Hra je technicky vzato střílečkou viděnou z vysokého nadhledu. Většinou tento styl bývá nazýván izometrickou střílečkou, ale na pohledu v Killzone Liberation pranic izometrického není. Zato o střílečku jde bezpochyby, ačkoliv i tady jsme trochu na rozpacích. Nesmíte se domnívat, že jsme stále zahrabaní někde v pravěku. Dnes už přímočará akce příliš nefrčí a je odkázána k živoření v béčkové produkci. Velké hry musí mít vždycky něco extra a Killzone Liberation rozhodně velkou hrou je. Nebo by měla být.
Sakra, kde jsou ty náboje?
Zpočátku jistě každý ocení výborný tutoriál, který pokaždé, když chce hráči něco důležitého sdělit, zcela zastaví dění a počká, až hráč informaci vstřebá. Ano, klademe jistý důraz na slůvko "zcela". Hra se totiž takříkajíc zastaví i v jiných situacích, například při doplňování zásob v zásobnících, roztroušených porůznu po herní ploše. Zde jde ale jen o výrazné zpomalení, mající za cíl omezit hráčovo lelkování s výběrem zbraní a hojivých předmětů, zatímco kolem zuří bitva. Má to jistý realistický rozměr, na druhou stranu to občas zaviní hráčovu smrt, když v zápalu boje prohraje svůj boj s interfacem zásobárny a s vlastními nervy. Což je samozřejmě rovněž realistické. Jen tak mimochodem, samozřejmě je myšlena hráčova smrt virtuální. Srdeční záchvaty nebereme v potaz.
Rozmanité akce
Pokud se nyní zase vrátíme k tutoriálu, je ho zapotřebí zejména díky velkému množství různých akcí, jež lze provádět. Úplným základem je krytí. Hra je prošpikována terénními nerovnostmi umělého i přírodního charakteru, a této vlastnosti prostředí lze do mrtě využít coby ochrany před kulkami nepřátelských zbraní. Zpoza úkrytu lze vykouknout, bohužel vždy jen vrchem, pokropit zlé hochy dávkou či dvěma a zase zalézt. Dále jsou tu úkroky, velice užitečná věc. V podstatě vždy stačí jen být čelem k cíli a hra už zaměřuje sama (je-li cíl v dostřelu a nenachází se za překážkou). #hodnoceni Nepřátelé jsou ale úskoční, leckdy bychom zvažovali, zda je dokonce nenazvat chytrými. Vedle úkroků je tu tedy používání granátů, bez nichž jsme se neobešli. Z jiného soudku pak okusíte pokládání třaskavin tam, kde je zapotřebí něco vyhodit do vzduchu, a zneškodňování pastí, které brání v průchodu kýženou trasou.
Nebudete sami
A všechno tohle je vhodné naučit se pomocí nápověd přímo ve hře. Zdaleka však nekončíme s výčtem akcí, které lze provádět. Jistou částí hry provází hlavní postavu kamarád ve zbrani. Kolegovi lze zadávat příkazy jako kryj se tady za tou překážkou, zabij tohoto lumpa, zde polož výbušninu. Při výběru požadované akce se čas zpomalí podobně jako při doplňování zásob, jak bylo zmíněno výše. Je to výborně a jednoduše vymyšleno, škoda, že v boji požadavky na krytí tak úplně nefungují, zvláště v pozdějších fázích hry. Místa, na něž je možné spolubojovníka poslat, se totiž v průběhu boje poněkud mění - zřejmě podle aktuální situace, ale nám ten systém příliš inteligentní nepřipadal. Nicméně to je zcela podružná výtka.
Veselý kulometčík
Další vypečenou akcí je ovládání vozidel. Tedy, nejenom vozidel, abychom byli přesní. První takový stroj, který se vám dostane do rukou, je totiž stacionární kulomet. Myslíme, že většina z vás někdy hrála některou z těch stříleček v první osobě z druhé světové války, kde občas nějaký ten těžký kulomet leží připraven k použití. Stačí jen přijít, odklepnout "použij" a kropit příchozí nepřátele jednoho po druhém. Tak přesně takhle to funguje i tady. Další bojové stroje už jsou mobilní, například tank, a později jakési vznášedlo. Fungují na zcela shodném principu, přirozeně myšleno v herním smyslu. Jedna velká zbraň, tedy dělo či raketomet, slouží k odstranění nebezpečných raketometčíků nebo nějakých větších překážek. Sekundární kulomet je zase použitelný na pěchotu či ku zneškodnění nebezpečných min.
Bonusy a minihry
Až doposud jsme se věnovali prakticky výhradně kampani v singleplayeru. Jsou tu ale i další zajímavé režimy. V minihrách na rozličná témata, pro představu "střílení na terče", "obrana základny", "umístění daného počtu výbušnin na čas" a několika dalších, se získávají speciální schopnosti pro použití v hlavní kampani. Funguje to na bázi přidělovaných bodů. Dle výkonu v minihře získáte zlatou, stříbrnou či bronzovou medaili, a tím pádem nějaký počet bodů. Za body, když jich je určité množství, se potom získávají ony schopnosti.
Skutečně jde o užitečné věci jako rychlejší umisťování výbušnin (ono to nějakou dobu trvá a začínejte si stále znova, když vás v jednom kuse vyrušuje nepřátelská střelba), prostor pro větší množství granátů a tak dále. K získání velmi pokročilých věciček, tedy většího množství životní energie nebo nekonečných nábojů, se logicky musí hráč hodně snažit, a vzhledem k obtížnosti některých miniher není brzký úspěch příliš reálný. Z dalších módů je potřeba jmenovat multiplayer, v němž je možné se buď vzájemně vyvražďovat, nebo hrát kooperativně jednotlivé mise v kampani. Ze sítě je rovněž možné stahovat další materiály a jde o potenciálně zajímavé věci jako nové multiplayerové mise, artworky a podobně.
Solidní zpracování
Zpočátku jsme mluvili o tom, že hra je zobrazena z vysokého nadhledu, a musíme říci, že s přehledem o celkovém dění se autoři vypořádali se ctí. Grafika není jen velice hezká a stylová, je na ní vidět, že si někdo dal tu práci s maniakálním propracováním titěrných detailů. Hlavně je ale vždy relativně dobře poznat vše důležité, až na výjimky. Jednou nám dělalo trochu problém rozeznat, kde se pořád berou ty všudypřítomné výbuchy, nakonec nám ale došlo, že je má na svědomí kolegyně ve zbrani, takže se vše vysvětlilo.
Jak už ale bylo řečeno, takových momentů mnoho není. Jediný vážnější problém hry je relativně nevyvážená obtížnost. Už byla řeč o minihrách, z nichž některé jsou jednoduché a jiné (chce-li je hráč zakončit se zlatou medailí) pekelně obtížné, aniž by k této diferenci byl nějaký důvod. Podobné je to v kampani. Minimálně na jednom místě ve druhé kapitole jsme drahnou dobu nebyli schopni "hnout se z fleku", pomohla nám víceméně náhoda, a to by se stávat nemělo. Jinde zase na konci čekal megatuhý boss, jehož zvládnutí rovněž záviselo do jisté míry na štěstí. Díky systému checkpointů to hru naštěstí nečiní příliš frustrující. Killzone Liberation je díky dobrému systému ovládání a propracované hratelnosti titulem, jakých PSP potřebuje co nejvíc.
Recenze vychází ve spolupráci se serverem GamePro.
