Hůř ani vývojáři z Best Way začít nemohli, totiž vydat válečnou hru zrovna v období, kdy všichni velebí Company of Heroes, to je naprosté bláznovství. Ale abychom byli spravedliví, tady není na vině tolik vývojář jako spíše vydavatel. Zkrátka, díky této neuvěřitelné smůle se Faces of War krčí v koutě a schytává poznámky typu "další obyčejná strategie z druhé světové". Jenže ona není zas tak úplně obyčejná. Když se podíváte blíž, zjistíte, že hra uchopuje žánr docela svérázně, stejně jako její předchůdce Soldiers: Heroes of World War II.
Strategie, nebo střílečka?
Best Way se evidentně snaží oslovit co nejširší publikum. Proto vypreparovali ze všech legend žánru válečných strategií to nejzábavnější a tyto prvky následně splácali dohromady. Světe div se, ono to funguje! Z Commandos si Faces of War bere nápad svěřit hráči do rukou malou skupinku vojáků, důraz na bezchybný postup při plnění misí ale zahazuje a sahá po dynamice, která vám nějaké to selhání ráda odpustí. A co ještě mají stratégové rádi? Absolutní kontrolu, velké množství zbraní a vozidel? Dobrá, mají to mít.
Titul je ve výsledku real-time strategií, kde ovládáte hrstku vojáků, případně několik malých skupin, kteří svou odolností strčí Supermana do kapsy (nikoliv v taktickém režimu). Co do možností je hra potom naprosto otevřená - dovolí vám úplně vše. Klidně tak můžete ručně natankovat svůj džíp, doplnit náboje v přídavném kulometu (a nebo si je odtud vzít), složit a připojit pojízdné dělo za náklaďák, vyzbrojit a vystrojit každého vojáka jednotlivě - prostě všechno. A když není zbytí, můžete příslušníka jednotky ovládat přímo!
Systém Direct Control je naprosto skvělá věc, jeho aktivací se ze hry stává klasická střílečka, přičemž pohyb vojáka ovládáte směrovými klávesami a akci myší. Bylo by však pošetilé se domnívat, že je to jen takový bonus. Naopak! Často vám může dosti pomoci v postupu. Například na začátku jedné mise jsme narazili na malé hospodářství, z jehož oken se nečekaně spustila prudká palba. Likvidace samopaly a granáty by byla zdlouhavá a neefektivní, proto jsme se přepnuli na vojáka s plamenometem a přiblížili se k nejbližšímu stavení, které jsme jen letmo sežehli. Pak už stačilo počkat, až se oheň rozšíří i na další domky a vyžene nepřátele z hnízda.
Obzvláště zábavné je pak ovládání bojových vehiklů. Lze "osedlat" všechno od motorky se sajdkárou přes dělo až po tank Pershing. Dopravních prostředků jsou ve hře desítky a všechny jsou vám k dispozici, i ty nepřítelovy, které si však musíte většinou nejdříve opravit.
Když vojáci neposlouchají rozkazy
Po většinu času budete hru ovládat klasicky myší a to rozhodně není žádný handicap, protože příslušníci vaší partičky oplývají opravdu mimořádnou inteligencí a samostatností. Do té doby, co jim určujete jen destinaci (kurzor vám ukazuje možné krycí formace) a občas nějaký ten objekt útoku, tak jen žasnete nad jejich schopnostmi a vychytralostí. Nejsou jen banda tupců, kteří stojí a střílejí; vojáci volí zbraně podle situace, nešetří granáty a také dokáží sami najít dobré místo ke krytí, jsou-li výbuchem odhozeni mimo dosavadní skrýš. A co víc, když se přiblíží nepřítel příliš blízko, neváhají schovat zbraň, vyběhnout a ubít ho pěstmi. Z úžasu vyjdete až tehdy, když zjistíte, že se hra chvílemi "hraje sama".
#hodnoceni
Virtuální svěřenci mívají mnohdy snahu upřednostňovat svá rozhodnutí před vašimi příkazy, a tak třeba v půli ústupu začnou znovu tasit, ačkoliv mají jen minimum života. Pak připomínají spíše pomatenou Sedmou rotu nežli profíky z Commandos.
Desítky hodin neutuchající zábavy
Přejděme k obsahu hry. Tři hratelné kampaně vám dnes každá strategie nenabídne, když navíc vezmete v potaz jejich délku (téměř třicet misí vás zabaví na několik desítek hodin), musíte uznat, že jde opravdu o nadstandard. Charakter jednotlivých akcí je rozličný a rozhodně byste neměli čekat neandrtálské úlohy ve stylu "zneškodni všechny Němce", naopak, úkoly oplývají slušnou dávkou invence. Co hře rozhodně nechybí, je spád. Hratelnost je opravdu dynamická, plnění úloh plné zvratů a překvapení, takže vlastně nikdy netušíte, do čeho jdete.
Třeba v bojích o Berlín dostanete na začátku úkol probojovat se na určitou pozici, po dvou hodinách se však přistihnete, jak sedíte v lokomotivě se zadáním odtáhnout vagóny s palivem a nakonec to vyvrcholí nečekaným příjezdem obrněného vlaku s děly a vlnou německé defensivy. Mnohdy se mise tváří komorně, ale nakonec se vždy zvrtnou v ukrutnou řež. Některé operace, zejména virtuální verze známých bitev, však už s pompou začínají, třeba jako boje o Stalingrad nebo vylodění v Normandii.
Jak to tak bývá, kampaně jsou jen jedním z několika módů a ani ve Faces of War nejsou osamoceny. Skrimish sice chybí, ale zato multiplayer je zde reprezentován hned šesti skvělými variantami. Kooperativa umožňuje společný postup až čtyř hráčů proti počítači; Combat a Combat FFA jsou klasické bitvy v týmu nebo všichni proti všem, v Chicken Hunt vyhrává ten tým, který uloví nejvíce kuřat k večeři, zábavnost Battlezones spočívá v zabírání klíčových pozic na mapě, a nakonec i Frontilne běží na podobném principu - vyhrává ten tým, jenž dokáže zabrat, případně ubránit vybrané zóny.
Dokonalá grafika
Právě v multiplayeru na vás dolehne jeden z neduhů hry, a to nedokonalá optimalizace. Nezáleží na tom, jak dobré máte PC, ta pravá válečná (multiplayerová) vřava se na plynulosti hry občas podepíše. Po většinu času ale takřka nic nezaznamenáte, takže si můžete vychutnávat DOKONALÉ zpracování plnými doušky. Grafika je detailní, bohatá na efekty, prostředí je absolutně zničitelné a ozvučení fantastické. Když si vzpomeneme, jak jsme v opraveném německém tanku zdemolovali (nikoli dělem, prostě jsme do baráků najeli) půlku Maastrichtu... prostě nádhera.
