Je už Indie supervelmocí, nebo jí k tomu stále něco chybí?
K pozici supervelmoci jí zatím chybí asi všechno. Je to velká země, roste a bohatne, snaží se čím dál hlasitěji hovořit na mezinárodní scéně. Stále je to ale jen nastupující nebo regionální velmoc. Potenciál jít výš určitě má, mnoho věcí ji však současně brzdí.
V indické ekonomice sice vidíme rychlý růst, na druhé straně i přetrvávající zaostalost. Co převažuje?
O supervelmoci se v souvislosti s Indií mluví od chvíle, kdy v roce 2023 předstihla v počtu obyvatel Čínu. Nebo kdy její ekonomika v dolarovém vyjádření předběhla Velkou Británii a zrovna teď už i Japonsko. Německo, které je na třetím místě, může dostihnout za rok či dva. Musíte ale hospodářský růst poměřovat počtem obyvatel. Pokud jde o HDP na hlavu, tak se Indie pohybuje někde kolem 120. místa na světě. Dokonce i někteří její sousedé jako Šrí Lanka či Bhútán jsou na tom lépe. Takže je co dohánět. K tomu ovšem bude zapotřebí dalších reforem a je otázka, zda Indie svůj potenciál skutečně využít dokáže.
Z Číny do Indie se už řadu let přesouvá nadnárodní kapitál. To jí při modernizaci nepomůže?
Pomůže, nicméně finanční kapitál sám o sobě není všechno. Když se podíváme na různé sociální ukazatele, tak Indie zůstává velice nízko. Například v indexu lidského rozvoje je někde na 130. místě. Čína je sociálně podstatně dál, je i daleko průmyslovější, v Indii stále skoro polovina obyvatel pracuje v zemědělství. Indie především potřebuje dobudovat školství, zdravotnictví, infrastrukturu. Teprve pak se mohou zahraniční investice zúročit.
Sanskrt je nepropracovanějším AI jazykem
Už teď v Indii mají řadu moderních odvětví, hlavně ta spojená s novými technologiemi a počítači.
Tyto věci rozvíjejí už přes 30 let, to je pravda. Ale na nejnovější trendy a vize pořád reagují s určitým zpožděním. Když se třeba začala vyvíjet umělá inteligence, tak v Indii tvrdili, že mají výhodu v tom, že už mají silný technologický průmysl a k tomu i nejpropracovanější jazyk, sanskrt. Jenže jazykové modely už vznikly v USA, pak v Číně a o Indii jsme doteď neslyšeli. Když to přeženu, tak v Číně už se řeší digitalizace a automatizace, zatímco Indové nahání politické hlasy tím, že staví hinduistické chrámy. V Indii má navíc pořád velkou váhu byrokracie a i dobré nápady mohou končit pod nánosy administrativních průtahů.
Případný vzestup mohou zpomalit klimatické změny, vnímají tamní elity tuto hrozbu?
Jde o trojici potíží. Tají horské ledovce napájející řeky, na nichž je celý sever země závislý. K tomu se mění příchod monzunů, jejich intenzita a tím průběh srážek. To má ohromný dopad na zemědělství. A problém bude i stoupající hladina oceánu. Kvůli ní se budou v nejbližších desetiletích muset stěhovat desítky milionů obyvatel Bangladéše a mnozí z nich pravděpodobně půjdou do Indie. Přitom se nedá říci, že by Indie byla v otázce klimatických adaptací nějakým lídrem, národní adaptační plán teprve vzniká. Je tu sice spousta programů na zalesňování nebo zadržování vody a podíl obnovitelných zdrojů v energetice stoupá. Zároveň ale na mezinárodní úrovni pořád vidíme snahy vyjednat si výjimky umožňující využívat dál fosilní paliva, aby ještě na poslední chvíli stihli industrializaci.
Výhodou Indie je mladá populace a ohromné množství pracovních sil. Dokáže je ale využít?
Mediánový věk je okolo 29 let a mladých lidí je opravdu mnoho. Od liberalizace v devadesátých letech se ale vše vrhlo na služby a dnes v Indii chybí odvětví, která by zajistila pracovní místa. Nezaměstnanost mezi mladými je mezi 15 a 20 procenty. Bohatství se navíc koncentruje u několika magnátů a reálné mzdy nevzrostly už asi deset let. Proto je zapotřebí podpořit takový průmysl, který vykazuje vyšší přidanou hodnotu a přinese i zaměstnání.
Sever versus jih
Jsou v tom všem v Indii patrné regionální rozdíly?
Když to zjednoduším, je hlavní rozdíl mezi severem a jihem. Sever je výrazně chudší, méně rozvinutý i méně vzdělaný. Jih má lepší školský a zdravotnický systém, lepší sociální ukazatele. A také nižší porodnost, která se s 1,5 dítěte na jednu ženu blíží evropským poměrům.
Jiří Krejčík
Jiří Krejčík je český indolog a politolog. Studoval indologii a politologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde také získal doktorát z politologie. V současné době je postdoktorandem Oddělení politické filosofie a výzkumu globalizace na Filosofickém ústavu Akademie věd.
Věnuje se zejména indické politice a společnosti, přičemž jeho práce se zaměřuje na vliv tradice a modernity v současném indickém politickém diskurzu, zejména na vliv hinduistického nacionalismu a revivalismu na environmentální témata.
Co stojí za tímto rozdělením?
Mnoho historických důvodů, hlavní ale je, že jihoindické svazové státy už od šedesátých let cíleně investovaly do lidského kapitálu, do vzdělávání a zdravotnictví. Navíc provozovaly vstřícnější politiku vůči extrémně chudým, takzvaným nedotýkatelným a příslušníkům nízkých kast (kasty jsou tradiční ostře ohraničené společenské vrstvy spojené s povoláním - pozn. red.). Což navazovalo na osvícenější přístup tamních knížat už z počátku 20. století. Ukázalo se, že když pomůžete nejhůře postaveným, odblokuje se velký společenský potenciál.
Indie se označuje za největší demokracii světa a demokracie zase bývá spojována se střední vrstvou. Jak ta si stojí?
Je určitým fantomem, který se snaží polapit už celé generace ekonomů a sociologů. Dvě třetiny indického obyvatelstva jsou příjemci nějaké formy potravinové pomoci od státu, takže někdy se za střední třídu prostě berou ti, kteří ji nepobírají. Podle OECD by to byly domácnosti s denním příjmem mezi 10 a 100 dolary, podle národních statistik domácnosti s ročním příjmem mezi 500 tisíci a třemi miliony rupií.
Když uvážíme, že jedna rupie je zhruba 25 haléřů a má v Indii podobnou kupní sílu jako koruna u nás, tak vidíme, že střední třída je pořád relativně chudá. Spadá do ní asi 30 procent obyvatel, jsou to Indové, kteří mají nějaké úspory nebo pozemkové vlastnictví a mohou si dovolit utrácet i za zbytnější věci. Není to člověk s domkem na předměstí a autem. Ti patří do nejvyšší kategorie.
Diskriminace je zakázaná, ale kasty jsou stále určující
Do jaké míry ještě ovlivňuje společnost kastovní systém?
Výrazně a je s tím spojeno mnoho paradoxů. Diskriminace na základě kast je zakázána. Jenže veškeré kvóty ve veřejném sektoru, například ve vyšším vzdělávání, státní správě nebo zákonodárných sborech a různá vyrovnávací opatření zohledňující ekonomické a sociální poměry, jsou založeny na kastovní příslušnosti. Většinově totiž platí, že nižší kasta znamená i nižší sociální standard.
Přitom poslední kastovní sčítání proběhlo v roce 1931, takže úřady při rozdělování pomoci těm nejslabším postupují jen na základě odhadů. Politické strany, které tyto lidi hájí, tak logicky požadují nové sčítání a ještě o něco rozsáhlejší kvótaci. Indická vláda nedávno pod jejich tlakem přislíbila, že v příštím sčítání lidu kastu opět zohlední, takže kastovní příslušnost zůstane tématem i nadále.
O jaké strany jde?
Hlavně regionální, které převzaly mnoho voličů na venkově od dříve dominantního Indického národního kongresu. Indická lidová strana premiéra Naréndry Módího, která vládne nyní, historicky zastupovala vyšší kasty a bohatší vrstvy, ale v posledním desetiletí se jí podařilo zalovit i níž.
Kde je zdroj Módího obliby a síly?
Indická lidová strana je ekonomicky liberální, ale kulturně konzervativní a hinduisticky nacionalistická. Tradičně kritizuje pozitivní diskriminaci a přístup státu k menšinám, dnes se ale prezentuje i jako strana, která bojuje s korupcí, umí efektivně vládnout a zajistit prosperitu. Módí byl ostatně 13 let předsedou vlády přímořského státu Gudžarát. Tam se soustředil na rozvoj infrastruktury, otevřel dveře mezinárodnímu obchodu a zahraničnímu kapitálu.
Nyní slibuje, že to zajistí celé zemi. A mimoto přetáhl voliče z nižších kast tím, že nominoval na kandidátky i jejich zástupce. Regionální strany se totiž často soustřeďovaly jen na obhajobu nejpočetnější neprivilegované kasty, ale zapomínaly na ty menší.
Jaký je jeho vztah k byznysu?
V Indii se často mluví o klientelistickém či korporátním kapitalismu. V každém významnějším odvětví existuje oligopol několika hlavních hráčů, kteří udržují dobré vztahy s vládnoucí garniturou. Ta jim uděluje rozmanité licence a povolenky týkající se budování infrastruktury, logistiky nebo těžby. Protislužbou jsou pak peníze na volební kampaň a právě těch má dnes Indická lidová strana nejvíc.
V 1,5miliardové Indii nežijí jen hinduisté, ale skoro 200 milionů muslimů. Jaké jsou jejich vztahy?
Dá se říct, že v posledních letech dochází k náboženské polarizaci, vzájemná nedůvěra roste a muslimové jsou nenápadně vytlačováni z veřejného života. A třeba během nedávného konfliktu s islámským Pákistánem jsme mohli vidět zpochybňování jejich loajality vůči indickému státu.
Svět se v této souvislosti obává i atomového konfliktu, protože každá strana má kolem 170 jaderných hlavic. Je strach namístě?
Doufám, že k jadernému konfliktu nedojde, protože tam je i mnoho brzd. Jednak mezinárodní tlak, třeba Čína o žádnou takovou válku nestojí, protože do Pákistánu mohutně investuje a nechtěla by, aby její peníze přišly vniveč. Roli můžou hrát i jaderné doktríny obou zemí. Indie by jadernou zbraň nepoužila jako první, Pákistán zase až v případě, kdy by nedokázal odvrátit porážku konvenčními prostředky. Takže by se k ní nejspíš uchýlil, až kdyby indická armáda stála u bran Islámábádu nebo Karáčí.
V souvislosti se zahraniční politikou Indie se nejvíce mluví o pokračující spolupráci s Ruskem, které kvůli útoku na Ukrajinu čelí západním sankcím. Čím ji vysvětlit?
To, že Indie neodsoudila ruský útok na Ukrajinu, částečně vychází z tradice politiky nezúčastněnosti. Indie pod Módím ale také lavíruje podle toho, jak je to pro ni výhodné, což vysvětluje dovoz ruské ropy a plynu. Nezapomeňme ani na to, že Moskva dlouho byla pro Dillí důležitým strategickým partnerem. Třeba když na rozdíl od Washingtonu podpořila Indii v sedmdesátých letech ve válce s Pákistánem.
Jaké vztahy s Indií má Česká republika?
Můžeme navazovat na dávnou tradici. Když v roce 1918 vzniklo Československo, morálně jsme podporovali Indii v její snaze vymanit se z britského koloniálního impéria. V předvečer Mnichova v roce 1938 naopak do Prahy přijel jeden z hlavních bojovníků za indickou nezávislost Džaváharlál Néhrú a podpořil československý odpor proti nacistickému Německu. Dobré kontakty pokračovaly i po válce. Později jsme na ně pozapomněli, loni se ale na vládní úrovni podepsalo strategické partnerství v oblasti inovací.
V Indii už působí Škoda Auto a probíhají výzkumné spolupráce, takže i další naše firmy by se tam mohly stát významnými investory a pomoci při transferu znalostí a dovedností. Bude to však daleko pomalejší, než si řada lidí představuje. Indie totiž dlouhodobě není pro západní investory moc atraktivní kvůli byrokratickým průtahům. Pomalu se to ale mění: ačkoliv Módího vláda ve většině svých rozvojových programů zatím příliš neuspěla, přece jen se jí daří snižovat administrativní zátěž. Moc dobře ví, že zahraniční firmy do země nepřivede, dokud v Indii bude obtížné nějaký byznys rozjet.
