Pomáhá plnit cestovatelské sny vozíčkářům. Teď ale Pavel Mráz potřebuje sám podpořit

Společně překonávají všechny těžkosti, které jim život staví do cesty. S jednou věcí teď ale přece jen potřebují pomoct. Po letech v nevyhovujícím nájemním bytě budují vlastní bezbariérové bydlení. I když oba pracují, některé věci jsou pro ně nedostupné, třeba kuchyňská linka uzpůsobená pro pana Pavla. A tak bychom mu s jejím pořízením rádi pomohli. Přidat se můžete i vy – libovolným příspěvkem do společné novoroční sbírky Konta Bariéry a Aktuálně.cz.

S příchodem nového roku si lidé dávají nejrůznější předsevzetí. Někdo chce začít žít zdravěji, jiný si najít lepší práci. Pavla Mráze by nejvíc potěšilo, kdyby mohl dělat úplně obyčejné věci. Třeba si v kuchyni vlastnoručně přichystat houbovou smaženici. „Houby a vejce, to je tvoje,“ smějí se panu Pavlovi jeho tři holky – manželka Jana a dcery Markéta a Andrea. Fakt ale je, že co mu nepomohou uvařit, sám si nachystá jen obtížně. V malém kuchyňském koutu panelákového bytu se na vozíku sotva otočí. Na většinu věcí nedosáhne. A ke dřezu stejně jako k varné desce zajede jen bokem. Je tedy nemyslitelné, aby cokoliv sám bezpečně uvařil.

Dcery vychovali v důchoďáku

Mrázovi žijí na okraji Vysokého Mýta. Malý třípokojový byt je součástí domova pokojného stáří, který nemohoucím obyvatelům nabízí pečovatelské služby. Rodinu s dětmi by tady nejspíš hledal málokdo. Mrázovi si ale byt pronajali před 18 lety, když neměli moc peněz ani možností na výběr. Odcházeli tehdy od Pavlových rodičů, protože společné soužití neklapalo. A byt v pečovatelském domě byl přístupný pro vozíčkáře a za rozumný nájem.

„Děláme si legraci, že naše holky vyrostly v důchoďáku,“ smějí se manželé, když se setkáváme ještě mezi vánočními svátky na rozhovor. Do domu vede vedle schodiště nájezdová rampa a do patra výtah. „Tím ale bezbariérovost bohužel končí,“ říká pan Pavel. Sám si částečně upravil koupelnu, i tak v ní ale pokaždé svádí boj. Je společná se záchodem a místa je v ní málo. Kuchyně, o které už byla řeč, není pro vozíčkáře uzpůsobená vůbec. A dům navíc chátrá a do oprav nikdo neinvestuje. „Když hodně prší, okny zatéká dovnitř,“ stýská si paní Jana. Když vypoví službu výtah, Pavel se nedostane domů. 

Staví malý, ale účelný domek

Venku pěkně přituhuje a začínají poletovat sněhové vločky. Společně se vyrážíme podívat kousek za město, kde si Mrázovi před několika lety koupili malý pozemek a začali stavět svůj vlastní bezbariérový domek. „Klidně se jděte podívat dovnitř, ať víte, kde chystáme tu kuchyni,“ pobízí. „Já se tam zrovna teď nedostanu,“ ukazuje vesele na hromady hlíny a výkopy kolem.

O vlastním bydlení bez bariér snili Mrázovi dlouho. Hlavně proto, že dá celé rodině svobodu.  Pavel v něm nebude na nikom závislý, všechno zvládne sám. V malé dřevostavbě se rýsují čtyři pokoje s kuchyňským koutem. „Všechno jsme se snažili vymyslet maximálně úsporně a účelně. Pokoje jsou menší, ale navržené tak, aby Pavel na vozíku všude bez problémů projel a otočil se,“ popisuje Jana. A dodává, že před domem její muž pohodlně zaparkuje. Nebude se muset bát, že najde zablokované auto a nedostane se včas do práce.

Na vozík ho posadila nehoda na kole

„Když mi bylo dvanáct, dostal jsem vysněné kolo Favorit. Používal jsem ho jako přibližovadlo po městě. A ve dvaceti jsem se na něm vyboural,“ shrnuje pan Pavel okolnosti, které ho dostaly na vozík. Psal se rok 1996. Při pádu z kola si způsobil těžký otřes mozku, krvácení do mozku a také si poranil páteř. Jenže na to se bohužel přišlo pozdě. „Lékaři se mi starali o hlavu, ale nezjistili, že nehýbu nohama,“ vzpomíná. Na operaci letěl vrtulníkem do Brna až tři dny po nehodě. Přerušenou míchu v oblasti čtvrtého hrudního obratle už se lékařům zachránit nepodařilo.

V zázrak pan Pavel doufal ještě při rehabilitacích v Kladrubech. Pak se musel smířit s tím, že nepřijde. „Mám ale štěstí, že mám zdravé ruce. I když mám míchu přerušenou celkem vysoko a mám kvůli tomu mizernou stabilitu. Dost dlouho jsem se třeba učil jezdit pořádně na vozíku,“ říká. Během rehabilitačního pobytu v léčebně Luže-Košumberk pak potkal svoji budoucí ženu Janu. Po škole tam našla práci jako fyzioterapeutka. Pavel se jí zalíbil a už spolu zůstali.

Humorem bojuje proti bolesti

Po téměř třiceti letech bere Pavel svůj handicap s nadhledem. Ani tak ale nejsou všechny dny růžové. S ochrnutou polovinou těla se pojí různé zdravotní problémy. Od úrazu bojuje s neuropatickými bolestmi. Nejdřív ho pálily nohy, pak se pálení a řezání znenadání rozšířilo do zbytku ochrnutého těla. „Někdy to je tlumené, že to skoro nevnímám. Jindy se to nedá vydržet,“ popisuje. Byly doby, kdy ho bolesti dokázaly úplně paralyzovat. Dnes je částečně tlumí léky, ale zdaleka to nestačí. Pavel proto rád zaměstnává hlavu a upírá pozornost na své blízké, které umí rozveselit.

I přes vytrvalé bolesti je v pohybu neustále. Každé ráno vozí do školy mladší dceru Andreu a sám pravidelně dojíždí do práce. Živí se jako programátor, pracoval v obecně prospěšné společnosti v Pardubicích, kde pomáhal lidem s handicapem. Pak na více než dvacet let zakotvil v nadnárodní IT firmě Foxconn a teď programuje v družstvu Ergotep.

S vozíkem na cestách

Svobodu Pavel našel v cestování karavanem. Možnost i na vozíku pohodlně cestovat a bydlet mimo domov ho nadchla, když v roce 2018 zahlédl reportáž o bezbariérovém karavanu v televizi. „Hned jsem si řekl, že to je skvělé, že tím chci zkusit někam jet,“ vzpomíná pan Pavel. Karavan si s manželkou na zkoušku půjčili a vyrazili k Vranovské přehradě. Okamžitě bylo jasné, že u jednoho svezení nezůstane.

Před čtyřmi lety se pak Mrázovým podařila nevídaná věc. Sehnali od sponzora peníze, účelově vázané na koupi bezbariérového obytného vozu, který nyní spravuje jejich spolek „S handicapem na cestách“, a začali auto sami půjčovat dalším lidem. Karavan má zdvihací plošinu, uvnitř je speciálně upravená toaleta a sprcha, pohodlné sezení i spací lůžko. „A navíc ho vozíčkář může řídit! A to je teprve paráda, když člověk sedí najednou vysoko a vidí svět z úplně jiné perspektivy,“ popisuje nadšeně pan Pavel.

Za sezonu si karavan půjčí šest až osm vozíčkářů s doprovodem. To mohou být až tři další lidé. Jednou do roka vyrážejí za dobrodružstvím sami Mrázovi. Nejdelší výlet absolvovali loni na Sicílii. Teď v zimě karavan odpočívá na uzavřeném dvoře. Peníze z pronájmu jdou na pojistku a nutný servis. „Držíme ceny nízko, aby byl karavan dostupný. Sami víme, jak je život s handicapem nákladný. A také víme, jaké skvělé zážitky nám cestování přineslo, a chceme je umožnit i ostatním,“ říká paní Jana. Zájem je obrovský, příběhy klientů různé, leckdy dojemné. Obytný vůz už plnil i poslední přání těžce nemocné ženy a její rodiny podívat se naposledy k moři…

Aby kuchyně nezůstala jen na papíře

Fotky z cest karavanem se střídají na obrazovce televize, zatímco si s Mrázovými povídáme ještě v jejich starém bytě. Malému obýváku dominuje vánoční stromeček, pod kterým pochrupuje osmitýdenní štěně voříška jménem Lara. „Ráda mám všechno s předstihem,“ směje se paní Jana. Do nového domu se zahradou by se Mrázovi i s novým hlídačem chtěli stěhovat na jaře. Zatím je hotová hrubá stavba. Na pozemek a přípravu staveniště se jim podařilo našetřit. Na dům si vzali hypotéku. „Bohužel jsme se ale strefili do doby, kdy ceny staveb začaly stoupat raketově vzhůru,“ říkají.

Bezbariérová kuchyňská linka bude vyrobena panu Pavlovi na míru. Počítá s nezbytným podjezdem pro vozíčkáře pod pracovní plochou, varnou deskou a dřezem. Horní police bude mít dostupné díky mechanickému stahování. „Upustili jsme od složité elektroniky, třeba na polohování pracovní plochy nebo stahování horních skříněk, i od zbytných spotřebičů, jako jsou myčka nebo mikrovlnná trouba,“ vypočítávají Mrázovi. I tak se ale cena celé linky šplhá k bezmála půl milionu, a tak se s žádostí o pomoc obrátili na Konto Bariéry. A to se pro pana Pavla rozhodlo společně s Aktuálně.cz uspořádat sbírku.

Přispět do ní můžete zasláním libovolné částky na transparentní účet Konta Bariéry 17111444/5500 s variabilním symbolem 251116 nebo prostřednictvím webu nadace. Vybrané peníze pomohou zaplatit části kuchyně uzpůsobené přímo pro vozíčkáře – třeba právě mechanicky stahovatelné horní police.

„A upečeš nám kuře, tati,“ doplňuje starší dcera Markéta přání do nového roku. Tak snad se ho podaří vyplnit.