Praha - Základním problémem při vnímání korupce v České republice je ten, že si pod pojmem protikorupční politika lidé představují především situaci, kdy chytíte korupčníka při činu.
"Já tvrdím, že toto je možná dvacet procent, přičemž osmdesát procent protikorupční strategie musí představovat prevence, tedy příprava lidí, nastavení pravidel, a vůbec nastolení pořádku," říká Michal Fábera, předseda představenstva Orange Group, zabývající se bezpečností a protikorupčními strategiemi firem.
Nastolení pořádku?
Nejjednodušší definicí bezpečnosti je, že bezpečnost je pořádek. A korupce je podkategorií bezpečnosti. Když je v jakékoli firmě pořádek, existuje menší pravděpodobnost, že v ní bude docházet ke korupčnímu jednání. Stačí "maličkosti" - špatně popsané organizační vazby, třeba máte organizační řád, vedle něj řád podpisový, ale když to k sobě nesedí, příležitost ke korupci je na světě.
Dá se očekávat, že se korupcí zabývá vláda, chceme to od veřejných institucí, čekáme to od odvážnějších firem či manažerů, známé jsou protikorupční aktivity neziskových organizací. Ale od firmy, zabývající se bezpečnostními analýzami, by to člověk možná nečekal. To lze zpeněžit?
Když se v České republice řekne „bezpečnost" v souvislosti se soukromou firmou, většinou se to zužuje na ostrahu objektu nebo na bezpečnost informačních technologií. Jenže problém je mnohem širší. Všichni manažeři třeba říkají: nejcennější, co máme, jsou naši zaměstnanci. Jenže pak zjistíte, že zaměstnanci způsobují osmdesát procent ztrát. A čím výše v hierarchii organizace stojí, tím větší škody mohou způsobit. Například korupčním jednáním, které má mnoho podob a buď je ohrožením firmy z hlediska bezpečnosti, anebo z hlediska financí. Korupce je vlastně zpronevěra. Když nějaký střední manažer v soukromé firmě nakupuje zboží nebo služby a falšuje soutěž, aby prosadil "svého" dodavatele za protislužbu, jeho zaměstnavatel tak přichází o peníze. Proto protikorupční audit, průzkum korupčních nálad v organizaci, nastavení procesů a řada dalších věcí, které lze preventivně udělat, mohou být stejně důležitou investicí jako investice do ochrany firemní počítačové sítě.
Pracujete i pro státní instituce?
Upřímně, státnímu sektoru stále ještě chybí motivace. Máme ve státní správě jednoho klienta, který si chce udělat pořádek, ale nesmím říct, kterého. Obecně platí, že v Česku není přesně popsáno, co úředníci ve státní správě vykonávají. Tím je zaděláno na první průšvih. Není jasné, kdo schvaluje výběrová řízení, kdo jmenuje členy komise, který úsek dohlíží, kdo je povinen vyvěsit pravidla na internet. Přichází se tím o velké peníze. Když jednáte s vlastníky ze soukromého sektoru, dobře si uvědomují, o co jde; vědí, že každý nepořádek je ohrožuje.
Motivací pro státní sektor by měl být protikorupční balíček vlády, ne?
Protikorupční balíček vlády není špatný, ale obávám se, že není ani moc vymahatelný ani příliš kontrolovatelný.
Někde jsem četla ekonomickou analýzu, která dospěla k závěru, že kdyby se omezila korupce asi o 25 procent, státní dluh by byl o úměrný díl nižší. Máte podobné výpočty?
Je to poměrně odvážné tvrzení, protože je v rovnici spousta proměnných a chybí mi základní vstupní data. Třeba o kolik jsou předražené zakázky? A jsou to jen velké zakázky, anebo je stát šizen také na dodávkách papíru a tužek? A tak dál a dál. Ale nedivil bych se, kdyby se konečné číslo oné čtvrtině blížilo, protože možností úniku je obrovská spousta. Navíc, zatím se bavíme jen o státu. Zřejmě nelze vůbec spočítat, o kolik okrádají své zaměstnavatele zaměstnanci v soukromém sektoru, čímž snižují daňový základ a tím i odvod daní. O odlivu těchto ukradených peněz do šedé ekonomiky ani nemluvě.
Jak se vůbec díváte na možnost úspěchu množících se, dokonce už i občanských, aktivit, které se týkají korupce?
Za prvé, vůbec se tomu nedivím, že někteří lidé mají pocit, že pohár přetéká. Za druhé, jen houšť! Samozřejmě, že si na rozdíl od programového prohlášení vlády nedělám iluze, že se problém korupce vyřeší za čtyři roky. Ale někde se začít musí. Podle mne to chce ale víc systematické práce, rozparcelovat korupci na nějaké logické celky, nevrhat se živelně na jednu, dvě podoby. A nikdy nezapomenout, že osmdesát procent je skutečně prevence. Po těch letech, co pracuji v oblasti bezpečnosti, začínám mít nebezpečný pocit, že naprosto neúplatných lidí je strašně málo.
To myslíte obecně, anebo ukazujete zvlášť na českou společnost?
Myslím, že pro společnost, kde jsou peníze tím nejdůležitějším a pomalu jediným, o co lidé usilují, to bude platit víc a víc. A za to si západní kultura může sama. Ne, že bych byl buddhista, ale pro úředníka, který má plat 20 tisíc měsíčně, má hypotéku, dluhy a já nevím, po čem všem touží, jsou peníze důležitější, než nastavit korupci hráze. Spotřební společnost je o tom, že se spotřebovává. A na tu spotřebu je potřeba mít.
Takže, když vás vezmu za slovo, boj proti korupci je svým způsobem boj proti spotřební společnosti.
To už by bylo hodně absurdní tvrzení, protože nic proti spotřební společnosti, když má hlavu a patu. Obecně platí, že spojí-li se v jednu chvíli příležitost, morální vlastnosti člověka a naděje, že nedojde k odhalení, s velkou pravděpodobností dojde ke spáchání trestného činu. A jestliže s morálkou člověka toho moc nenaděláme, je třeba se soustředit na druhé dvě podmínky, na omezení příležitostí a na vymahatelnost trestu. Toto platí na celostátní i na firemní úrovni.
S morálkou toho možná moc nenaděláme, ale těžko paušalizovat. Podle různých světových indexů vnímání korupce je přístup lidí v různých zemích různý.
Pravda, třeba v Británii je korupce chápána jako něco, co je ze zásady špatné, zatímco v České republice není korupce vnímána jako jednoznačně negativní. Někdejší heslo Kdo nekrade, okrádá rodinu, je v naší společnosti stále ještě přítomné. Je to otázka obecné kultury.
