Když Lucasarts na předminulé E3 poprvé představili svojí novou hru Fracture, vzbudily ukázky ze hry nekonečné nadšení a nesčetné možnosti demolice terénu se zdály být tou správnou ingrediencí na tříáčkový hit. Leží před námi tedy otázka, kde se to jen všechno pokazilo?
Jsem TDU, kdo je víc?
Hru prožijete v roli člena TDU (nikoliv Test Drive Unlimited , ale Terrain Deformation Unit), který je účastníkem zájezdu k sídlu vzbouřeneckého generála, který si rád hrál se zakázanými technologiemi za účelem vytvoření supervojáků, které hodlal použít k osobní pomstě.
#hodnoceni
Jak je příběh přeplácaný, tak je suchý. Hra se chvíli snaží tvářit jako Killzone, s filosofickou polemikou nad tím, kdy člověk přestává být člověkem, následně se zase snaží vybarvit hlavního protagonistu jako hyper-cool mašinu na zabíjení. Ve výsledku se ale nedaří ani jedno a vy budete rádi, že příběhovými filmovými sekvencemi hra hodně šetří. Samotné filmečky jsou vám servírovány ve formě plesnivých videí se špatnou kompresí, které jsou oproti hladkému obrazu ve hře jako pěst na oko. Přesto se nejedná o skutečné filmové sekvence, ale o enginové sekvence nepochopitelně převedené do videa. Naštěstí akční hra není živa jen příběhem.
Deformace
Hlavním lákadlem hry je deformace terénu. Je ve všech trailerech, ve všech rozhovorech s vývojáři a dokonce i na obalu hry. Celý revoluční fyzikální systém ale nakonec vypadá podobně jako hlavní hrdina, tedy poněkud impotentně. Alfa i omega systému je možnost kdekoliv na holé zemi, se kterou se setkáte ve většině hry, udělat instantně kopeček nebo naopak propadlinu. Teoretické možnosti jsou nezměrné, můžete si kdykoliv vytvořit úkryt, můžete nechat vyrůst kopec nepřátelským vojákům pod zadkem, co je shodí na zem, můžete si vytvořit kopec sami pod sebou a tím si vytvořit lepší palebnou pozici nebo se dostat na dříve nedostupné místo.
Nemůžeme se zbavit dojmu, že hrátky s kopečky by byly mnohem zábavnější, kdyby se vývojáři nebáli vytvořit deformace větších měřítek. Svým deformo-metem uděláte díru o maximální hloubce metr a půl, přičemž je jasně vidět, kde končí tenoučká vrstva, kterou můžete skutečně deformovat a začíná nezničitelné dno. Celá koncepce zničitelnosti terénu tím vyzní trochu do ztracena. Nehledě na to, že při samotném hraní není, až na několik puzzlů, nutné cokoliv z deformačních hraček používat. Když samotná fyzika rozhodně nedělá z hry zajímavý titul, je tu vůbec něco, co by mohlo?
Akce, akce, akce
Pokud tedy dáme stranou lehce přebytečnou fyziku a nevýrazný příběh, zbude nám na talíři naservírovaná poctivá 3rd person akce klasického ražení s lehce arkádovým nádechem. Paradoxně je to právě tenhle prvek, který z Fracture dělá solidní zábavu, protože akce je svižná, zbraně jsou zajímavé a nepřátelé jsou sice neuvěřitelně tupí, za to jich je hodně. Později ve hře se dostanete k novým schopnostem a některým zajímavějším hračkám, jako například pistole, která střílí super-gravitační munici, takže se na místo dopadu projektilu v řádu sekund sesype všechno z okolí deseti metrů, včetně půltunových bloků betonu.
Jsou to právě podobné momenty, kdy bude ukazatel vašeho nadšení prudce stoupat. Bohužel se i těmito momenty ve hře krutě šetří a díky místy nepřehlednému designu levelů a nesmyslnému řešení některých puzzlů vás jistě několikrát zachvátí mírná frustrace. Věcem příliš nepomůže ani plynulá, leč opět dost nevýrazná a především krajně nevkusná grafika a jen malým plusem je bombastický soundtrack, na který jsme u her od Lucasarts zvyklí.
Z Fracture se nakonec vyklubala slušná, lehce nadprůměrná, nikoliv skvělá, akční hra, která má potenciál slušně vás zabavit na několik odpolední. Pokud nebudete čekat tříáčkový titul, nebude pro vás Fracture tak fatálním faux pas, jak by se z recenze mohlo zdát. Jistému zklamání se ale u tak očekávané hry s nejlepší vůlí ubránit nelze.
