Řecké báje a pověsti jsou povinnou četbou snad na každé základce, proto srdce každého hráče zaplesá, když se objeví něco, co se jim alespoň trochu přibližuje. No řekněte, koho by nebavilo běhat v naleštěném brnění s dvoumetrovým mečem a kuchat kentaury? Jáson by mohl vyprávět, ale proč rovnou nezabrousit do herní branže a vše neukázat? Na Argonauty jsem se těšil velmi, vše navíc vypadalo nadějně a dnes již ustálený výraz "akční RPG" jen lahodil uším. Ale ono se to nějak zvrtlo. Spěchat se holt nevyplácí a chlapíci z Liquid Entertainment by si to měli uvědomit.
#hodnoceni
Abych vše uvedl na pravou míru, Rise of the Argonauts (dále jen RotA) nejsou špatnou hrou. Jen nejsou tím, za co se vydávají. Od tvůrců nám bylo slíbeno, že se dočkáme akčního RPG, z čehož si každý ihned představí zběsilé masakry okořeněné vylepšováním vaší postavy, zbraní či kouzel. Do každého kvalitního RPG samozřejmě patří i dialogy, průzkum rozsáhlého herního světa a mnoho dalšího. Nejlepší pak je, když je vše namícháno ve stejném množství (viz Mass Effect) a stereotyp tak téměř nehrozí. RotA na to však jde jinak. Téměř 70% celé hry strávíte tlacháním s nespočtem postav, výběrem správných možností v dialogových oknech a opět kecáním. Ono by to ani nebylo tak hrozné, pokud by ty kecy k něčemu vedly, případně by na jejich výběru záviselo několik konců, což by zvedlo znovuhratelnost. To se ale nestalo. Ať v rozhovorech odpovídáte jakkoli, vždy to dopadne stejně, což eliminuje jakoukoli radost z výběru a teoreticky lze vše narychlo odklikat, aby už konečně došlo k nějaké té akci. Ale ouha, ona jedna z nejsilnějších stránek hry je právě propracovaný příběh, a pokud si ho chcete náležitě užít, musíte číst a číst a číst. A klikat.
A na čem že to všechno stojí? Žil byl král Jáson se svou ženuškou v antickém Řecku. Co ale čert nechtěl, ženu mu popravili otráveným šípem přímo před jeho očima a Jásonovi zbyly jen oči pro pláč. Mytologičtí hrdinové ale jen tak zbraně neskládají, a tak se náš hrdina rozhodne, že ženu přivede zpět k životu. A jak na to? Potřebuje k tomu legendární Zlaté rouno. Začíná tak strastiplná cesta na věrné kocábce Argo a s hrstkou Argonautů za zády.
I když zní příběh klasicky "řecko-tuctově", právě nespočet rozhovorů jej dokáží rozvinout v docela zajímavé a lákavé dobrodružství, které si rádi projdete. Problém příběhu (a vlastně i celé hry) je ale velká nevybalancovanost. Soubojů je tu málo, a když konečně na nějaký narazíte, vaše nadšení velmi rychle opadne díky neuvěřitelně primitivní umělé inteligenci a jednoduchosti. Obyčejní nepřátelé bídně zhynou pod návalem klikání a jediní, kdo dokáží dát patřičný odpor jsou bossové. A to jen díky tomu, že se souboje s nimi nedají projít jen zběsilým mačkáním tlačítek. Jediné, čím souboje vynikají, jsou pěkné zpomalovačky a dostatečné množství brutality, aby hra nepůsobila příliš dětsky ani příliš brutálně.
Jak už jsem nakousl, na své pouti nebudete sami. Postupem času se k vám přidají další Argonauti. Budete tak poctěni společností nařachaného Herkula, frajírka Achilla či fešnou kráskou Atalantou. Paradoxně právě vaše parta, ovládaná umělou inteligencí, je vcelku schopná se zapojit do bitvy a uštědřit několik přesných úderů. Kvůli nehorázné jednoduchosti ale jejich pomoc není téměř nikdy potřeba, a tak vám dělají spíše mytologickou kulisu.
Když už se RotA prezentují jako RPG, měli by něco z toho také nabídnou, že? Zkušenosti dostáváte od čtyř antických bohů, kteří vám neustále koukají přes rameno. Během plnění misí, tun rozhovorů i bojů máte často možnost se přiklonit k jednu z nich. Další nedotažeností je, že nezávisle na tom, zda přikloníte své sympatie k Athéně, Hermesovi, Apollovi či Aresi, dostáváte stále stejné zkušenosti a můžete je uplatňovat v jakýchkoliv schopnostech dle vlastního uvážení. Náklonnost čtyř bohů téměř volala po pořádném využití, speciálních schopnostech či několika koncích, nic z toho ale vývojáři neuplatnili. Můžete si trochu vylepšit vlastní postavu či některého z Argonautů, u zbraní se ani nedá mluvit o upgradu. Postupem hry vám postupně budou nabízeny lepší zbraně, ty jednoduše čapnete a poklušete dál.
Celá hra se tak skládá z jednoduchého vzorce: vyslechnete si vyčerpávající výpověď některé z postav, doběhnete na místo určení, tam si opět vyslechnete brek dalšího, s trochou štěstí smočíte oštěp krví a běží se zase dál. Ono by to nebylo tak hrozné, pokud by lokace opravdu stály za to. Ale i sem zaběhla nevyrovnanost celé hry. Určité pasáže, paláce či lesy jsou graficky velmi působivé a občas se i zastavíte na vzdání holdu Unreal 3 Enginu. Pak si ale grafická stránka hry dá šlofíka a vy budete rádi, že jste tam či tam rychle proběhli. Celkově je hra v lehkém nadprůměru, a to díky modelu známých postav a některým lokacím.
Dabing je naopak na filmové úrovni a alespoň v této kategorii si hra zaslouží pochvalu. Ono by bylo hodně trapné, pokud by hra, z velké části založená na rozhovorech propadla ve zvukové stránce. Hudba také není špatná, i když blažeností prskat nebudete. Na mytologii ale sedne dobře a nijak neruší.
Rise of the Argonauts jsou jasným důkazem, jak příliš velké očekávání může přinést velké zklamání. Kdyby se tak nade hrou ještě nějakou dobu pracovalo, mohlo by vše dopadnout úplně jinak. Takto se nám do pracek dostává průměrné RPG, které vynikne propracovaným příběhem z řecké mytologie, ostatními nedodělky se ale nelítostně zadupe do země. Pokud se chcete odreagovat, můžete dát RotA šanci, v jiném případě doporučuji hledat jinde.
