V dnešní nepřeberném množství her z prostředí druhé světové války si může vybrat opravdu každý. Bohužel, jak je vidět na nedávno vydaném titulu Hour of Victory, každý je může i dělat, nebo alespoň já jsem nabyl tohoto dojmu po pár minutách hraní. Nejprve vývojáři z nFusion zavítali s šátkem na hlavě na Xbox 360, později se přesunuli na PC. A jak to dopadlo?
#hodnoceni
Hned z první videosekvence je vám jasné, že vás hra vyplivne přímo do bitvy, a to kousek od vaší vojenské základny kdesi v Lybii. Vaším úkolem je eliminovat všechny nepřátele, dostat se na checkpoint a pokračovat dál. Ostatně rozmanitost všech úkolů ve hře je podobná: pokaždé se musíte prostřílet za svým cílem, někoho osvobodit, zničit něco, popřípadě zmáčknout čudlík. Někdy vám hra nabídne takové ohromující zpestření, jako je vyčistit nebe od nepřátelských letounů za použití flagu a nebo se projet ve vojenské technice, tedy tanku, což je velice neohrabaná záležitost.
Švédská trojka se nekonala
Před začátkem každé mise a na jakémkoliv checkpointu máte možnost volby mezi třemi příslušníky armády Ross, Bull a Taggert. Každý z nich vyniká v něčem jiném, Ross vlastnící účinný samopal má připsanou velkou sílu, díky které může odtlačit kus bordelu z cesty. A taktéž velkou výdrž, takže ho pár kulek do hlavy jen tak nerozhází.
Bull dával pravděpodobně na základce při hodinách tělocviku pozor, zvláště při šplhu. Dokáže vyšplhat díky lanu na vyšší bod, kam by se nikdo jiný nedostal. Ovšem pozor, to není vše - ani sešplhat pro něj není problém! Když k tomu připočteme odstřelovací pušku, kterou třímá ve svých pařátech, každý si ho musí oblíbit. A nakonec chlapec, jež musí mít X-factor v hrdle. Taggert nevyniká jen tlumičem na svém samopalu či kvalitně nabroušenou kudlou, pomocí níž rád eliminuje nepřátele zezadu a otevírá zamčené dveře, ale právě svým hlasem. Za takový by se nestyděl ani Marcus Fenix z Gears of War.
To vše může naznačovat nelinearitu a možnost zvolit si vlastní cestu, za pomoci unikátního vojáka, ale v tom je kámen úrazu. Pro každého je sice zvolena poněkud odlišná cesta, ale je nastražena tak okatě, až je to trapné. Jednomu bliká lano přehozené přes zeď, druhému vozík v průjezdu, třetímu zamčené dveře. Přitom stejně popojdete pár metrů a dostanete se na místo, kde by se všichni tři po svém odlišném startu stejně setkali, takže o vlastní cestě hrou nemůže být řeč. O nelinearitě již vůbec ne. A jak je to vlastně s příběhem? Nejedná se o nic složitého, jak by to mohlo zprvu vypadat. Němcům se jednoduše podařilo vyvinout účinné jaderné zbraně, které jsou pro všechny velkou hrozbou. Na vás není nic jiného, než jim zabránit v dokončení jejich zničujících plánů o sakramentských rozměrech. Jak prosté, ale dost poutavé? Neřekl bych.
Byť by se vám mohlo na první pohled zdát, že se jedná o tuctový budgetový titul tak máte pravdu. Přes unavené oči vás narychlo plácne grafika, která v některých případech spíše připomíná pokusy několika amatérů, jež si krátí volný čas. Různé tvary a hrany budov, těžké techniky a podobně zanedbaných věcí vypadají nehezky a po řádném prozkoumání i dosti odpudivě. Vadu na kráse také utrpěli všichni vojáci. Jsou neohrabaní, zaseknou se o většinu věcí, jež jim stojí v cestě a klidně se postaví napůl do zavřených dveří a přitom do vás stihnou přes grafickou bariéru vypálit polovinu svého zásobníku. Tomu říkám výcvik pravých profesionálů.
Zkrátka chlapec, jak má být
Dlouhou dobu jsem přemýšlel nad jednou věcí; buď jsou ve tváři všichni vojáci z Hour of Victory od narození tak škaredí a trpí záhadnou kožní nemocí, jež postihuje všechny na frontě, a nebo to prostě vývojáři i za použití Unreal Enginu 3 jednoduše zprasili. Když už se u některého člena vojenské rodiny povedla souměrnost všech obličejových prvků, tak barva vždy stojí za to, a to doslova.
Lokace, ve kterých se pohybujete, jsou většinou různé, interiéry vcelku kvalitně vybavené, ale pořád tu máme nastražen rušivý faktor grafiky, jež vždy celkový vzhled pokazí.
K dobru musím připočíst fakt, že dabing se oproti ostatnímu hudebnímu doprovodu povedl. Lidé, kteří se o něj zasloužili, věděli do čeho jdou, a tak to tak i vypadá. Nicméně po technické stránce zvuku hra zase sklouzává dolů. Hrdina vykřikuje nesmyslnosti na své bojovníky, i když je široko daleko jen on sám, zvuky zbraní někdy nesedí a dosti se liší od zažitých standardů. Chvíli jsem si tedy myslel, že se Němci pokusili o jakýsi náhlý útok těžkou technikou tvořenou několikero tanky, což je zajímavá a lákavá představa, ovšem realita byla jiná. Pár metrů ode mě byl pouze těžký kulomet s neomezeným množstvím munice, jehož obsluha šila stovky a stovky nábojů do vzdálených spojeneckých sil, které to samozřejmě nijak nevnímaly. Tanková přehlídka se nekonala.
Ostatně nekonalo se mnohem víc věcí, které bychom od FPS akce dnešní doby mohli čekat. Zmíněná grafika, nezáživná a někdy rušivá hudba, děj s tím vším si nikdo z vývojářského studia nFusion hlavu nelámal. Multiplayer sice nechybí, ale dle mého názoru je to spíše zbytečná věc, která se stejně u nijak výrazné skupiny hráčů neuchytí. Také je nutné pozastavit se nad skutečností, že budgetový titul, jako právě Hour of Victory, je prodáván za plnou cenu, tedy ne za takovou, jakou bychom u podobné hry čekali.
Chcete-li prožít kvalitní válku s podobnými hardwarovými nároky, ovšem na řádné úrovni, sáhněte do historie po známých titulech, jako je Hidden & Dangerous II, Call of Duty či Medal of Honor: Pacific Assault. V těchto případech rozhodně neprohloupíte a zábava bude předem zaručena. To se Hour of Victory totiž říci nedá.
