I tahle slova jsou dokladem, že tenhle zkušený manažer je v mnoha ohledech výjimečná postava. Nebojí se tvrdě hodnotit některé charakteristiky české ekonomiky i hlubší povahy celého českého národa. Výjimečný je i v tom, že mezi vrcholnými představiteli průmyslu v naší zemi byl dlouho jedním z mála, kteří horovali za rozvoj všeobecného vzdělání.
"Potřebujeme, aby školství produkovalo lidi, kteří jsou schopni pochopit věci v souvislostech, propojovat poznatky mezi jednotlivými obory a k tomu všemu jsou schopni se potom specializovat na určitou danou oblast," vysvětluje Palíšek.
Eduard Palíšek
Absolvent Vysokého učení technického v Brně se stal generálním ředitelem skupiny Siemens v České republice v roce 2010.
Předtím od roku 1991 zastával vysoké manažerské pozice v řadě českých i mezinárodních společností - Alstom Power, ABB Energetické systémy a První brněnská strojírna Brno.
V rozhovoru jsme třeba probrali, co stojí za tím, že v Česku nemáme německou životní úroveň, i když k tomu podle něj obecně není žádný objektivní důvod. Popovídali jsme si i o tom, proč digitalizace a automatizace průmyslu postupuje příliš pomalým tempem, řeč přišla i na jeho celoživotní vášeň - fotografování.
O Česku se občas mluví jako o montovně. Souhlasíte s tím?
Na jednu stranu je to vůči mnohým firmám nespravedlivé, na stranu druhou si bohužel myslím, že v české mentalitě najdeme spoustu aspektů, které teorii o montovně podporují. Stačí se podívat na to, jakým tempem české podniky digitalizují své procesy. Vždyť je to žalostné. Už nějakých 10, možná 15 let se snažíme mezi podnikateli a obecně v průmyslu vysvětlovat, jak je digitalizace zásadní pro konkurenceschopnost české ekonomiky. A výsledek? Upřímně jsem si myslel, že budeme mnohem dál, než dneska jsme.
Řada firem si dnes také stěžuje na to, že jsou závislé na zahraničních odběratelích, že musí být jen subdodavateli, protože vlastně nemají možnost, jak se dostat s vlastními výrobky na zahraniční trhy. Ale proč by takovou možnost probůh neměly mít? Tak ať prostě vyvinou takové výrobky, které budou určené konečným zákazníkům a budou tak skvělé, že se v zahraničí prosadí. Nebudou pak muset být jen subdodavateli.
Je jen na nás, kde budeme v dodavatelském řetězci stát. Není to ani na vládě, ani na nějakých vyšších mocnostech. Sami jsme strůjci svého osudu.
Zmínil jste, že je to dáno i naší mentalitou. Jak to myslíte?
Pro konkurenceschopnost průmyslu je klíčová schopnost lidí a firem pružně reagovat na měnící se podmínky v ekonomice i geopolitice. My bohužel máme, jak já tomu říkám, hasičskou mentalitu. Jsme prostě v pohodě, dokud nám všechno jde. A může nám někdo stokrát říkat, že se blíží potíže, že už to brzy tak hladce nepůjde, že obrazně řečeno může začít hořet. Ale my ne, prostě žijeme z podstaty a ještě se plácáme po zádech, jak jsme skvělí.
No a pak najednou ty problémy dorazí. A jaká je naše reakce? Začneme sami sebe utvrzovat v tom, že to není naše chyba, že za to může někdo jiný. A ještě se obracíme na stát, aby nám pomohl, protože na nastalou situaci nejsme připravení…
Takže nám chybí určitá schopnost předvídat?
To ani není předvídavost. Stačilo by mít prostě jen otevřené oči a reagovat na měnící se podmínky. Zabránili bychom tak vzniku spousty "požárů", které teď musíme hasit. A co si budeme povídat, to hašení je vždycky drahé, protože při něm pokaždé něco shoří.
Ukázkou naší slepoty je i to, že v době, kdy se rozvíjí nové technologie, kdy se vytváří nové obory kolem elektromobility, kdy se otevírají úplně nové světy, tak z nás jsou zarytí bojovníci za zachování spalovacích motorů. V podstatě bojujeme a lobbujeme za svou vlastní industriální smrt.
Protože když budeme pořád říkat, že potřebujeme na přípravu na tuhle změnu dalších 10, 20, 50 let, jak to asi dopadne? Když nedokážeme rychle transformovat náš průmysl a budeme dál vyrábět součástky do spalovacích motorů, tak nám prostě svět uteče.
Děje se to i u jiných odvětví?
Něco podobného zažili před nedávnem výrobci obráběcích strojů, kteří byli léta vázáni na ruskojazyčné trhy. Ty jsou nyní tabu, minimálně tedy pro všechny, kteří dodržují vývozní embargo. No a ty firmy najednou zjišťují, že nejsou konkurenceschopné, protože svět kolem nich se už posunul mnohem dál, zahraniční stroje jsou efektivnější, jsou vybaveny digitálními dvojčaty, daleko lépe se integrují do nových systémů, využívají třeba aditivní prvky výroby…
Jiným takovým příkladem slepoty je přístup českých firem k oblasti udržitelnosti. My budeme vymýšlet všechny možné argumenty, proč to je nesmysl, proč se nemají dělat kroky směrem k udržitelnosti a jak nás to omezí, místo abychom hledali možnost, jak tím získat nějakou konkurenční výhodu.
Dám vám jeden příklad za všechny. Když je cílem snížit emise CO₂, proč se firmy hned nepodívají na to, jak by mohly snížit svou energetickou náročnost? Proč podniky hned nenasadí digitální dvojčata do výroby, tak aby si mohly nasimulovat všechny výrobní procesy a optimalizovat je? Někdy by zjistily, že mohou ušetřit třeba až 40 procent energie.
Ne, my raději místo toho budeme říkat, jak je všechno špatné. A pokud možno ještě nasadíme psí hlavu Evropské unii, že za všechno může ona. A zase budeme čekat, až vypukne požár.
Nevyplývá to i z nějaké hlubší podstaty nátury českého národa?
Možná je to trošku i česká nátura. Ale hodně to má kořeny i v tom, jací lidé získali v ekonomice vliv v porevoluční době. Podniky nezakládali ti, kteří byli nejvzdělanější v oboru nebo největší vizionáři, ale ti, kteří se dostali k penězům. Lidé, kterým se podařilo ty firmy nějakým způsobem privatizovat. Určité schopnosti bezpochyby měli, ale ne nezbytně schopnosti vést průmyslové podniky.
Tahle starší generace podnikatelů často žila z toho, že jsme tu měli levnou pracovní sílu, a teď žehrá na to, že je jí nedostatek. Kdyby digitalizovali a automatizovali, tak tu levnou pracovní sílu ani nebudou potřebovat. A my bychom lidským potenciálem, který v Česku máme, nemuseli plýtvat na to, že tu jako ve slavném Chaplinově filmu Moderní doba budou lidé v továrnách u pásu točit klíčem.
Je ale nadějné, že se v mnoha podnicích teď předává žezlo mladší generaci. Vidíme řadu velice pozitivních případů, kdy díky tomu firma dostane úplně novou dynamiku.
Ještě mě teď napadl další příklad podle mě nepochopitelného přístupu českých podniků k určitému fenoménu.
Povídejte…
Genderová rovnost. Zase budeme raději říkat, jak je nesmyslné, že nám někdo dává kvóty, že musíme mít v nějaké oblasti či pozici určité procento žen. Místo abychom se zamysleli, proč je v některých oblastech ekonomiky tak málo žen a jaké to má negativní dopady.
Vždyť se podívejte, ve výzkumu je jenom asi 28 procent žen, v managementu firem asi tak 27 procent a to je to výrazně lepší, než tomu bývalo dřív. Ale třeba v oblasti IT je žen jen asi 10 až 15 procent. Zbytečně tak mrháme potenciálem poloviny populace, která je navíc vzdělaná a kompetentní. Kromě mnoha jiných důvodů je tím vinno i české školství.
V čem konkrétně?
Měli bychom přijít na to, proč se nám nedaří učit matematiku tak, aby byla zajímavá a lákavá, aby dívky, ale vlastně všechny děti pochopily, že je v ní určité kouzlo. Že se v ní dá najít systém, který pomůže dokonce i ve strukturování myšlenek a podobně. Je to prostě řeč jako každá jiná, jenom vyjádřená jinými znaky. Obecně si myslím, že je velká chyba, že matematika není povinným předmětem při maturitě, vedle mateřského jazyka by podle mě měla být druhou základní součástí této zkoušky.
A když už jsme u toho školství, druhou zásadní oblastí, kde vidím obrovský dluh, je výuka kritického myšlení. Když se podíváte na to, jaké názory vládnou ve společnosti, tak vás z toho někdy opravdu bere hrůza. Když vidíte, jak mnozí lidé nedokážou pochopit základní souvislosti, jakou máme strašnou náchylnost věřit nejrůznějším populistickým řečem…
Jak by se podle vás ještě mělo změnit české školství, abychom časem byli lepší zemí k životu?
Teď budu trochu střílet do vlastních řad. Mnozí představitelé českého průmyslu by bohužel byli rádi, kdyby naše školství produkovalo, jak jsem to před mnoha lety označil, sádrové trpaslíky. Přesně prefabrikované absolventy, u nichž by ti kapitáni průmyslu nadefinovali, jestli mají mít červenou, nebo modrou čepičku. A to je prostě špatně.
My potřebujeme, aby školství produkovalo lidi, kteří mají dobré všeobecné vzdělání, jsou schopni pochopit věci v souvislostech, propojovat poznatky mezi jednotlivými obory a potom se specializovat na určitou oblast. A to nám hodně chybí.
Z pohledu firem je to navíc krátkozraké. Když chtějí sádrového trpaslíka s modrou čepičkou, tak z něj dost pravděpodobně bude pořád sádrový trpaslík s modrou čepičkou. Když do nich ale přijde někdo s širokou základnou vědomostí a rozhledem, je připravený se učit a dál na sobě pracovat, tak mu firma může umožnit rozvíjet se v té oblasti, ve které je to pro ni potřebné.
My máme třeba už nějakých 12 let zavedený systém Expert Career at Siemens. Když k nám nastoupí mladý inženýr nebo inženýrka, tak postupně prochází kariérním programem, kde si rozšiřuje znalosti, učí se spolupracovat a předávat poznatky. Harmonicky se rozvíjí v několika základních směrech a postupně se ve firemní hierarchii může vypracovat až na pozici country experta. Čemuž odpovídá i jeho ohodnocení, jež je podobné, jako kdyby byl na vysoké manažerské pozici.
Jak už jste zmínil, mnozí představitelé průmyslu ale mluví jinak. Všeobecné vzdělání je pro ně ztráta času: "Potřebujeme přece řemeslníky," říkají....
Je pravda, že jednu dobu jsem se cítil jako osamocený voják v poli, který v prostředí průmyslu bojoval za to, aby se podporovalo všeobecné vzdělání, aby se nepodnikalo svaté tažení proti všem humanitním vědám - protože přece víc potřebujeme soustružníky. To je strašně krátkozraké.
Jak občas říkám, kdybyste nechal na námořních kapitánech, jak se budou vyvíjet navigační systémy v lodích, tak budeme mít pořád sextant. Možná bude z jiného materiálu, ale pořád by to byl sextant, a nikdy by nevznikla satelitní navigace.
Proto potřebujeme, aby ze škol vycházeli lidé, kteří dokážou uvažovat v souvislostech. Proto také potřebujeme ve vědě základní výzkum. Protože v celém řetězci inovací prostě musíte mít na samém počátku někoho, kdo posouvá hranice poznání. Na koho potom někdo jiný může navázat s praktickou aplikací.
Tohle naše povídání zatím vyznívá dost depresivně, když se ale podíváme na mezinárodní srovnání konkurenceschopnosti české ekonomiky, tak na tom přece zase tak zle nejsme, ne?
Jistě, není to až taková hrůza. Když se podíváme na veřejně dostupné statistiky, tak v žebříčku World Competitiveness Index se například nacházíme na 25. místě z 69 hodnocených zemí. Ale třeba taková Litva už je před námi na 21. místě, za poslední rok poskočila o devět pozic.
Upřímně, mnozí Češi by před pár lety ani nevěděli, kde se tahle země nachází. I my se sice posouváme směrem vzhůru, ale mnohem pomaleji. A rostou tu určitá rizika. Konkurenceschopnost ekonomiky závisí i na tom, jak jsme otevření světu, třeba ve výzkumu či ve výrobě. A tady jsou v poslední době vidět názory, že by bylo lepší se nějakým způsobem zapouzdřit a izolovat. Ve spoustě lidí se vytváří falešná představa, že když na všechno budeme sami, tak budeme mnohem lepší. Možná budeme lepší sami před sebou, ale ne před těmi ostatními, se kterými bychom se měli porovnávat.
Obecně si myslím, že dlouhodobě není sebemenší důvod, proč by životní úroveň v České republice neměla být srovnatelná s tou v Německu. Není pro to absolutně žádný objektivní důvod. To, že ji nemáme, vychází podle mě právě z toho, co jsme si tu před chvílí řekli. My prostě nepostupujeme proaktivně.
Když už tu mluvíme o digitalizaci a automatizaci, jak podle vás bude v důsledku tohoto rychlého vývoje vypadat průmysl za deset let?
U nás, nebo všude jinde? Protože, obávám se, v tom bude velký rozdíl. Třeba využití umělé inteligence v průmyslu je další z témat, kde nám svět může utéct.
V umělé inteligenci je obrovský potenciál, který můžeme do budoucna využít, ale nemůžeme přeskočit to, do čeho jsme se pořád ještě intenzivně nepustili, a to je systematická digitalizace výrobních procesů. Pouze ten, kdo má výrobní proces řádně a systematicky digitálně zpracovaný, má svou jasnou digitální mapu, jak se chce k výsledku dostat, může na tento proces nasazovat další prvky, jako je právě umělá inteligence.
Jak jsou na tom tedy firmy v Česku s digitalizací?
Objevují se samozřejmě takové, které jsou na tom výborně. Je pravda, že v případě větších firem digitalizace postupuje rychleji, protože mnohdy mají zahraničního vlastníka a ten nemá tu zmíněnou hasičskou mentalitu. Ale máme tu i příklady malých a středních podniků, které jsou fantastické.
Jednou ze společností, které mě v tomto ohledu úplně fascinují, je Fravebot. Tahle společnost s využitím našich technologií vyrobila unikátního robotického zahradníka, který monitoruje zdravotní stav rajčat a díky prvkům umělé inteligence umí sám určit, co jim schází a jak jejich stav zlepšit. Vedle toho dokáže i zaštipovat listy, aby plody měly dost prostoru a zdrojů pro růst.
Jiný jejich robot zase sklízí zralé jahody a monitoruje zdravotní stav rostlin a plodů. Je to superefektivní, minimalizují se ztráty a výrobní náklady, umožňuje to i vertikální pěstování, tudíž to vede k výraznému snížení plochy, na níž se tyto rostliny pěstují.
Celou dobu se tu bavíme o konkurenceschopnosti naší ekonomiky. Často zaznívají hlasy kritizující Evropskou unii a její přeregulovanost, jež sráží konkurenceschopnost celé evropské ekonomiky. Souhlasíte s tímto názorem?
Jakkoliv jsem velkým zastáncem Evropské unie, protože si myslím, že jen v silném klubu zemí může být i Česko silné, bylo by pokrytecké říkat, že EU není přeregulovaná. Je. Regulují se věci, u nichž regulace smysl nemá, a rozhodně by si to ve spoustě oblastí zasloužilo revizi.
A naopak zase platí, že jsou oblasti, kde by se regulovat mělo více, aby byla EU konkurenceschopnější. Třeba na roztříštěném evropském trhu s energiemi by byla větší regulace a sjednocení zapotřebí.
Když jsem se připravoval na naše povídání, zjistil jsem ke svému překvapení, že jste velmi dobrý a úspěšný fotograf. Máte za sebou několik výstav i vydaných knih, účast na mezinárodní soutěži a loni jste také vystudoval Institut tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě v Opavě. Kde se ve vás tahle vášeň pro fotografování vzala?
Vznikla už v dětství. Můj tatínek byl výborný fotograf a filmař, a tak mě to nějak k fotografování táhlo, věnoval jsem se mu od nějakých deseti let. Když pak přišlo studium na vysoké škole a následně intenzivní pracovní vytížení, tak na fotografování najednou nebyl čas.
Potom ale nějak člověk dojde do situace, kdy hledá životní rovnováhu v duševní oblasti. A fotografie je perfektní místo, kam můžete utéct. Focení je skvělé v tom, že buď můžete být s lidmi, nebo můžete být sám. Záleží na vás, jak to chcete.
A jak to chcete vy?
Já mám rád portrétní fotografii. V životě jsem se seznámil s řadou zajímavých lidí a jejich příběhy. Fotografií se je pak snažím ztvárnit. Vyplývá to asi i z toho, že mám opravdu rád lidi. Jsem člověk, který by bez lidí okolo sebe asi dlouho nepřežil.
Neměl jste v sobě nikdy touhu být profesionálním fotografem?
Já vám nevím. Mám pocit, že profesionální fotograf padne do jakýchsi okovů té profese. Znám řadu známých fotografů, jsou to mí kamarádi, a vím, jaká je tohle povolání řehole. Takže si užívám luxus, že si mohu vybírat témata a mohu si volit čas, kdy se focení budu věnovat. Takovou možnost bych jako profesionální fotograf s největší pravděpodobností neměl.
Je pro vás důležité, že se pohybujete ve vícero světech? Kromě toho technického, manažerského i v tom uměleckém, kreativním? Jinak řečeno, myslíte, že vám tenhle koníček, třeba i nepřímo, nějak pomáhá ve vaší práci?
Je to pro mě velice důležité. Každý člověk by měl mít podle mě rovnováhu v tom, co dělá. A já mám na straně jedné manažerskou práci, která mě naplňuje a baví mě, na straně druhé je pro mě ale obrovsky podstatné mít i oblast umělecké tvůrčí činnosti, do níž se můžu ponořit a být v ní sám za sebe.
Nutno říct, že jsou to opravdu dva zcela jiné světy. V tom fotografickém v lidech často odhalujete až skryté poklady. Čistotu, skromnost, jednoduchost, ale nikoliv ve smyslu nějaké mentální jednoduchosti či omezenosti, ale ve smyslu určité ukotvené životní filozofie. Ten kontrast obou světů je strašně zajímavý a jejich mix je pro mě osobně velice přínosný.
