Kdo z nás by čas od času nezavzpomínal na miláčka Diabla. Desítky, stovky (a u otrlejších tisíce) probdělých nocí nad věčnou honbou za lepší výbavou, vyššími levely a jednou velkou rohatou potvorou se nejednomu z nás postaraly o horké chvilky ve škole či zaměstnání a daly nám okusit, co je to skutečná herní závislost. Na léčení se však nikomu nechtělo, tou pravou medicínou byla jen LAN party, kde se ve velkém kšeftovalo s itemy a Diablo padal mrtev k zemi jen proto, aby se mohla začít další hra a vše mohlo jet nanovo. Diablo prostě odstartovalo šílenství kolem akčních RPG a vytvořilo si svůj vlastní podžánr, který se dnes více či méně úspěšně snaží napodobit spousty vývojářských studií. Jedním z těch lepších byl Dungeon Siege (dále jen DS) od Microsoftu. Přesto, že se svými kvalitami geniálnímu Diablu II ani nepřibližoval, získal si srdce spousty hráčů. Druhý díl si podržel laťku stejně vysoko a vy se teď jistě ptáte, do které škatulky produktů herního byznysu zařadíme nejnovější DS. Fandové se nemusí ničeho bát, i kapesní verze je právoplatným členem rodiny se vším, co k tomu patří. Co to znamená? Ve zkratce jen to, že si od RPG šílenství neodpočinete ani na záchodě.
Siege potřetí
Abyste si hned na začátku připadali jako doma, pustí do vás hra hned omamné tóny z prvního dílu a buďte si jisti, že jedno oko nezůstane suché. Alespoň pokud jste již s DS měli tu čest. Tak nebo onak, vaší další volbou bude výběr postavy, nanejvýš klasický bojovník, mág a lučišnice. Nic ale není černobílé. Vaše první povolání totiž rozhodně není poslední a při postupu hrou jich máte celý strom (nebo spíše stromeček), na která se svým hrdinou či hrdinkou přejdete. Ve hře sice nikde nebudete verbovat partu jako na PC, nicméně sami v boji nezůstanete a budete mít k ruce celou řadu užitečných pomocníků. Na začátku sice máte k dispozici jen jednoho (každý hrdina má pomocníky jiné), časem jich ale naberete slušnou řádku.
#hodnoceni
Přímo v akci s sebou můžete mít pouze jediného z nich, budete se tak muset zamyslet nad tím, jak hru vlastně hrajete, a který by se vám zrovna teď hodil. Pokud jste si z lučišnice udělali expertku na boj se dvěma zbraněmi, perfektně k vám sedne elfí druid, jenž vás pěkně ze zálohy bude pěchovat posilovacími kouzly. Jestli jste ale zůstali věrní boji na dálku, určitě se vám dopředu hodí nějaká mlátička, která hodně vydrží a alespoň na chvíli pozdrží přívaly monster.
Ve srovnání s PC originálem prošlo celkem drastickou změnou (pochopitelně) i ovládání. Tady už nestačí na potvory klikat kurzorem a počkat si, až je vaši rekové seřežou, je na čase vzít otěže do vlastních rukou. Jak se dalo čekat, na analogové páčce ovládáte pohyb postavy a čtyřmi akčními tlačítky potom kolem sebe mlátíte, kouzlíte a používáte speciální dovednosti vašich povolání. To, že máte postavičku více "ve svých rukou" způsobí, že je hra ještě o trochu akčnější, než na PC, což maličko kompenzuje absenci velkých bitev, kterých by se účastnila početná družina.
Hratelnost
Jak jsme již naznačili, nejnovější Dungeon Siege není vůbec špatný a lví podíl na tom má podchycení té správné, neobyčejné hratelnosti, kterou nám před lety tak okázale servírovalo Diablo. Hra sice oplývá celkem nezáživným začátkem, ale hned v prvních zatuchlých kobkách na vás dýchne neopakovatelná atmosféra a bude vám jasné, že jste si právě připravili program na spoustu bezesných nocí. Po vzoru svého velkého rudého bratra je i v DS esenciálním prvkem vypiplávání vaší postavičky všemi možnými i nemožnými způsoby a to s jediným cílem udělat z ní ultimátní stroj na zabíjení. Možností máte nepřeberné množství. Nepřátel je hodně a soudě podle věcí, které z nich vypadávají, mají i dobrého sponzora. Jen nám stále nejde do hlavy, jak se do ještěrky může vejít obouruční sekera a to se ani neptáme, jak se tam vlastně dostala.
Můžete se těšit i na několik tříd extra vzácných zbraní, brnění, amuletů a dalších serepetiček, které však většinou nebudete moci nasadit v okamžiku, kdy je najdete, což ještě posílí vaší nezkrotnou touhu po dalším levelování. Až se ale budete brodit krví nepřátel chtíc si vyzkoušet ten úžasný nový luk, téměř jistě narazíte na nějaký další kus výbavy, jenž vám nedá spát. Velkým plusem je i fakt, že svoji těžce nahrabanou výbavu budete mít kde použít. Než spatříte závěrečné titulky, uteče hodně vody a po dohrání nic samozřejmě nekončí, ale odemykají se vyšší obtížnosti, kde na vás čekají tužší monstra, více zkušeností a především záplavy nových a nových předmětů.
Abychom si nalili čistého vína, musíme podotknout, že i DS má své mušky. První z nich je nepchopitelná absence online multiplayeru, o který si hra vyloženě říká. I nemastný neslaný Brotherhood of Blade ukazuje, jak dokáže online hraní jinak průměrnou hru oživit. V případě Throne of Agony by to byla rovnou jednosměrná jízdenka do herního nebe. Ale bohužel, multiplayer si zahrajete jedině lokálně a maximálně ve dvou. Malým šrámem na kráse DS je i grafické zpracování. To je nadupané nádhernými světelnými efekty, jejichž kvality však oceníte pouze v temných kobkách, do nichž paradoxně zavítáte zřídka. Většinou budete pobíhat po různých exteriérech, které nevypadají kdovíjak vábně a navíc v nich občas neskutečně padá framerate. Dungeon Siege: Throne of Agony bude agónií jen pro vaše prsty a krví podlité nevyspalé oči. Vy to ale mile rádi podstoupíte, protože jen máloco dokáže tak potěšit hráčské srdce, jako kvalitně odvedené akční RPG. Jednoznačně nejlepší hra svého žánru na handheldech.
