Guitar Hero II je příjemným zpestřením pro všechny hráče, kteří přešli ze soňácké platformy na Xbox 360 a postrádají originální tituly s neobvyklými herními principy, potažmo s atypickými ovladači. Ze záplavy FPS, sportů a závodních her Guitar Hero II (dále GH II) opravdu vyčnívá na míle daleko i když není 100% originální, jelikož přímo navazuje na starší tituly z Playstation - Frequency, Amplitude a také Guitar Hero s pořadovým číslem 1. Za všemi těmito kousky stojí vývojářské studio Harmonix; banda týpků, koketujících s rytmikou v herním průmyslu (mimo jiné také stvořitelé méně známé PS2 série Karaoke Revolution).
Všechny výše zmíněné hry fungují na stejném principu. Ve středu obrazovky vidíte dráhu, po níž se v návaznosti na rytmice momentálně přehrávané skladby objevují symboly, pohybující se odshora dolů. Ve spodní části je statická lišta, kterou tyto symboly odbíhají pryč ze screenu. Právě když se symbol přesně v této liště objeví, musíte stlačit pozici odpovídající button na ovladači. Dokud neminete jeden ze symbolů, každý další přihazuje do bodového skóre a s delšími úspěšnými sekvencemi se dočkáte násobeného bonusu. Kromě klasických symbolů se občas objevují i bonusové, s jejichž aktivací vylepšíte ukazatel, znázorňující úspěšnost v daném levelu (pokud padne na nulu, skladba je přerušena a vy skončíte). Vše samozřejmě přímo souvisí s hudbou, tvoříte její jednotlivé nástrojové linky, a musíte tedy vládnout dobrým smyslem pro rytmus a výbornou koordinací prstů a smyslů. Tento fakt však nováčky, čerstvě přibyvší ke hrám od Harmonixu, nemusí nutně odpuzovat, jelikož i jim je umožněno nasát herní principy a notně potrénovat ve snadnějších obtížnostech...
#hodnoceni
Co je to X-plorer?
Guitar Hero splňuje do puntíku výše popsaný princip, jediným rozdílem je performace pouze jednoho nástroje v celé skladbě. Jednotlivé části dráhy ve středu obrazovky souvisí s tlačítky, umístěnými na hmatníku kytary (případně se tlačítky na klasickém ovladači). Ano, kytary. Ke hře si totiž majitelé Xboxu 360 mohou zakoupit speciální verzi ovladače, jež se od Playstationové odlišuje alternativním designem (hra samozřejmě opět umožňuje zprostředkování zážitku levákům i pravákům). Do hardrockového designu tohoto externího USB zařízení tvůrci zakomponovali všechna známá tlačítka, přítomná i na konzolových ovladačích, přidali koncovku pro telefonní adaptér (ta bude využita v dalších titulech, jako je Rockband) a hlavně "strunové" tlačítko s kovovou vibra-pákou. Kromě kšandy s poctivými koženými konci v kompletní verzi balíku se hrou obdržíte i sady samolepek, umožňující bělostné tělo vaší kytary polepit divokými piktogramy.
Na tomto místě je třeba zmínit jeden poměrně důležitý fakt - vzhledem k nezvyklosti a vyšší ceně GH II se v ČR poměrně hůře shání obě verze hry - jak kompletní bundle, tak i samotná hra. Velké distribuční firmy titul ke dnešnímu datu nezařadily do nabídky; zřejmě tento briliantní počin nepovažují díky atypičnosti a ceně na svých pultech za dostatečně rentabilní.
Jak se to hraje?
Zpět k herním principům. V GH II nestačí v případě vašeho prokousávání skladbou s X-plorerem pouze stisknout barevné buttony na hmatníku, musíte také v pravý čas stisknout tlačítk symbolizující strunu. Páku použijete k vibratu, pokud je symbol na obrazovce protažen linkou, což bude samozřejmě na zvuku, který vaše kytara vydává pěkně slyšet. Dobře odehrané sekvence vychylují ručičku tachometru podobného ukazatele k zelené polovině, což značí pravý opak červené části - publikum vás žere. Není snad třeba zdůrazňovat, že pokud se dostanete do nejzažší části rudé poloviny, vaše exhibice skončí házením smrdutých punkerských fuseklí na pódium.
Při určitém množství správně odehraných partů se zaplní speciální ukazatel umožňující finální vychytávku - tzv. Star power. V tomto případě stačí zvednout kytaru krkem vzhůru přesně tak, jako to dělají sólující maniaci na koncertech, pražce uprostřed obrazovky počnou opaleskovat, diváci ožijí, a vy tak můžete začít sbírat větší bodové skóre a naboostit multiplikátor.
Samotný career, chcete-li příběhový mód hry, je rozdělen na několik obtížností. Easy je vyloženě určená pro slabé hráče a slouží spíše jako seznámení se hrou samotnou. Také v ní používáte pouze 3 tlačítka na hmatníku. Poslední dvě obtížnosti jsou naopak určeny hardcore hráčům, kteří využijí všechna tlačítka, a také speciální metody tzv. tapingu.
Začnete tedy hrát poprvé, dokončíte easy mód a budete odměněni možností zakoupit exotickou kytaru ve virtuální prodejně. Po její zevrubnější prohlídce ale zcela jistě zatoužíte po obsahu dalším - nové nástroje, kytaristi, obleky a hlavně skladby. Kde ale sebrat peníze? Inu, začít koncertovat! Během vašeho řádění od prostřední obtížnosti výše totiž dostáváte za každou úspěšnou produkci dolary a jste tak motivováni stále lépe a lépe zahrát následující kusy včetně přídavků. Kromě skladeb přítomných v klasických herních módech si můžete zakoupit i skladby bonusové (zmiňovaný virtuální shop); těch je totiž neuvěřitelné množství. Komu by to snad nestačilo, může utrácet reálné peníze na Live Marketplace (za 500 MS bodů je možno stahovat packy po 3 skladbách).
Staré i novější pecky hudební všehochuť
Samozřejmě že hra tohoto typu stojí a padá na vhodném výběru hudebních kousků. Autoři se postarali o maximální pestrost nabídky - v základní části hry se dočkáte hned několika kytarových stylů, zastoupených ve většině klasickými metalovými kousky (Iron Maiden, Megadeth, Anthrax). Dále se objeví ale i obstarožní záležitosti jako Black Sabbath, Rolling Stones, alterna 90. let (Nirvana, Foofighters), popovější věci (Pretenders, Aerosmith) či klasika jako Police. Ostatně podívejte se do playlistu:
Všechny skladby jsou performovány záložníky, nečekejte tedy originální provedení. Ve většině případů suplující interpreti dokázali téměř věrohodně napodobit původní borce, občas si všimnete rozdílů (Rage Against The Machine v podání suplenta zkrátka postrádají onu proslulou levičáckou agresivitu - vyzní poměrně groteskně, pokud se zaposloucháte do textu). Nicméně kromě zmíněných RATM se žádné excesy naštěstí nekonají, a vy tak v zápalu boje s X-plorerem ani nepostřehnete jemné rozdíly v podání.
Vydrží mi Guitar Hero II dlouho?
Výdrž hry je především daná různými obtížnostmi, kteréžto vás motivují ke stále lepším a lepším, místy až perfekcionalistickým výkonům; vaše bodové skóre si pak budete moci srovnat s dalšími na internetu. Pokud zauvažujete nad množstvím bonusů, jež můžete pořídit a také nad důležitýn faktem, že GH II obsahuje množství Achievementů, které můžete plnit, a přihodit tak nějaké ty body na vaše X-live skóre, dostanete jako výsledek zábavu o několika desítkách hodin, strávených pouze v singleplayeru.
Hratelnost však nabývá makabrózních rozměrů právě v okamžiku, kdy pozvete na pářku kamaráda. Kooperativní mód, kdy jeden z vás hraje kytaru a druhý basu, případně jeden sólo kytaru a druhý rytmickou se stává naprosto skvělou zábavou. Pokud dokončíte GH II na střední obtížnost v single-playeru, odemknete multiplayer mód speciální, kdy hrajete s kamarádem proti sobě a snažíte se jej přehrát sóly. Věřte, GH II vybudí vaše smysly pro soutěživost na maximum, a užijete si tak u konzole spoustu legrace.
Jdeme do toho?
JASNĚ! Na Xbox360 platformě nenajdete originálnější a zábavnější hru než GH II, za to vám 100% ručíme. Pokud se nebojíte rozbít prasátko, rozhodně si kupte kompletní set, investované peníze se vám vyplatí; ono to má totiž svoje kouzlo, třímat kytaru a poslouchat tuny svižných skladeb ve vašem spektakulární provedení. Časem hře propadnete natolik, že budete při sólíčkách padat do kolen, poskakovat a vyvádět opravdu neuvěřitelné kousky - zkrátka pochopíte onen feeling rockových hvězd na pódiu, jelikož se mu hodně přiblížíte ;) Nu a když se náhodou bude u vás doma konat párty, vytahněte hru a uvidíte, co to pak bude za hukot, přátelé... Tak a my jdeme dorazit toho zatracenýho Freebirda na hard!
