Mnoho lidí také spoléhá na to, že ceny nemovitostí porostou donekonečna. To ale dějiny už několikrát spolehlivě vyvrátily.
Skutečná finanční nezávislost není o jedné investici ani o rychlém úspěchu. Je to mozaika dlouhodobých rozhodnutí, disciplíny a schopnosti rozložit riziko. Zahrnuje jasný plán, pečlivé hospodaření, chytré a rozmanité investice, eliminaci zbytečných poplatků a průběžné investování do sebe. Tento průvodce nabízí sedm konkrétních kroků, které vám pomohou postavit pevný finanční základ a vyhnout se slepým uličkám.
Stanovte si reálné finanční cíle
Na první pohled to může znít jako nudný, možná až příliš "papírový" úkol. Nemáte‑li však jasno a nestanovíte‑li si, co pro vás dosažení finanční nezávislosti znamená, těžko zvolíte správnou strategii, jak se k ní propracovat. Jednou si představíte bezstarostný důchod na pláži, podruhé jen možnost změnit práci bez obav o účty a potřetí "jen" klidné spaní bez finančního stresu. Pak jen stěží spočítáte, jak daleko k cíli máte.
Jedno z nejčastějších pravidel finanční nezávislosti říká, že potřebujete asi 25násobek svých ročních výdajů. Není to náhodné číslo. Vychází z pravidla čtyř procent, které vzniklo na základě americké Trinity Study z konce 90. let minulého století. Ta na základě dlouhých časových řad zkoumala, jak velký podíl z portfolia si lze každý rok vybírat (a přitom částku zvyšovat o inflaci), aby peníze bezpečně vydržely minimálně 30 let. Byť někteří ekonomové ukázali na limity pravidla, pro základní orientaci ho lze stále využít.
Pokud tedy v budoucnu počítáte s měsíčními náklady 30 tisíc korun (na jednu osobu), znamená to cíl devět milionů. Byť to vypadá jako hodně peněz, na tenhle cíl lze dosáhnout i s dnešní průměrnou mzdou 47 tisíc korun. Při investici sedmi tisíc měsíčně, tedy zhruba pětiny čistých peněz, a průměrném ročním výnosu sedm procent lze na tuto sumu dosáhnout zhruba za 30 let. Jen nesmí peníze ležet na spořicím účtu nebo termínovaném vkladu.
Právě tady se skrývá první velká past: nereálná očekávání. Mnoho lidí si stanoví cíl "být milionář do pěti let" bez propočtu, kolik by museli měsíčně odkládat a jaký výnos by k tomu potřebovali. Druhá past je opačná: myslet si, že s průměrnou mzdou je finanční nezávislost nedosažitelná. Opak je pravdou. I při mediánu mezd a rozumném hospodaření se dá během pracovní kariéry naspořit několik milionů korun.
Legendární investor Warren Buffett říká: "Dnes sedí někdo ve stínu, protože kdysi dávno někdo zasadil strom." Používá tuto metaforu jako ilustraci významu dlouhodobého myšlení. V jeho investiční filozofii to znamená, že trpělivost a dlouhodobé investice přinášejí ovoce až po letech. Stejně jako strom potřebuje čas, aby vyrostl a poskytl stín, i dosažení finanční nezávislosti vyžaduje roky soustavného spoření a investování.
Vytvořte si rozpočet a sledujte své výdaje
Bez jasného přehledu o penězích nelze efektivně plánovat cestu k finanční nezávislosti. "Rozpočet není jen pro ty, kteří nemají dost peněz, ale pro všechny, kteří chtějí vědět, kam jejich peníze jdou," zdůrazňuje americký autor Dave Ramsey. Průzkumy přitom ukazují, že až 71 procent Čechů muselo v posledním roce šetřit, ale jen malé procento má skutečně strukturovaný rozpočet. Přitom právě rozpočet umožňuje identifikovat, kde můžete ušetřit, a zároveň kolik můžete pravidelně investovat.
Průměrné životní náklady se dramaticky liší podle lokality, kvůli výdajům za bydlení jsou vyšší ve velkých městech. I v propočtech projektu Minimální důstojná mzda se počítá s tím, že zhruba desetina příjmů by měla jít na úspory. Na bydlení se v Česku obvykle vydává v průměru 30 až 40 procent rozpočtu, na stravování kolem 20 procent, na dopravu kolem deseti procent, zbytek připadá na ošacení, zdraví, hygienu, vzdělávání a volný čas.
Než začnete investovat do akcií, nemovitostí či kryptoměn, vytvořte si likvidní rezervu na neočekávané výdaje. V Česku se doporučuje mít šesti‑ a devítinásobek měsíčních výdajů, pro domácnost s náklady 40 tisíc korun tedy znamená zhruba 300 tisíc. Situace se podle aktuálního průzkumu společnosti Home Credit mírně zlepšuje, bez rezervy je letos deset procent domácností proti loňským 14 procentům, přesto jen čtvrtina má naspořeno více než pětinásobek měsíčního příjmu.
Velkou chybou je investovat všechny volné peníze a spoléhat na nemovitost jako "rezervu". Při krizi ji totiž nelze obvykle rychle a za dobrou cenu prodat a pak nezbývá než prodávat investice v nevhodný moment nebo si půjčovat draze. Nejvhodnější je ponechat si je na spořicím účtu, kde se peníze mírně zhodnocují a odkud je lze vybrat okamžitě. I v dnešní době se lze dostat na roční úrok čtyři procenta, konkrétně u Raiffeisenbank u úložek do půl milionu.
Začněte investovat co nejdříve
Akciové trhy jsou nyní na historických maximech a řada lidí může mít strach, že není vhodný moment naskočit do investic právě teď. Ačkoliv to jde proti psychice, čekání na "správný moment" nebo "až budu mít více peněz" nedává smysl. Nemá smysl uvažovat ve stylu "nejdřív si musím koupit byt", "investování je jen pro bohaté" nebo "počkám, až klesnou ceny". Ačkoliv ve chvíli, kdy jsou trhy nahoře, může působit investování na první pohled riskantně, data ukazují jiný obrázek. Výsledky mohou být i v takovém případě solidní.
Od roku 1950 vytvořil americký index S&P 500 přes 1250 nových historických maxim, což je v průměru 16 ročně. A v letech 2013 až 2021 to bylo dokonce 38 dní ročně, tedy asi 15 procent obchodních dnů. Nová maxima nejsou předzvěstí propadu, ale často souvisejí s pokračujícím růstem ekonomiky a firemních zisků. Průměrné roční výnosy po dosažení historického maxima bývají dokonce vyšší než v jiných obdobích.
Čekání na "lepší příležitost" se obvykle nevyplácí, protože načasovat trh je mimořádně obtížné. Například i při nejhorším možném načasování, kdy investor investoval stejnou částku vždy v den, kdy byl trh na svém ročním maximu, bylo možné se za posledních dvacet let propracovat k průměrnému ročnímu výnosu 10,5 procenta. Vydělal jen o trochu méně než jeho šťastnější kolega, který by v každém roce trefil roční minimum.
Studie ukazují, že strategie jednorázového vstupu na trh překonává postupné investování ve dvou třetinách případů. Jednoduše proto, že trhy mají dlouhodobě růstovou tendenci. Pro ty, kteří se necítí komfortně investovat velkou částku najednou, však může být pravidelné investování - třeba těch v úvodu zmíněných sedmi tisíc měsíčně - rozumným kompromisem. Důležitější je vždy délka období, kdy má člověk "zainvestováno", než načasování vstupu.
Diverzifikujte a rozkládejte riziko
Rozložit riziko mezi různé typy aktiv a geografické trhy je základním pravidlem investování. Má chránit před výraznými ztrátami v případě propadu jedné třídy aktiv nebo regionu. Přesto se touto radou mnoho lidí neřídí. Často ani ti, kteří o ní vědí. V Česku je tento problém obzvlášť patrný: velká část investorů trpí "nemovitostní obsesí", má většinu majetku koncentrovanou v nemovitostech a v domácích akciích či fondech navázaných na českou ekonomiku.
Typickým příkladem je investor, který drží osmdesát procent svého portfolia v jedné nebo dvou českých nemovitostech, patnáct procent v českém akciovém fondu a zbytek na účtu v české bance. Takové portfolio působí bezpečně, dokud česká ekonomika prosperuje. Jakmile ale vzrostou úroky, mohou ceny bytů klesnout a domácí akcie oslabit.
Jednou z největších investičních pastí je přesvědčení, že ceny nemovitostí nikdy neklesají. To ale není pravda: existuje řada příkladů z různých zemí, které dokládají, že při započtení inflace mohou ceny bytů klidně několik dekád klesat. Další pastí může být sázka pouze na český trh nebo na jednu akcii typu ČEZ. Někdy je za tím pohodlnost, investorům se třeba nechtějí řešit v daňovém přiznání dividendy ze zahraničí. Ale i tomu se dá volbou investičních nástrojů vyhnout.
O něco lépe je na tom částečně diverzifikovaný investor, který polovinu majetku drží v nemovitosti, ale zbytek rozděluje mezi globální akcie, americké státní dluhopisy, zlato a hotovost. Při recesi v Česku jeho portfolio sice klesne, ale ztrátu částečně vykompenzují zahraniční trhy a komodity. Propad může být třeba jen poloviční oproti nediverzifikovanému přístupu.
Největší stabilitu ale přináší skutečně globální diverzifikace, kdy je majetek rozprostřen mezi českou nemovitost, akcie z USA, Evropy i Asie, dluhopisy z různých regionů, alternativní investice jako komodity nebo zahraniční nemovitostní fondy a hotovost v několika měnách. Žádná složka tu nepředstavuje jediný dominantní rizikový faktor, a tak ztráty v jedné oblasti často vyvažují zisky jinde. Výsledkem jsou menší výkyvy a stabilnější dlouhodobá výkonnost.
S kým a jak investovat
Nejjednodušší vstup do světa investování pro české střadatele představují robo‑platformy, jako Portu nebo Direct Fondee nebo Indigo. Umožňují pravidelné investování již od několika stovek korun měsíčně, což je ideální pro začátečníky bez hlubších znalostí finančních trhů. Pomohou s vytvořením diverzifikovaného portfolia složeného z ETF, tedy z investičních fondů obchodovaných na burze, které sledují výkon určitého trhu nebo skupiny aktiv. Následně pak portfolio automaticky spravují, případně rebalancují.
Po zvládnutí základů robo‑advisingu může investor přejít k přímému nákupu ETF nebo akcií přes brokery. Na českém trhu jich operuje celá řada, od českých, jako je Patria Finance či E‑broker od Fio banky, přes zahraniční, jako jsou Interactive Brokers, eToro, XTB, Saxo Bank, Degiro či Revolut. Nabídka investičních nástrojů se u jednotlivých brokerů drobně liší, ve všech případech je však poměrně široká. Odlišují se například poplatky za nákup, možností nakupovat frakční akcie (zlomky akcií) či zdaněním českých dividend.
Praktický startovací plán tedy může zahrnovat například začátek s 10 tisíci korun v robo‑advisor platformě. Tradičně se doporučuje klasické rozdělení: 60 procent akcií pro růst a 40 procent dluhopisů pro stabilitu a menší kolísání hodnoty. Postupně je možné navyšovat příspěvky na tři až pět tisíc měsíčně a po roce zkušeností rozšíření o přímé ETF investice do indexů jako americký S&P 500 nebo světový MSCI World. Klíčové je začít jednoduše, investovat pravidelně a postupně rozšiřovat portfolio o další třídy aktiv podle rostoucích zkušeností.
Pozor na zbytečné poplatky
Vysoké poplatky dlouhodobě "sežerou" významnou část výnosů. Rozdíl mezi správcovským poplatkem 0,2 procenta a dvě procenta může po třiceti letech investování znamenat i o třetinu menší majetek. Rozsáhlá analýza investora Lukáše Nádvorníka poukazuje na rozdíl mezi transakčními a průběžnými poplatky. Ty první představují náklad spojený s konkrétním nákupem nebo prodejem, jsou jednorázové a dál se nepromítají do výnosů.
Oproti tomu průběžné poplatky, například za správu fondu, se účtují pravidelně každý rok a ubírají nejen část investovaného kapitálu, ale i všechny budoucí úroky z této částky. Efekt se časem násobí, protože s růstem portfolia roste i absolutní výše poplatku.
Například akciový fond s průběžným poplatkem dvě procenta ročně může během 30 let z počáteční investice 100 tisíc korun a měsíčních vkladů čtyři tisíce "spolknout" téměř 2,5 milionu korun. Pokud by byl poplatek jen 0,2 procenta ročně, investor by měl po stejném období o dva miliony více. Čím delší investiční horizont, tím výraznější mají poplatky vliv, rozdíl se zvyšuje exponenciálně.
Nádvorník dochází k závěru, že u dlouhodobých investic je téměř vždy výhodné vyměnit vyšší transakční poplatek za nižší průběžný poplatek. Tato logika platí i pro produkty se státní podporou, jako je doplňkové penzijní spoření (DPS). Přestože nabízí státní příspěvek a daňové úlevy, průběžná nákladovost u penzijních fondů může dlouhodobě "převálcovat" jejich přínos.
Nákup ETF v režimu dlouhodobého investičního produktu (DIP) vychází výhodněji, a to zejména v případech, kdy si investor pořídí ETF přímo přes některého brokera. Transakční i průběžný poplatek se obvykle pohybuje v řádu desetin procenta. U robo‑platforem je poplatek drobně vyšší, ale stále nižší než u podílových fondů. Přitom i v režimu DIP, stejně jako u fondů DPS, lze získat daňové úlevy i příspěvek od zaměstnavatele.
Nežijte nad poměry a investujte do sebe
Cesta k finanční nezávislosti v českých podmínkách začíná jednoduchým principem: nežít nad své poměry. Každá koruna utracená za zbytečné zboží nebo předražené služby, jako jsou leasingy aut, drahé dovolené či elektronika na splátky, je ztracená investice do budoucnosti. Vyžaduje to pochopitelně jistou odolnost. Sociální tlak a touha být jako na Západě, pořizovat si nejnovější iPhone či snídat drahý avokádový chlebíček a sójové laté jsou obzvlášť ve městech silné.
Investice nemusejí mít jen finanční podobu. Vzdělání a odborné certifikace dramaticky zvyšují potenciální příjem - například IT certifikace nebo jazykové kurzy mohou přinést návratnost stovek procent v prvním roce a MBA či specializace v technických oborech otevírají cestu k vyšším platům.
V České republice jsou obrovské rozdíly v příjmech podle vzdělání. Vysokoškoláci vydělávají podle statistik průměrně dvojnásobek oproti lidem se základním vzděláním, navíc je v této skupině významně nižší nezaměstnanost. Každý rok dodatečného vzdělání může zvýšit příjem o osm až 13 procent během celé kariéry. To vše pomáhá dramaticky zkrátit dobu potřebnou k dosažení finanční nezávislosti.
Finanční nezávislost zahrnuje i plánování udržitelného životního stylu a "druhé kariéry". Český důchodový systém a rodinné závazky vyžadují promyšlený přístup - postupný přechod na částečný úvazek, smysluplné koníčky či dobrovolnictví. Cílem není jen nahromadit peníze, ale mít dostatečnou svobodu žít podle vlastních představ, aniž by finance určovaly každodenní život.
Kouzlo složeného úročení
Složené úročení patří mezi nejsilnější finanční nástroje pro budování bohatství. Na rozdíl od jednoduchého úročení, kde se úroky počítají pouze z původní částky, složené úročení úročí také naakumulované úroky. Tato zdánlivě malá změna má dramatický dopad na dlouhodobý růst investice. V praktickém případě může jít o připsané úroky na spořicím účtu, zhodnocování kapitálového výnosu nebo dividendy. Klíčové je reinvestování všech výnosů: nevybírat zisky, ale nechat je dále pracovat a generovat další výnosy.
Investice tedy neroste lineárně, ale exponenciálně. Zpočátku pomalu, pak každým rokem neustále rychleji. Pokud investor vloží jednorázově 100 tisíc korun s průměrným osmiprocentním ročním výnosem, za 30 let bude mít na účtu přes milion. Přesná částka záleží na tom, zda se úroky připisují denně, měsíčně či ročně. Čím je tato frekvence nižší, tím je výsledná suma vyšší. Ještě dramatičtější je pravidelné spoření. Při měsíčním vkládání pěti tisíc po dobu 25 let vznikne z celkem vložených 1,5 milionu korun částka 4,7 milionu korun.
Pro rychlý a přibližný odhad zdvojnásobení investice existuje užitečné "pravidlo 72". Stačí vydělit číslo 72 očekávaným ročním výnosem v procentech. Tedy při tříprocentním výnosu se investice zdvojnásobí za 24 let, při sedmiprocentním výnosu za deset let a při 12procentním výnosu za šest.
Složené úročení může fungovat i proti investorům, přičemž nejčastějším příkladem je inflace. Při průměrné roční inflaci ztratí peníze (třeba ty uložené v matraci nebo na neúročeném běžném účtu) během 24 let polovinu své kupní síly. Podobně nebezpečně rostou dluhy.
