.

Později se provdala za muže ze stejné branže a společně šetřili, jak to jen šlo. Když si naspořili, vrátili se domů a otevřeli vlastní bar, malý, rodinný podnik, žádní zaměstnanci, bez zbytečností.

Zpočátku šlo o čistě kavárenský provoz, licenci na alkohol získali teprve v roce 1960 po smrti manželovy tety, která bydlela hned vedle.

Když její muž roku 1974 zemřel, přebrala kavárnu sama. „Už 51 let jsem tu vdovou, ale je to práce mezi lidmi a tu mám ráda.“

Jak se proměnila kavárenská kultura? „Dřív tu bylo pět papíren, dělníci chodili ráno na kávu a něco ostřejšího. Práce měla rytmus a jinou dynamiku,“ vypráví Anna Possi.

V 60. letech bar rozšířili o taneční parket, který přilákal hosty z širokého okolí. „Byli jsme jediní s takovým výhledem a venkovním parketem. Do vesnice mířili lidé z daleka, lákala je naše odlišnost.“

Kavárna dnes plní i roli neformálního centra komunity, je místem setkávání, předávání vzkazů i každodenní pomoci. „Jsem tu pro každého. Když někdo chce vystavit obrazy, nabídnu prostor zadarmo. Vše, co mi lidé nechají navíc, jde na charitu.“

Za léta provozu poznala několik generací. „Děti, které pamatují jukebox, dnes chodí na kávu s vnoučaty. Mladí už ale dávají přednost mobilům.“

Práce jí prý pomáhá držet se svěží. „Udrží vás v pohybu a dává pocit nezávislosti. Nejsme tu v Piemontu zvyklí zahálet, už v mládí ženy pracovaly na poli i doma. Svým vnučkám říkám: Pracujte a nespoléhejte na nikoho.“

Nezapomenutelným zážitkem byl pro Annu ruch, který do baru přinesly tréninky fotbalistů AC Milán a s nimi i dav obdivovatelek toužících po podpisu hráčů. „Byla to živá doba, krásné vzpomínky, které se nevytratí.“