Pokračování jedné z nejkultovnějších sérií se po strastiplných měsících, plných šťavnatých trailerů a technických demonstrací, konečně dostalo na obrazovky našich monitorů a televizí. Po mocném hype, podpořeném neuvěřitelně vypadajícími ukázkami přímo ze hry, jsme zase jednou okusili, jaké je to být sám v temnotě. Nový Alone in the Dark je všechno, jen ne to, co jsme od něj čekali, hraní hry je totiž, slovy klasika, jako být na dovolené s partou Němců. Proč Edwarde, proč?
#hodnoceni
Alone in the Dark (dále jen AitD) je hra plná rozporů, nedodělků a nesrovnalostí, které začínají už v samotném názvu hry. Jistě si nejeden z vás vzpomene na zakladatele žánru Survivor Horrorů, skvělý první AitD. Následovaly dvě pokračování na stejném vektorovém enginu a v roce 2001 přibyl do série čtvrtý díl s podtitulem The New Nightmare. Pátý díl série, který je přímým pokračováním příběhu hlavního hrdiny všech AitD, Edwarda Carnbyho, nese název Alone in the Dark, bez čísla a bez označení. Můžeme jen spekulovat o tom, jestli v Atari neumí počítat do pěti nebo nemají intelektuální kapacity na vymyšlení podtitulu, každopádně je to zavádějící, nesmyslné a hloupé.
Páté přes deváté
Na začátku hry potkáte několik, více či méně zajímavých postav a jednu uřvanou slepici, která se nehodlala odporoučet ani po tom, co jsem jí pět minut mlátil nohou od stolu, aby už konečně zmlkla. S hrůzou jsem zjistil, že i když všechny ostatní NPC zemřely před, při nebo po setkání s vámi bídnou smrtí, uvřeštěná hysterická rašple je na cestě za záchranou světa vaše jediná parťačka, tudíž se jí nezbavíte do konce hry. Sám hlavní hrdina (profesor) Edward Carnby na začátku nejen ztratí paměť (velice originální), ale svým vystupováním se zoufale snaží hráče přesvědčit, že před sebou mají obhroublého idiota, který se cítí méněcenně, pokud při každém verbálním výstupu alespoň dvakrát nepoužije slovíčko FUCK. A jelikož v Xbox 360 a PS3 verzi nejdou zapnout titulky, přijde vám vhod vědět, že v dialozích Carnby buď na něco sprostě nadává, nebo se s přesvědčivostí skotu snaží vyzvědět, kam se má dále ubírat.
Světlo na konci tunelu
Aby recenze nevypadala příliš negativně, je potřeba zmínit, že hra má i své světlé stránky. Asi nejvýraznějším prvkem ve hře je použití fyziky v čele s ohněm a dřevěnými materiály. Oheň se skutečně chová neuvěřitelně realisticky a je radost pálit všechno kolem sebe a sledovat, jak mocný živel postupně stravuje a mění vše hořlavé ve své cestě v kusy doutnajícího popela. Hra na oheň bohužel sází příliš, a tak budete až bolestně často zoufale běhat se zapálenými kusy nábytku tam a zpátky, tu abyste zapálili dveře, které stojí v cestě, tu abyste upálili knockoutovaného nepřítele. Oheň je totiž jediný způsob, jak nepřítele skutečně zabít, což hře ještě přidává na otravnosti, která by i bez toho šplhala do nebeských výšin.
Při betatestingu asi vývojářům došlo, že příšerně zásekových situací je hře přespříliš, a tak přišli na koncept, který si zaslouží označení geniální. Celá hra je rozkouskovaná do epizod a každá epizoda je rozsekána na krátké úseky. Nevíte jak dál? Stačí si na virtuálním DVD přehrávači přetočit příběh o kousek dopředu a vypravěč vám navíc ochotně převypráví, jak že Carnby nakonec ty dveře otevřel. Koncept jednoznačně fungující, bohužel u hry s tak tragickým designem úrovní, jako zde, se vám snadno stane, že většinu hry prostě přeskočíte, protože každý další level je o něco horší než ten předešlý.
Mám jenom dva palce!
Nejtužší souboje ve hře nebudete svádět s krvelačnými monstry, ale překvapivě s ovládáním. Každý knoflík na gamepadu dělá každou chvíli něco jiného, v závislosti na tom, které předměty zrovna držíte v ruce, kterým pohledem sledujete herní svět a ještě na několika dalších věcech, které se zdánlivě mění v naprosto náhodném pořadí. Bez okolků mohu prohlásit, že AitD má ten nejhorší interface, který jsem za svou hráčskou kariéru ve videohře zažil, a kdyby se snad v Atari chtěli kochat výrazem komplexní, rád bych jim připomněl, že i složitější ovládání (které hra ale nepotřebuje) se dá udělat tak, aby nebylo naprosto disfunkční a matoucí. Nepříjemné jsou i detaily, jako otáčení kamery. Zatímco v pohledu z vlastních očí se hráč pohybuje stejně jako ve FPS, při přepnutí do pohledu „za ramenem“ pravý analog rázem vypoví službu a veškerý pohyb je namapován pouze na levý analog. Opět v závislosti na tom, co Carnby drží v ruce se navíc chvílemi pohledy zběsile přepínají.
Co dodat? Při každém náznaku zábavy vás hra kopne do rozkroku nesmyslným neřešitelným puzzle, ultra frustrující situací nebo nejapným bugem, který dokonale zazdí skvělý potenciál hororové adventury. Největší zklamání roku? To si piště.
Box: Playstation 2 in the Dark
K recenzování jsme použili verzi pro Xbox 360, dostala se nám však pod ruku i verze pro Playstation 2 a my jsme byli samozřejmě zvědaví na to, jak si obstarožní hardware poradil s takovým mackem. Výsledek nás trochu překvapil. V PS2 verzi jdou například zapnout titulky (aleluja!), nicméně nemůžete si nastavit poměr stran na 16:9, nemůžete si převrátit osy a to nejdůležitější – zmizel filmový mód, ve kterém můžete přeskočit zásekovou, nudou nebo příliš obtížnou pasáž. I díky tomu, že nový AitD je složený převážně z takových pasáží, je Playstation 2 verze krok od šedého průměru k nehratelnému odpadu. A je to škoda, pro Playstation 2 by byl i slabý průměr na poli adventur příjemným oživením, nehledě na to, že si s převodem původní next-gen verze na slabý hardware dal někdo evidentně hodně práce.
