Už jste někdy viděli mrtvolu? A nějakou pěkně zohavenou? V dnešní civilizované době se nám to v našich zeměpisných šířkách často nepoštěstí. Ještě že máme počítačové hry, které nám nenásilnou formou takovéto vjemy zprostředkují...
Příběh je vcelku jednoduchý. Nebudu do něj příliš zabíhat, jednak proto, že hru hodně táhne dopředu a já vám nechci pokazit zážitek; a za druhé na něj v tomto článku není ani tolik místa. Zkrátka a dobře, jde tu o to, že člověk není prvním stvořením k obrazu Božímu. Tím je entita, které se ve hře říká Prvorozené (abych učinil genderové korektnosti zadost, není to ani muž, ani žena) - a to je prý ta pravá kreace, kterou otec veškerenstva následně zavrhl. Teprve poté přišel člověk, který se se svými chybami tak nějak víc hodil pánubohu do krámu. Jenže Prvorozené se odmítlo se zavrhnutím smířit a jalo se bojovat o svou existenci a vždy se nějak dostalo ze svého vyhnanství a proniklo do našeho světa. A právě tyto časové poruchy má speciální jednotka Jericho uzavřít.
#hodnoceni
Nejde o první pokus. Úkolem speciální jednotky je napravit všechny předešlé nezdary. Je to tedy takové putování časem nazpět. Celkem se podíváte do šesti (nikoliv čtyř, jak psali na jiných českých herních webech) časových "slupek". První je současnost a město Al Khali. Odtamtud se přenesete do období druhé světové války a zabojujete si se zbytky Hitlerových okultních vojsk a se strašlivou německou oficírkou Hanne Lichthammer. Po její porážce přijdou na řadu templáři a další boss, následován asi nejlepší částí hry, starověkým Římem, pak výbornými Sumery a nakonec původním časem, stvořením Prvorozeného.
Zpočátku mi přišla hra celkem tuctová, docela ponurá a nezajímavá, ale postupem času se to jen lepšilo a lepšilo, až k opravdu skvěle zpracovaným scénám soubojů v římské aréně. Něco tak velkolepého jsem již dlouho neviděl. Zpětně se mi nejslabší zdá období templářů.
Povedená je také samotná jednotka. Autoři si dali záležet, takže se rozhodě nudit nebudete. V hlavní roli vystupuje Ross, velitel jednotky, který záhy po začátku hry zemře. Ale ne úplně - jeho duch totiž může cestovat a usazovat se v myslích jiných členů jednotky, takže po nějaké době máte možnost hrát za kohokoliv. Každý člen má také nějaké speciální schopnosti: například Delgado, odborník na hrubou sílu a stěhování těžkých břemen (včetně rotačáku, bez nějž nedá ani ránu), má ochočeného ohnivého démona, draka, který velmi efektně přivádí nepřátele do varu.
Kromě speciálních schopností jsou zde samozřejmě i různé zbraně, u nichž je možné nastavovat různé módy střelby. Někdy to je výborné, třeba u Rawlingse, kde je možné volit fragmentující se střely, výbušnou munici či normální, jinde to je k ničemu - možnost přepnout zbraň Jonese do poloautomatického módu jsem nevyužil ani jednou. Celkově ale sedm členů týmu představuje sedm různých stylů hry a je to vcelku zábavné hrát každou chvíli trochu jinak.
A tím se dostáváme k nepřátelům. Druhů nepřátel je překvapivě málo. Myslím, že si autoři na tomto mohli dát více záležet a vymyslet víc než jeden druh létajících potvor. Na druhou stranu je vidět, že přemýšleli o tom, jak udělat zabíjení kreativnější - aby nešlo jen o to přepravit co největší objem olova od členů jednotky do vitálních orgánů příšer. Mnohdy tak musíte přemýšlet, případně moc dobře mířit a někdy obojí najednou. O jejich inteligenci tolik nejde, spíše je to pořádná řežba.
Jericho je ale vcelku jednoduché. Ukazatel zdraví zde totiž neexistuje a pokud některý člen jednotky zemře, hra vás automaticky přepne na jiného a pak stačí k mrtvému doběhnout a resuscitovat ho - bez jakéhokoliv postihu. Rawlings navíc umí léčit na dálku, což celou věc ještě zjednodušuje. Jediné nebezpečí tedy je vychcípání celé jednotky, což se mi stalo za celou dobu jen jednou. Na druhou stranu hra obsahuje pasáže, kdy budete hrát nějakou dobu jen za jednoho vojáka a potom na obtížnosti přidá, i když nijak závratně. Nejtěžší a nejotravnější mi přišly vyloženě konzolové mezihry, kdy je potřeba rychle a přesně za sebou namačkat určitou sekvenci směrů, které vás dostanou z nějaké prekérní situace.
Celé ovládání je vůbec hodně podřízené konzolovému konceptu, respektive gamepadu samotnému, takže při hraní na klávesnici budete mít občas pocit, že si polámete prsty. Na(ne)štěstí není Jericho příliš dlouhé. Levelů je sice dost, ale jsou vcelku krátké. Spolu s jednoduchostí tak představuje Jericho zábavu na jeden víkend a to ještě stihnete navštívit příbuzenstvo, zajít do kina a na pivo.
Vynahrazuje to ovšem grafické zpracování a atmosféra. Shader efekty jsou povedené a sem tam se Jerichu daří být strašidelné. Jenže... jak si již povšimli jiní, brutalita Jericha je přeci jen utlumená. Především proto, že se autoři vyhnuli velmi důsledně jakékoliv mrtvole či zmučenému tělu ženy a i ty "mužské" nemají žádné náznaky jakéhokoliv pohlaví. Výsledkem je nepřesvědčivost a jakási sterilita, která podkopává jinak skvělou atmosféru. Tu zase nahání zvuk, který je báječný a s dobrými sluchátky či prostorovou reprosoustavou je zážitek hodně silný.
Mno, a teď jsme se dostali k hodnocení. To bude jednoznačně pozitivní, ale je škoda, že autoři zanedbali pár věcí. Mám na mysli ty, jež odlišují kvalitní hru (jakou Jericho je) od her legendárních, skvělých a povinných pro všechny. Jericho prostě povinné není, jen mírně doporučené.
