Asi první, co mě napadá, je: já mám Česko, takové jaké je, hodně rád. Pobýval jsem několik let svého života v Pittsburghu, cestuji stále hodně, tento text píšu na letišti směr Soul… A stále jsem přesvědčen, že naše kvalita života je vysoká. Takže, abychom si ji uchovali či zvedli, bylo by fajn zhruba toto:
Zkusme posunout hranici, za kterou očekáváme, že stát, veřejný sektor, bude řešit naše problémy. A to tak, že zvětšíme prostor, ve kterém budeme řešení hledat sami. A od státu spíš chtějme - tam vidím prostor veliký -, aby se k nám nechoval jako k bezprávným miminům: přezíravě, plný dotazů na věci, které se od nás už dávno dozvěděl, nebo které vlastně vědět nepotřebuje. Podezíravě, se snahou ne nepravostem předcházet, ale chytat nás při jejich páchání.
Tedy naopak, aby se stát choval tak, jako se chovají dospělí lidé k dospělým lidem. Měl by k nám přistupovat jako k lidem, kteří nelžou mimo jiné i proto, že si jsou vědomi, že lhaní má důsledky. Jako k lidem schopným se o sebe postarat i bez něj.
Vidím zde velký prostor mimo jiné i díky tomu, že se mi zdá, že třeba na úrovni městských částí Prahy, kde bydlím, ale i obcí, v nichž jsem přebýval, takové chování veřejného sektoru vůči občanům zas takový problém není. A jsem přesvědčen, že by toto otevřelo velký prostor, který nám umožní se chovat jako dospělí lidé i tam, kde se to mnohým z nás nyní často moc činit nechce.
Vize Česka
V seriálu Vize Česka představuje Aktuálně.cz pohled zajímavých veřejně činných osobností na to, jakou zemi by si přály a co by v Česku rády zlepšily nebo změnily.
Dospělí lidé třeba chápou, že se o své rodinné příslušníky musí primárně starat oni. Chápou, že oni jsou odpovědni za vzdělání svých dětí a jejich budoucnost, ne stát. A tak bych mohl pokračovat. A třeba bychom se - abych parafrázoval klasika - přestali stále ptát, co učiní stát pro nás, a začali se ptát, co my můžeme udělat pro Česko.
Chtěl bych, abychom viděli za hranice. Stále se potkávám v mediálním prostoru i kolem sebe s pocitem, že jsme nějakým středobodem nepravostí páchaných těmi, které si volíme. Což je nesmysl, ve skutečnosti je Česko zemí, kde hodně problémů politiky nespočívá v agresivitě (text vznikl ještě před útokem berlí na Andreje Babiše), ale naopak v nedostatku ambicí, skutečné touhy vyniknout.
Ale třeba se to mění. Vlastně má člověk nyní - pár týdnů před volbami - docela dobrý pocit z toho, kolik politiků signalizuje, že by chtěli být premiéry (ne, že bych po naplnění jejich snu v mnoha případech prahnul). Donedávna ale měl člověk pocit, že jediný, kdo chce "premiérovat", je Andrej Babiš (ANO), a všichni ostatní by jen chtěli moudře "prezidentovat" - rozuměj komentovat dění z Pražského hradu.
Byl bych rád, kdyby více lidem v probíhajícím souboji došlo, že za vyhrocením
politiky nejsou jen média či ještě hůře - hloupost jejich spoluobčanů. Doba je, bohužel, ne naší vinou plná hrozeb v míře, kterou jsme si nedokázali představit. Taková situace s sebou nese problémy, které nemají řešení založené na tom, že něco vyčekáme nebo že najdeme kompromis. Často jde o varianty, které jsou v protikladu - jedna vylučuje druhou a teprve čas ukáže, zda jsme zvolili to, co bude fungovat.
Pokud si více z nás uvědomí, že politika je tu i od toho, aby umožnila takový výběr bez toho, že se navzájem postřílíme. A že i zcela opačné a nám skutečně protivné názory mohou zaznívat od lidí, kteří jsou přesto docela slušní, mohly by ty debaty ve veřejném prostoru dostat méně nenávistný charakter.
Nevím, zda je tato má odpověď to, co jste čekali od ekonoma. Ale já se čím dál víc domnívám, že to, co nás v Česku trápí, není dáno nějakými institucemi, chybami, které lze zlepšit lepšími zákony, ale obecnějšími rysy, které je dobré pojmenovat a o jejichž změnu má cenu usilovat.
