Když jsem před čtyřmi sezónami viděl první díl Ztracených, napadly mě dvě věci: Konečně jsem se dočkal pořádné televizní podívané (na Jacka Bauera jsem moc nebyl) a že by podle toho byla výtečná hra. Bohužel, postupem času stráveným na ostrově z přeživšími letu Oceanic 815, těmi druhými, polárními medvědy a hlavně spoustou otázek a minimem odpovědí moje nadšení vyprchalo a popravdě, čtvrtou sezónu Lost sleduji už jen ze zvědavosti.
Nicméně na videohru jsem se těšil hodně. Vidět pád letadla na vlastní oči a další scény, to by bylo něco. Ani toho si však hráč pořádně neužije, vlastně nebudeme téměř vůbec svědky zlomových okamžiků - nebudeme u toho, když Sawyer, Jin a Michael vyrazí na moře, prostě přijdeme na pláž a oni už tam nebudou. Neuvidíme ani Locka, když konečně otevře poklop (uvidíme jen výbuch), ani u smrti Shannon nebo jejího nevlastního bratra. Elliot jako by měl neuvěřitelný pech a všechno tohle nějak minul a s ním i samotní hráči.
#hodnoceni
Kdo je sakra Elliot?
Elliot je nová postava, která v seriálu sice prostor nedostala, ale klidně by to mohl být on, kdo v patnácté epizodě druhé série vzadu na pláži sbírá kokosy. Hlavní roli tak dostal až ve hře a při pádu letadla se praštil do hlavy tolik až trpí ztrátou paměti. Problém je v tom, že mezi přeživšími je i tajemný muž, který po něm něco chce a nebojí se mu kvůli tomu dát do držky. Stěžejním je tedy Elliotovo pátrání po tom, kdo je, co má, a jeho snaha dostat se pryč z ostrova.
Autoři se hodně snažili, aby Via Domus vypadalo jako další díly seriálu. Vše začne již typickým záběrem na oko a hra též kombinuje akci na ostrově s flashbacky, v nichž většinou postavy najdou odpovědi na problémy v přítomnosti. Elliot tak postupně odhalí důvody, proč po něm někdo jde, i další zbytky své minulosti. Když narazí na nějaký zádrhel, vrátí se ve své paměti časem zpět a onen klíčový okamžik si vyfotí.
Jde o zajímavé zpestření, jelikož musíte zachytit jen nějaký moment či detail a pro ten musíte najít správné místo i dobu. Nápovědou vám bude roztrhaná fotka, ze které vytušíte, co byste měli zaznamenat. Když se to povede, můžete danou lokaci ještě prohledat, jestli tam nejsou nějaké další tiskoviny, nebo záznamy, které by vám o příběhu řekly něco víc, stejně tak jako další postavy.
Lost: Via Domus je totiž "adventurou" (spíš virtuálním průvodcem s minimální interaktivitou), kde pobíháte po ostrově a díky systému fáborků se neztratíte, sbíráte ovoce, které pak můžete vyměnit za něco jiného (využijete asi 2x za hru), tlacháte s dalšími ztracenými, přičemž volba otázek v podstatě nemá na vývoj rozhovoru vliv, stačí prostě vystřílet všechny dotazy a můžete jít dál. A hlavně plníte i neuvěřitelně hloupé questy.
Hloupé questy
Například hned na začátku víte, že byste měli něco udělat s vytékajícím palivem z letadla, aby nechytlo od jisker, což je uděláno poměrně dobrou minihrou (která se bude opakovat až do konce), ale nedostanete se k tomu dokud si nepromluvíte s Jackem. Podobná hloupost nastane, když vás Jack nechce pustit ke kokpitu letadla, protože v džungli řádí černý kouř. Až díky flashbacku si Elliot vzpomene, že by Jackovi mohl zalhat - proboha!
Vrcholem je nutnost zprovoznění vašeho notebooku. Přiběhnete k ohni, kde sedí Locke, řeknete mu, že vám nejede notebook, a on nic. Jdete tedy k Sayidovi, který vám sdělí, že Locke nějakou baterii do notebooku našel. Vrátíte se tedy zpátky k němu a tam musíte vytáhnout hrozné zjištění o jeho invaliditě, aby vám baterku dal. Další hloupostí je nemožnost jít do stanice Labuť odstřeleným poklopem, ale přes dveře, které hlídá Sayid a ten vás nepustí dál, dokud si nevzpomenete na svoje jméno...
Celou situaci tak zachraňuje logická hříčka s rozváděním elektrického proudu do různých ukazatelů s použitím uzlů s odlišným odporem a větvením. Aby pak autoři mohli Lost: Via Domus nazývat akční adventurou dojde i na úprky před černým kouřem nebo těmi druhými, kdy jako v Crash Bandicootovi musíte ve správný okamžik přeskakovat nebo podklouzávat pod nástrahami. Tomuhle se říká dekadence.
Natažený díl
Hloupost se tak nabaluje na hloupost, až máte pocit, že stávka scénáristů ochromila i vývoj hry. Ačkoliv se Via Domus tváří jako několik epizod a to včetně znělky a rekapitulace dění, které jste hráli před minutou (!!!), celá zápletka vydá tak na díl jediný. Hrací dobu totiž nastavuje velmi častý a dlouhý loading, díky čemuž vám Via Domus vydrží přes čtyři hodiny. Fanoušci seriálu se však nedozví vůbec nic nového. Odhalení toho, že Locke jezdil na vozíku nebo že Kate nastupovala do letadla v poutech dnes již doopravdy nikoho nerozhodí.
Je tak otázkou, pro koho Lost: Via Domus vlastně je. Fanoušci budou trpět velkým nedostatkem nových informací a tím jediným důvodem, proč si hru koupit, vlastně bude pouze možnost proběhnout si několik známých lokací (stanice Labuť, tábor na pláži, Černá perla, džungle) a popovídat si z postavami, které nevypustí nic zajímavého a některé si vlastně nejsou ani moc podobné - v tomhle ohledu to nejhůř schytal Hurley, který vypadá mnohem tlustší a klidně by mohl hrát dvojče Jabby Hutta s parukou.
Nic pro fanoušky
Snad jen graficky nejde o takovou katastrofu. Lokace jsou sice malé a velmi omezené (hra využívá Advanced Warfighter 2 engine, žádný CryEngine nebo něco podobného), ale výsledek je díky husté vegetaci, slušné míře detailu a práci se světlem uspokojivý. Škoda jen, že se mimika charakterů omezila jen na šílené hypnotizování očima a mluvení na půl huby. Vybrané postavy jako jsou Jack, Sayid, Locke nebo Ben namluvili seriáloví herci a použitý je též původní soundtrack od Michaela Giacchino, nicméně nejde o nic přelomového. Schválně, jak v tomto ohledu dopadne česká profesionální lokalizace od CD Projektu.
Via Domus můžu doporučit jen těm fanouškům seriálu, kteří se až perverzně vyžívají ve scénáristickém tahání za fusekli. Vrcholem je totiž naprosto totální WTF konec, který z celého vašeho putování udělá stejnou frašku, jakou byl díl s Hurleyho vidinou kamaráda ze sanatoria. Někdo v tom možná uvidí geniální fór, já v tom vidím pár ztracených hodin, ještěže se dá Via Domus stihnout tak rychle.
