V dobách starého Masarykova okruhu patřila tahle ostrá zatáčka v brněnských Pisárkách k těm nejoblíbenějším. A to jak závodníky, tak také návštěvníky, kteří mohli dění na známé motoristické trati sledovat přímo ze zahrádky hostince Na Střelnici. A tak tomu bylo i v sobotu 11. června 1983, kdy v Brně vrcholily tréninky na slavnou nedělní Grand Prix.
"Na Střeláku", jak se místu říká dodnes, byly ovšem ten rok motocyklové závody až na druhém místě. Přišly sem totiž stovky mladých lidí, kteří předtím mířili na amatérský rockový festival do jihomoravských Žabčic.
"Šlo o druhý ročník hudební přehlídky, první v roce 1982 proběhl normálně. Tentokrát mělo na místní hřiště dorazit sedm nebo osm kapel," popisuje Petr Kadlec, jenž tehdy pomáhal pořadatelům s domlouváním interpretů. V Žabčicích se tak měly ukázat skupiny jako F.P.B. (předchůdci dnešních Už jsme doma), Odvážní bobříci, Ještě jsme se nedohodli či Mikuláš Chadima.
"Už v pátek 10. června mě v práci navštívili policisté a dali mi výstrahu, abych do Žabčic nejezdil," přibližuje Kadlec. Navíc jej na 11. června předvolali na výslech do Ivančic, takže na festival vůbec nedorazil.
To jeho známí Radek Nečas a Jan Dvorník - s nimiž se nyní poprvé po několika desítkách let setkal na chodbě Městského soudu v Brně - do Žabčic dorazili. Na tamější železniční stanici obsazené Veřejnou bezpečností se ovšem jejich cesty rozdělily.
"Mě sebrali hned na nádraží," vzpomíná Nečas. A Dvorník byl stejně jako mnoho dalších donucen nastoupit do vlaku, který mířil do Brna.
Každý v blízkosti byl zbit
Tím teprve začal sled událostí, který historici později začali nazývat žabčický masakr. Surové jednotky Veřejné bezpečnosti, estébáci, pomocné stráže či pohotovostní pluk se psy si totiž ještě ten večer mladé "vychutnali".
"Většina z nich neodjela domů, ale odebrala se do parku v Brně-Pisárkách, kde se nacházela vyhlášená zahradní restaurace Na Střelnici, v níž se často scházeli vlasatí 'hašišáci'. V odpoledních hodinách se v jejím bezprostředním okolí nacházelo přes půl tisíce mladých dlouhovlasých lidí, zatímco další stovky se bavily v přilehlém parku. Nejednalo se pouze o účastníky nekonaného koncertu, ale i o diváky motoristického závodu," píše se v Knize v barvě krve vydané Ústavem pro studium totalitních režimů (ÚSTR).
Krátce po čtvrt na osm večer dali velitelé rozkaz k bezhlavé a přehnaně surové akci. "Každý, kdo se ocitl v blízkosti zasahujících příslušníků, byl zbit obuškem, přičemž nechyběly kopance do břicha, zásahy slzným sprejem do obličeje a pokousání služebním psem. Zmlácené mladíky surově odtáhli za vlasy do přistavených služebních vozů," uvádí publikace ÚSTR.
Jak v úterý zaznělo u brněnského soudu, kde se předčítaly i dobové protokoly, činovníci totalitního režimu před 42 lety hájili svůj brutální zákrok údajně velkým množstvím odpadků, "špinavou a otrhanou dvojicí", která prý na místě souložila, či tím, že jedna z mladých žen chodila po Střelnici s odhalenými ňadry.
"Soud shledal zákrok Veřejné bezpečnosti zcela přiměřeným a oprávněným. Příslušníci řádně vykonali svou povinnost. Prokurátor upozornil, že již samo povalování se takového množství lidí po parku je nutné považovat za ohrožení veřejného pořádku. Použití obušku, slzného plynu a služebních psů bylo prý zcela namístě," popsal ÚSTR realitu normalizačního roku 1983.
Šikana těch, kdo vypadají nekonformně
Podle Lubomíra Müllera, který dnes před českou justicí zastupuje Jana Dvorníka, tehdy bylo obžalováno 25 lidí, z nich potom jen tři unikli odsouzení. Totalitní "spravedlnost" rozdávala především podmíněné tresty, čtyři mladí ovšem museli do vězení "natvrdo".
"Postup Státní bezpečnosti byl v rozporu s lidskými právy, šlo o zjevnou šikanu těch, kdo vypadají poněkud nekonformně," oznámil v úterý Müller před brněnským soudem, proč jeho klient Jan Dvorník žádá rehabilitaci.
"Pamatuju si, že Střelák byl ten den plný východních Němců, všichni posedávali po trávě. Šel jsem ke svodidlům a v tu chvíli, když jsem okouněl, to bylo vyřešeno rychle," vybavuje si sám Dvorník detaily toho, jak jej jako třiadvacetiletého příslušníci Veřejné bezpečnosti 11. června 1983 zmlátili obuškem a odvlekli do jednoho z přistavených antonů.
V brněnské vazbě pak musel více než tři měsíce čekat na soud. Ten 28. září 1983 rozhodl, že je Dvorník vinný. Neuposlechl prý výzvu zasahujících jednotek a tím se dopustil trestného činu ztěžování výkonu pravomoci veřejného činitele. K již odseděným třem měsícům "vyfasoval" navíc osmnáctiměsíční podmínku.
"Ta vazba mě stála jako pobyt v Interhotelu," usmívá se dnes Dvorník hořce. "Za bezmasou stravu a za to, že jsem jednou denně mohl na čerstvý vzduch, mi pak další tři roky strhávali peníze z platu," dodává jedním dechem.
Po krátkém jednání předseda brněnského soudního senátu Ondřej Klusák v úterý 9. září 2025 rozhodl, že se 42 roků starý ortel ruší a Dvorník je pravomocně rehabilitován. "Soud se plně ztotožnil s obhajobou," prohlásil Klusák. Řídil se i tím, že už v lednu roku 1994 byl podobně zrušen rozsudek nad Dvorníkovým kolegou Radkem Nečasem.
Oba muži po skončení jednání prohlásili, že by rádi ještě od ministerstva spravedlnosti získali odškodnění. Právník Libor Müller v té souvislosti zkritizoval český stát za to, že od začátku 90. let se tyto částky úřady nevalorizovaly.
Pokud tedy Dvorník uspěje ještě u ministerstva, za každý den vazby získá dvacet korun a jako náhradu za ušlou měsíční mzdu pak dva a půl tisíce. Celkově tedy 9300 korun. Nad otázkou, jestli pak za tyhle peníze vyrazí třeba znovu po 42 letech na víkend do Žabčic, se pak už Dvorník jen usmál.
Vyjádření Jana Dvorníka, kterého po dlouhých 42 letech rehabilitoval Městský soud v Brně (9. 9. 2025)
