Roaming k dobíjení elektromobilu je v principu podobný, jako ten telefonní. Po přejezdu hranic si kolikrát ani nevšimneme, že jsme v cizině, telefon se připojí k jiné síti a vše pokračuje stejně jako doma.
Majitelé bateriových aut, kteří v tuzemsku své auto dobíjejí prostřednictvím služby E.ON Drive, se mohou stejným způsobem připojit ke 120 tisícům bodů v devíti evropských zemích. Aplikace v mobilu jim ukáže vhodné stanice v okolí, jejich výkon a také cenu, za kterou u nich lze energii doplnit. Služba není úplně zdarma, obvyklá přirážka je kolem čtyř korun za jednu kilowatthodinu u DC stojanů nad rámec základního tarifu konkrétního poskytovatele.
Dobíjení v zahraničí je tedy dražší než u stojanu v Česku, na druhou stranu si tím motorista platí za pohodlí - nemusí skenovat QR kódy, vyplňovat údaje o platební kartě a doufat, že vše nakonec klapne a dobíjení se spustí. Protože stojany s možností přímé platby kartou už sice existují, ale zdaleka ne všude. V Rakousku jsme na ně narazili, ve Slovinsku a Chorvatsku však nikoliv.
Nespornou výhodou roamingu je skutečnost, že se nemusíme omezovat hledáním dobíjecí stanice jedné konkrétní společnosti, ale že lze zastavit u všech, se kterými má poskytovatel služby smlouvu. A také fakt, že všechny platby probíhají pod jedním účtem a není třeba je složitě dohledávat v bankovních výpisech. Jak už to ale někdy bývá, praxe může být složitější než suchá teorie.
Co všechno se může stát
Naše roamingová cesta vede z Prahy k Jadranu. Jde o obvyklou redakční trasu, na které měříme reálnou spotřebu testovaných elektromobilů, přes České Budějovice, Linec, Klagenfurt, Lublaň až do chorvatské Rijeky.
Vybaveni čipem, kartou i aplikací E.ON vyrážíme ještě za tmy, přičemž první dobíjecí zastávka je jen malou rozcvičkou na českém území. V Dolním Dvořišti E.ON v červnu zprovoznil tři 300kW hyperchargery pár set metrů před hraničním přechodem, jde tak o poslední příležitost doplnit baterii za nižší tuzemské ceny.
Další zastávku už neplánujeme, spoléháme na aplikaci, že v okolí cesty něco najde. K návštěvě prvního zahraničního stojanu se spontánně rozhodujeme po 270 kilometrech jízdy. Z hlavní silnice odbočíme do malé rakouské obce Hirt a poněkud nedůvěřivě koukáme na mapu, která nás vede do jejích křivolakých uliček. Jenže za nimi na nás čeká velké prázdné parkoviště obklopené úchvatnou přírodou a dvě dobíjecí stanice E-motion ze sítě OMV. Krásné místo k odpočinku, pochvalujeme si.
První pokus, kdy se u stanice pokoušíme identifikovat kartou, selhává. Neúspěšný je i čip a nakonec dobíjení nejde spustit ani přes aplikaci. Voláme na infolinku E.ON, zda je skutečně roaming aktivní. Dostáváme ujištění, že ano, a také radu, abychom se obrátili na provozovatele stanice a nahlásili problém.
Vzhledem k tomu, že o pár kilometrů dál jsou další možnosti k dobíjení, rozhodujeme se pokračovat v cestě. V aplikaci si opět náhodně vybíráme stojan, tentokrát v centru Klagenfurtu, patřící městské elektrárenské společnosti STW. Slibuje nejen energii z obnovitelných zdrojů, ale i výkon 160 kW, který našemu volkswagenu vyhovuje.
Tentokrát vše klapne ihned, stačí první pokus přiložením karty k čtecímu zařízení. Dobíjení se spustí, jenže deklarovaný výkon je přesně polovoční. Jak to? Vysvětlení hledejme v kabelu, který tento stojan používá. Nejde o typ chlazený vodou, a 160 kW si tady mohou dopřávat jen auta s 800voltovou architekturou, které se spokojí s polovičním proudem. Náš Volkswagen ID.7 GTX však pracuje s obvyklejšími 400 volty a máme tedy smůlu. Dobíjíme tak akorát, abychom dojeli k další stanici, kterou si tentokrát už dopředu vybíráme. Nachází se u slovinsko-chorvatských hranic ve městě Ilirska Bistrica.
Na tomto místě se hodí malé vysvětlení. Zatímco v Rakousku řidič nemusí s roamingem plánovat, kdy a kde energii doplní, čím dále na jih, tím víc vhodné příležitosti ubývají. Tak třeba dálniční síť ve Slovinsku má dobíječku na každé druhé čerpací stanici sítě Petrol, ale ta má obvykle výkon jen 50 kW, na místě bývá jen jeden stojan a k tomu ne vždy funkční. Ve Slovinsku a také v Chorvatsku mimo hlavní trasy doporučujeme plánovat hodně dopředu a nevyjíždět baterii až na rezervu.
Když dobíječka zlobí
V Ilirské Bistrici zajíždíme k poslednímu volnému stojanu ze čtyř, které tu provozuje evropská síť Ionity. Ukazuje se ale, že volný není náhodou, protože mu nefunguje displej. Čekáme tedy, až se za další čtvrthodinu uvolní místo v sousedství a opět tasíme kartu E.ON.
Jenže ouha, stanice nereaguje. A nic jí neříká ani čip jako náhradní možnost. Takže zbývá už jen poslední šance, použít mobilní aplikaci. Hurá, funguje to!
Tentokrát zjevně nespolupracovala čtečka na už postarším stojanu. Karta nebo čip bývají při spouštění dobíjení obvykle spolehlivější než mobilní aplikace, zde to ale bylo přesně naopak.
Jak jsme měli cestou na jih trochu smůly, zpáteční trasa severním směrem už proběhla bez zádrhelů. Podrobnosti najdete ve fotogalerii.
A naše poznatky z dobíjení v cizině? Mějte vždy v záloze více možností, jak spustit dobíjení. V jednom případě se ukázalo, že klíčem k úspěchu byla mobilní aplikace, na kterou by si v konkurenci karty nebo čipu asi vsadil málokdo.
Důležité je také seznámit se s návodem k obsluze na konkrétní stanici, protože se zažitými postupy z domova v cizině vždy neuspějeme. Zatímco některé stojany tolerují, když řidič k autu připojí kabel ještě před identifikací, jiné, typicky právě Ionity, striktně vyžadují připojení až po přihlášení.
Někdy však ani správný postup nemusí znamenat úspěch. Pokud nepomůže odpojení kabelu a opakování celého procesu, doporučujeme zajet k jinému stojanu nebo rovnou vyhledat další stanice v okolí.
