Vystrčil o Vietnamu: Je tam potenciál, který nevyužíváme. A jídlo? Mám nejraději phở

„Daleko a přitom blízko.“ Tak znělo motto vaší cesty do Vietnamu. Jak se to projevovalo v praxi?

Název spíše vyšel z toho, jak jsme se připravovali na cestu. Vietnam a Českou republiku dělí 8 800 kilometrů, blízko to tedy není. Zároveň jsou naše společenské systémy, ve kterých žijeme, poměrně rozdílné. Na druhou stranu – když se na to podíváte z historického pohledu – byli jsme jednou z prvních ryze evropských zemí, která diplomaticky uznala Vietnamskou demokratickou republiku v roce 1950.

Pak zjistíte, že asi 300 tisíc Vietnamců, kteří žijí ve Vietnamu, umí nebo rozumí česky, protože v Česku v různých obdobích pobývali a studovali. Dokonce tu byli na praxích v průmyslových podnicích. Můj otec měl v 70. letech na starosti skupinu Vietnamců, kteří pracovali ve strojírenském závodě a učili se pracovat na různých strojích pod jeho dozorem.

Kde to bylo?

Byl to Motorpal Telč. Tatínek tam pracoval jako technický úředník, dohlížel proto na správné parametry práce na soustruhu. Měl s tím bohaté zkušenosti, byť ta výuka nebyla vždy jednoduchá.

Tam začíná ten „blízký“ Vietnam?

Je to třetí moment, který nás přibližuje. Máme tu početnou vietnamskou komunitu, která je uznanou národnostní menšinou. Dnes je velmi důležitá proto, aby vůbec naše země fungovala, ať už tím myslím různé typy služeb, obchody či kosmetická studia. Vietnamci se uplatňují ovšem i v oblasti administrativy – koneckonců ředitelka kanceláře předsedy Senátu Sue Nguyen je českým občanem druhé vietnamské generace. Narodila se v Česku, je Češkou a také vysoce postavenou úřednicí.

Co do interakce s Vietnamci máte poměrně bohaté zkušenosti. Jak se liší v diplomatických jednáních ve srovnání s evropskými protějšky?

Jednání s vietnamskou stranou mi přišlo příjemné, konstruktivní a produktivní. Když položíte otázku, odpovídají. Zdá se, že se snaží hledat možnosti, ne důvody, proč by to nešlo. Je evidentní, že mají tah a chtějí se dostat k novému závěru. S Vietnamem máme uzavřené strategické partnerství, takže se bavíme o akčním plánu k jeho naplnění.

Přišla řeč na to, co se dá dělat na poli parlamentu, průmyslu, vědy, techniky, vzdělávání a vzájemné výměny občanů. Jednání mi přišla racionální a bylo zřejmé, že jsou řízená, příprava byla na velmi slušné úrovni. Měl jsem pocit, že hraje roli i naše historická blízkost, která dává dobrý potenciál pro spolupráci.

Pochopil jsem, že vaše cesta byla hodně byznysová, mimo jiné jste ostatně navštívil novou továrnu Škody Auto v Quảng Ninh. Jaké další formy spolupráce se tam nabízejí? Rýsuje se už něco konkrétního?

Další možnosti se týkají energetiky. Vietnam přemýšlí o rozvoji jaderné energetiky, kde můžeme nabídnout významné zkušenosti. Máme tu jak ruské reaktory, tak i novou zkušenost s Korejci, kteří ve Vietnamu hodně investují. To by se dalo velmi dobře využít k budoucí spolupráci.

Dále tu jsou možnosti v oblasti cestovního ruchu. Bylo by dobré realizovat přímou linku Praha–Hanoj. Vietnam je nádherná země s úžasným prostředím, jídlem a servisem, což by bylo pro českou klientelu velmi přitažlivé, navíc s dostupnými cenami.

Přímý let do Vietnamu je letité téma hned několika předchozích vlád, od Sobotky po Fialu…

Myslím si ale, že se něco konečně rýsuje. Ve dvou významných jednáních se tentokrát stalo, že o přímé lince Praha–Hanoj začala mluvit vietnamská strana dříve než já, třeba v případě vietnamského prezidenta. Dříve tomu bylo naopak, dnes ale říkají: „My to víme a přemýšlíme o tom“. To neznamená, že to bude rychle, ale už se to nemusí připomínat. Dalším krokem je linku zavést. Česká republika nicméně tahá za kratší konec provazu, protože nemá žádné státní linky, zatímco Vietnam je má. Uvidíme, jak se to podaří.

Před chvilkou jste zmínil i spolupráci na poli vzdělání a zdravotnictví, tam jsou viditelné nějaké jasnější obrysy?

Potenciál vidím ve studentské výměně. Vietnamští studenti by u nás měli mít větší možnosti studia. Česká republika se zde ovšem chová velmi obezřetně – není jednoduché to zúřadovat. Po příletu z Vietnamu jsme si proto dali „domácí úkoly“ ohledně byrokracie.

Prostor pro spolupráci se nabízí v oblasti zdravotnictví, a to jak ve výrobě léků, tak v možnosti posílení českého zdravotnictví vietnamskými sestřičkami, a také ve fungování a výstavbě nemocnic. Velký potenciál se rýsuje i v oblasti bezpečnosti a obranného průmyslu, kde už některé kontrakty byly uzavřeny, například na letadla.

Na přednáškách v Ho Či Minově městě jsem zmínil, že Česko je srdcem Evropy a Vietnam lídrem v rámci ASEANu. Naše propojení tak může být propojením ASEANu s Evropou, což je v zájmu obou uskupení. Pevnějším navázáním vazeb a obchodní výměny máme možnost oslabit závislosti na velkých zemích, jako jsou Čína, Rusko nebo Spojené státy americké. Diverzifikace spolupráce je pro každou zemi užitečná a zde se nabízí.

Dostali jste se také k Rusku a válce na Ukrajině? Mám zkušenost, že to není téma, které by Vietnam chtěl šířeji komentovat.

Bavili jsme se o tom, byť ne podrobně. Pokud se jede do Vietnamu s cílem dosáhnout produktivity a rozumných dohod, témata, kde není velký prostor pro shodu, se tolik neprobírají. Vietnam, aby prosperoval a byl lídrem pro rozvoj a zlepšování životní úrovně, musí vycházet s těmi, na nichž je závislý kvůli obranyschopnosti. To jej omezuje ve vyslovování vyhraněných a jasně formulovaných názorů. Tak jsem to bral a tak vypadalo i v případě Ruska a Ukrajiny.

Samozřejmě nikdo není rád, když se někde bojuje a umírají tam lidé. Ale v tuto chvíli nejsme aktivním hráčem, abych někomu říkal, co a jak má dělat. Na druhou stranu jsme připraveni pomáhat a přispět, pokud by tu byla naděje na okamžité příměří nebo mír.

„Vietnamci už nejsou jen o večerkách“

Díval jsem se na váš program ve Vietnamu a viděl jsem, že došlo i na setkání s Vietnamci, kteří kdysi žili v Česku, potažmo v Československu. Jak to probíhalo?

Zazpívali píseň „Okolo Hradce“, docela jim to šlo. A překvapivě zazpívali i písničku od Olympicu Okno mé lásky. Bylo to příjemné setkání a myslím, že to je potenciál, který Česko ve Vietnamu má, ačkoliv si nejsem jistý, zda ho dostatečně využíváme. Taková setkání jsou tudíž k prospěchu věci.

Na co „čeští Vietnamci“ vzpomínali?

Nejčastěji na českou kulturu, pak na zajímavý a pestrý studentský život. Jeden z nich zmiňoval, že Vysoká škola ekonomická, kde mnozí studovali, sloužila i jako seznamka. Často se z toho později vyklubala manželství – jak mezi Vietnamci, tak i vietnamsko-české páry. Vzpomínali i na trávení volného času v České republice, které se od Vietnamu značně liší, a pak na české pivo.

U studia bych rád ještě zůstal – ve Vietnamu jste měl přednášku pro studenty Diplomatické akademie. Co je zajímalo?

Ptali se na možnosti studia v Česku a jak se k němu dostat, což není jednoduché, a je to věc, o které by česká strana měla více přemýšlet. Jako budoucí diplomaté se ptali i na náš pohled na situaci v oblasti Jihočínského moře. Postoj České republiky je jednoduchý: jsme země, která věří, že má platit mezinárodní právo, a v tomto ohledu je právo na straně Vietnamu.

Byli jsme rádi, že se podepsala smlouva mezi českou Diplomatickou akademií a Diplomatickou akademií Ministerstva zahraničních věcí Vietnamu, a doufáme v průnik ve smyslu předávání zkušeností a vzájemných výměn studentů.

V rámci programu jste navštívil též výstavu Little Hanoi: Next Generation a vietnamskou premiéru filmu Letní škola: 2001 od Dužana Duonga. Ten vyvolal menší vlnu kontroverze ve vietnamské komunitě, co to vyvolalo ve vás?

Nejdříve k výstavě. Bylo evidentní – a to se mi líbilo – že už to v případě vietnamské komunity není o obchodech a večerkách, ale o uměleckém ztvárnění věcí. Jsou tam režiséři, fotografové, provozovatelé různých zařízení, která nejsou obyčejnými večerkami. Z výstavy je patrný pokrok v tom, jak vietnamská mládež žije a jak se dívá na svět.

A snímek?

U filmu Letní škola mě velmi překvapilo, jak byl otevřený. Poukazuje na věci, které se starší a konzervativnější generace teprve učí chápat. Domnívám se, že je to obecně problém, ať už jde o lidi z Vietnamu nebo Česka, se takto na sebe podívat a prožít si věci, na které nemohou být pyšní. Nikomu to není příjemné. Ale neexistuje mnoho jiných možností, jak se zlepšit než si uvědomit, co bylo dobré a co špatné v minulosti.

Dovedu si představit, že film vyvolává smíšené pocity, ale tak to podle mě bylo i zamýšleno. I tak bych řekl, že konec je optimističtější, než jak by to podle mě dopadlo v reálu – protože se nakonec všichni usmířili a porozuměli si. Když něco takového jako Letní škola vznikne a je možné to promítat, je to znak pokroku a je to zdravé pro společnost.

Měl jste během cesty něco málo volného času? Zkusil jste si sám přejít silnici?

Zkoušeli jsme si to. Kolem sedmé nebo osmé hodiny večer jsme se vydali na trh, což byl úžasný zážitek. Můj kolega Zdeněk Nytra říkal, že si připadal jako Neo z Matrixu, když při přecházení zastavoval skútry. Ale je to fantastické.

Nelituji toho, že se nám podařilo večer uniknout z plánovaného programu, vraceli jsme se v deset večer. Pro Čecha je to i poučné. Bylo zajímavé vidět pracovní nasazení a podmínky, ve kterých lidé fungují, a nepřipadali mi nespokojení.

Co se týče jídla, předpokládám, že jste toho ochutnal hodně. Co vás zaujalo z tamější gastronomie?

Miluji vietnamské jídlo, chodím do vietnamských restaurací i v Česku a myslím, že nějak zvládám hůlky. Nejraději mám polévku phở s hovězím masem, všiml jsem si, že je vždy trochu jiná v Hanoji a Ho Či Minově Městě. Jsem z ní nadšený, je velmi dobrá a zdá se mi, že se z ní netloustne. Když si dáte vepřo knedlo zelo, tak se zbytek dne nemůžete hýbat. Mrzelo mě, že jsme se nedostali k některým pouličním jídlům, protože už jsem byl plný a nezbyl čas.