Říkejme jí třeba Petra. Narodila se v květnu roku 1969 v tehdejším okrese Gottwaldov. Už jako sedmnáctiletá v roce 1987 byla kandidátkou na členku KSČ, 12. března 1989 pak vyplnila a podepsala přihlášku za člena strany.
"Jsem organizována v SSM, kde jsem pracovala jako hospodář a později předsedkyně základní organizace. Nyní jsem zaměstnána v s. p. Karnola-Krnov v profesi - typovačka. S náboženskou otázkou já i rodina je vyrovnána. Svým členstvím v KSČ bych chtěla přispět k budování a rozvíjení socialistické společnosti," píše devatenáctiletá dívka v několikastránkovém dokumentu.
Na dalším listu její přihlášku podpořila také základní organizace KSČ. Psacím strojem je do papíru vyťukáno: "Soudružka po celou dobu kandidátské lhůty plnila řádně kandidátský úkol. (…) Zapojila se do práce v kolektivu BSP na provoze vyšívárny, kde propaguje politiku KSČ. Je klidné a kamarádské povahy."
Okresní výbor strany její přijetí potvrdil 22. června, 15. září 1989 si dle razítka převzala členskou průkazku. Do pádu totality tehdy zbývaly už jen pouhé dva měsíce.
Motivy nevyčtete
Tahle "Členská přihláška za člena KSČ" s potiskem rudé hvězdy a obrázkem srpu a kladiva je jen jedním z několika milionů dokumentů, které se nacházejí v regálech a skříních sálu číslo 118. V něm má Národní archiv uloženy materiály, které do 30. listopadu 1989 patřily Ústřednímu výboru KSČ. Tedy evidenční štítky členů partaje či žádosti o vstup do ní.
"Forma těch evidenčních štítků byla ve většině případů stejná," otevírá Adam Zítek, odborný archivář, jeden ze šuplíků. "Obsahuje hodnocení z nějaké prověrky a potvrzuje, že ten člověk byl ve straně, ale už z toho nevyčtete jeho motivy," popisuje dál.
Na přední straně tvrdého papíru velikosti A5 jsou základní informace o osobě včetně jejího vyznání, zaměstnání či veřejných funkcí, vzadu pak výsledek prověření na členské schůzi s razítkem závodní organizace a sekretariátu okresního výboru. V 80. letech se pak lístky zmenšily do kapesního formátu
Přebírání prvních částí evidence začalo hned v roce 1990, kdy tehdejší Státní ústřední archiv v Praze začal řešit zajištění obrovských fondů. Jak si dnes vybavuje Alena Šimánková z Národního archivu, spolupráce s KSČ se sice nejdřív rozběhla dobře, během několika měsíců ale silně ochabla. A tehdy se ukázala důležitost zaměstnanců stranického archivu. Ti pomáhali a dávali konkrétní typy, kde a jaké konkrétní evidence po komunistech chtít.
Rok po revoluci - 16. listopadu 1990 - byl pak přijat "Ústavní zákon o navrácení majetku Komunistické strany Československa lidu České a Slovenské Federativní Republiky". Právě ten měl dát formální rámec i tomuto přebírání archivů.
Alena Šimánková a její kolegové tak museli několik dalších let trávit v suterénu budovy ministerstva dopravy na nábřeží Vltavy, kde dřív sídlil Ústřední výbor KSČ, a s jeho archivními materiály pracovat a přebírat je přímo tam. Od roku 1995 pak probíhalo postupné stěhování do nových úložišť Národního archivu na pražském Chodovci.
"A když v roce 2002 přišla povodeň, už to bylo naštěstí všechno odstěhováno," říká Šimánková. Pokud by přemisťování probíhalo pomaleji, řada citlivých dokumentů a archiválií mohla být navždy ztracena a fatálně zničena.
"Jest kritický"
Což se nestalo a malá část evidence - ty nejstarší ročníky - je tak už nyní i zdigitalizována. Jde o 97 tisíc karet. Jako třeba evidenční lístek Aloise Malého, který se živil jako vrátný na železniční stanici ve Slaném. Kandidátem se stal pouhý týden po únorovém převratu - 3. března 1948. Komunisté jej pak mezi sebe jako člena přijali v srpnu 1950.
Ale nebylo to zadarmo, jak vyplývá z výsledku prověření. Citujeme doslovně i s chybami: "Úkoly uložené od poslední prověrky nebyli pro nemoc žaludku. Jest kritický a sebekritický. Zásady dělnické třídy hájí. Za první republiky byl členem přátel SSSR. Závazek: Budu sbírat před stanici všechny odpatky které tam vítr zanese."
Jaká další kariéra Aloise Malého v KSČ čekala, není ze štítku jasné. Zdobí jej jen červený nápis "vyškrtnut". Informace "zrušené členství" je zase vyražena na kartě Bohumila Kmocha. Ten se původně v Praze 9 živil jako obuvník, 25. května 1948 se stal kandidátem. A plnohodnotným členem partaje už jako zaměstnanec dopravního podniku přesně před 75 lety - 7. listopadu 1950.
Prověrkou prošel úspěšně: "Jmenovaný soudruh jest politicky uvědomělý a řádným pracovníkem na svém pracovišti, kde žádal o zpřísnění norem."
Sám Kmoch si na členské schůzi stanovil hned dva závazky. "Pracuji v psychotechnice a nyní při velkém návalu hromadného přijímaní žen k dopravnímu podniku si práci zorganisuji tak, abych tuto sám zvládl," slíbil v tom prvním.
Druhý je pak víc ideologický: "Přečtu si knihu 10 let Klementa Gottwalda, z které podám na členské schůzi krátký referát."
Lidé z ÚV KSČ najednou ztratili paměť
I když tedy fondy nezatopila voda a bahno z Vltavy, sami archiváři vědí, že původně byly daleko bohatší. A tedy že KSČ nepředala všechno, co měla. "Známe lidi, kteří byli stoprocentně ve straně, ale my je tady nenajdeme," krčí rameny Adam Zítek u jedné z kartoték v sálu číslo 118.
"Měli odevzdat veškeré písemnosti vzniklé do 30. listopadu 1989, ale jak víme, nestalo se tak. Zachovalost písemností vzniklých z činnosti některých oddělení, komisí či kanceláří tajemníků ústředního výboru ze 70. a 80. let je skoro nulová," vypichuje Zítek mezery v evidencích. A Šimánková se připojuje: "Úplně chybí oddělení státní administrativy ústředního výboru, které řídilo silové resorty. Pátralo se po tom, zaměstnanci ÚV KSČ si ale nic ‚nepamatovali‘," popisuje realitu 90. let.
I tak by podle odhadů Adama Zítka mohlo být v podzemním sálu 118 zhruba tři a půl milionu štítků. Zatímco evidenční lístky jsou seřazené podle jmen, členské přihlášky dle roku narození.
Zajímavé postavení v evidenci má i předválečná kartotéka. Ta vznikala až po válce a zahrnuje ženy a muže, kteří do KSČ vstoupili v období mezi první a druhou válkou. "Statut předválečného člena strany bylo něco výjimečného. Šlo o prominentní vrstvu v rámci KSČ, měli třeba i vyšší důchody," upozorňuje Adam Zítek.
Hned jak to dořekne, začne v regálu hledat kartu. A vytahuje jednu z historických perel, které sál číslo 118 mezi miliony papírových dokumentů ukrývá. Evidenční štítek Rudolfa Slánského. Ten vlastnoručně podepsal 3. října 1950, jako jeho tehdejší zaměstnání je uvedeno "ústřední tajemník KSČ".
Přesně 26 měsíců poté je ale popraven v pankrácké věznici v Praze. Jeho oběšením skončil inscenovaný monstrproces, v němž se KSČ po sovětském vzoru "očišťovala" od těch, kterým nevěřila. Slánského zažloutlý štítek pak orazítkovali značně eufemisticky: "Zemřel."
Evidence, již od konce totality spravuje Národní archiv, je podle Zítka a Šimánkové poměrně unikátní. V zemích východního bloku prý nebylo obvyklé, že si komunistické strany takový přehled vedly a aparát se jí navíc detailně zabýval a analyzoval vzdělanostní či věkovou strukturu.
"Říká se, že v přepočtu na obyvatele byla československá KSČ druhá největší po té čínské. Vrchol byl po roce 1948, to měla téměř 2,5 milionů členů, pak to klesalo," vysvětluje Zítek.
V úvodu zmíněná Petra z gottwaldovského okresu však dokazuje, že i v 80. letech lidé do KSČ chtěli. O stranickou průkazku usilovala ještě předtím, než dosáhla plnoletosti. S jejím plnohodnotným vstupem 24. května 1989 souhlasilo všech 28 přítomných lidí na členské schůzi.
"V budoucnu je počítáno, že bude zastávat funkci mistrové provozu, kde pracuje. Má všechny předpoklady k tomu, aby byla aktivní členkou základní organizace KSČ, výbor doporučuje její přijetí za člena KSČ," stojí ve 36 let staré přihlášce.
I když další osud Petry dnes neznáme, je zřejmé, že 17. listopad 1989 a pád totality výrazně změnil její život. Tak jako celému Československu.
