Běž domů, Ivane! Před třiceti lety odešel z Československa poslední sovětský voják

Odchod Sovětské armády z Československé federativní republiky (ČSFR) byl zahájen v únoru 1990 a ukončen 27. června 1991, kdy odletěl sovětský velitel Střední skupiny generál Eduard Arkaďjevič Vorobjov. Probíhal pod kontrolou zmocněnců vlád Československa a Sovětského svazu, jejich úřadů a odborných komisí. Za odcházejícími jednotkami zůstaly nedořešené škody na zdraví a životech československého obyvatelstva, na majetku a ekosystémech.

Téma podrobně zpracoval historik Jindřich Pecka z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd, který napsal dodnes ceněnou knihu Odsun sovětských vojsk z Československa 1989-1991. Autor zemřel v roce 1998.

Zvlášť aktivní roli sehrála Komise obou sněmoven Federálního shromáždění ČSFR pro dohled na odsun sovětských vojsk, které předsedal Michael Kocáb. K vojenským transportům bylo nasazeno 825 vlakových souprav o 31 350 železničních vozech. Po silničních trasách odjelo 27 kolon s 1709 vozidly, vzdušná přeprava se uskutečnila v 15 přeletech.

Podle údajů parlamentní komise bylo před zahájením odsunu na československém území 73 500 sovětských vojáků, 16 911 příslušníků jejich rodin a dalších 23 010 sovětských civilních zaměstnanců. Těchto 113 421 osob působilo v 67 posádkách v Čechách a na Moravě a v 16 na Slovensku. S detašovanými jednotkami to ovšem představovalo několikanásobně vyšší počet lokalit. Vrchní velení Střední skupiny sovětských vojsk sídlilo v městečku Milovice, asi 50 kilometrů severovýchodně od Prahy.

Obrazem: Sídlilo zde sovětské vrchní velení. Milovice se proměnily k nepoznání

Nukleární střely a “obnovení rovnováhy”

Po okupaci Československa armádami států Varšavské smlouvy z 21. srpna 1968 se v zemi usídlila takzvaná Střední skupina sovětských vojsk. Přibližně 75 tisíc vojáků zůstalo v tuzemsku na základě vnucené dohody o jejich dočasném pobytu.

Okupační armáda disponovala tanky, dělostřelectvem, ženijním vojskem a letectvem. V osmdesátých letech Sověti na obsazeném území rozmístili rovněž raketovou brigádu s nukleárními střelami středního doletu OTR-22 Temp-S, které Severoatlantická aliance označovala jako SS-12 Scaleboard.

Podle historika Prokopa Tomka rozmístění těchto sovětských zbraní oznámila československá vláda stručným prohlášením z 24. října 1983. Sovětská i československá strana to prezentovala jako krok k obnovení rovnováhy sil mezi Varšavskou smlouvou a NATO v Evropě.

Sovětská armáda obsadila rozsáhlé oblasti, odkud se musely narychlo stáhnout jednotky Československé lidové armády. V těchto lokalitách postupně vybudovala stálé vojenské základny, které byly po celou dobu pro Čechoslováky uzavřené a okupanti zde žili podle vlastních zvyklostí a norem.

Generál Eduard Vorobjov

Poslední okupant: Je mi líto, že jsem se aktivně podílel na chybné politice SSSR

Generál Eduard Vorobjov, velitel Střední skupiny sovětských vojsk, byl posledním vojákem, který svým odletem 27. června 1991 ukončil "dočasný" pobyt armády v Československu. Trval 23 let. Rozhovor je převzat z deset let staré publikace Invaze 1968.

Bilance okupace: 429 mrtvých

Více než dvacetileté okupační období doprovázela také kriminalita sovětských vojáků - především krádeže či vloupání. Dopustili se však i závažnějších zločinů: sexuálních útoků, přepadení nebo vražd. Nejvíce obětí a zraněných si ale vyžádal provoz sovětských vojenských vozidel na civilních komunikacích.

Škody způsobené Střední skupinou sovětských vojsk podléhaly po dobu normalizace informačnímu tabu. Teprve po pádu komunismu vyšlo najevo, že v letech 1969 až 1990 zemřelo vinou Sovětů 267 Čechoslováků - 248 při autonehodách, 12 bylo zavražděno, ostatní zemřeli z jiných příčin. V součtu s oběťmi invaze z roku 1968 tak dojdeme k hrozivému číslu 429 mrtvých. Poslední obětí sovětské okupace se 16. listopadu 1990 stal Josef Vajdák, usmrcený v Liberci řidičem sovětského vojenského nákladního automobilu.

Gigantické škody na přírodě a majetku

Po odchodu Střední skupiny sovětských vojsk v letech 1990 a 1991 vyšlo najevo, že nedodržování základních pravidel nakládání s toxickými odpady, pohonnými hmotami, ale také municí katastrofálně zamořilo sídla stálých posádek okupační armády a také rozsáhlé výcvikové prostory.

Například letecký benzin unikal ze zaostalých a prorezlých nádrží ralského letiště tak dlouho, až v podzemí vytvořil několikametrovou vrstvu petroleje. Sověti na území posádek také svévolně stavěli obytné budovy, garáže a sklady. V opuštěných vojenských prostorech zůstalo 3076 černých staveb, které neodpovídaly československým předpisům.

Odchod sovětských vojáků z Československa na jedinečných snímcích českých fotografů

Podpořte Paměť národa

  • Paměť národa je jednou z nejrozsáhlejších sbírek vzpomínek pamětníků v Evropě. Veřejnosti je přístupná on-line od roku 2008 jako databáze pamětníků, kteří byli přímými svědky událostí 20. století, která je přístupná na www.pametnaroda.cz.
  • Sbírku Paměť národa spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Pokud považujete zachování vzpomínek na naši minulost za důležité, vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo sbírku podpořte jinak na www.podporte.pametnaroda.cz.
  • Výstava Odchod 1991

  • Třicáté výročí odchodu sovětských vojáků z Československa připomíná venkovní výstava Odchod 1991, kterou připravila nezisková organizace Post Bellum ve spolupráci s městskou částí Praha 6 a Ústavem pro studium totalitních režimů.
  • Výstava na 23 velkoformátových panelech představuje fotografie Dany Kyndrové a Jindřicha Štreita, vzpomínky pamětníků na pobyt sovětské armády z Paměti národa a dříve zamlčované informace o sovětské okupaci. Vidět ji můžete v Dejvické ulici v Praze 6 mezi stanicemi metra Hradčanská a Dejvická do 31. července 2021.
  • „Říkali mi, že toho budeme litovat.“ Fotografka Kyndrová o focení Sovětů při odsunu

    Fotila jste odchod sovětských vojáků z Československa přímo v jejich základnách. Jak to tam tehdy vypadalo?

    Když jste se v roce 1991 dostal do jejich domů v Milovicích, měl jste pocit, že to je opuštěné aspoň třicet let. Sklepy byly plné odpadků, prostě je tam házeli. Jeden myslivec mi říkal, že když ti vojáci odjeli, tak tam nechali zavřených v garážích čtyřicet pět psů, kteří pak zešíleli hlady, a museli je postřílet. Navíc ta výzdoba a všechno, to bylo fascinující. A hlavně to, co člověk v Praze neviděl, jak tam byli upelešení na věčné časy. Nikdo netušil, co tam měli.

    Do jakých kasáren jste jezdila?

    Jen po Čechách, nejvíc do Milovic a okolí, na Moravě jsem nebyla. Ale dvacátého prosince 1990 odjížděli poslední vojáci ze Slovenska, tak nás tam vzali speciálním letadlem vypraveným pro komisi s Kocábem (Michael Kocáb byl po revoluci předsedou parlamentní komise pro dohled na odchod sovětských vojsk, pozn. red.). To bylo úplně fascinující. Sověti tam měli udělanou tribunu s tím, že bude malá přehlídka. Měli představu, že se s nimi v Rožňavě bude někdo loučit, ale on tam nikdo nebyl. Jen představitelé, celé to panoptikum. Sovětský důstojník pak kecal o tom, jak tu byli spokojení, jak pomáhali na polích. Vůbec jim nedošlo, že jsou lidé rádi, že vypadnou. To bylo neuvěřitelné.

    Proč jste si vybrala Milovice?

    Protože je to nejblíž, bylo to ústředí a bylo to veliké. Nejdřív jsem jezdila s Kocábovou komisí, pak už sama. To bylo nejvíc. Mně nešlo o to udělat kroniku odevšad, ale šlo mi o tu atmosféru rozpadu impéria, o symboliku komunismu a k tomu ubohosti těch vojáků.

    Jací tedy byli ti vojáci?

    Úplně obyčejní, odevzdaní kluci. Dávali si pozor, aby něco neřekli. Ale ti důstojníci a jejich paničky, ti si tam dobře žili. Když se tenkrát natřel ten tank na růžovo (výtvarník David Černý růžově obarvil památník sovětských tankistů, pozn. red.) a já jela fotit do Milovic transport, přišel důstojník s kvérama a byl nas*anej. „Co jste to tady provedli s tím tankem, to si jednou odskáčete!“ křičel a pak mě odvedli pryč. Takhle to s ním lomcovalo. Několikrát mi říkali, že toho budeme litovat.

    Jak se k vám jinak chovali?

    Značně mi pomohlo, že jsem ženská. Jednak to bylo třicet let zpátky, takže jsem byla podstatně mladší. A navíc pragmaticky, důstojníci, jak je to u chlapů normální, zkoušeli svůj potenciál, když jim odjely paničky. Musím říct, že jsem toho zneužívala a dostala se tak do kasáren. Což normálně nešlo. Karel Cudlín byl naštvaný a křičel na mě: „Ty jsi ženská, ty umíš rusky! A já se tam nedostanu!“ Dneska už je Rusko možná jiné, ale tenkrát si říkali, že ženská, ta nám přece nemůže uškodit, ta si tu jen něco fotí. Tak jsem hrála divadýlko a nebyl problém. Oni navíc měli termín, takže museli makat jak blázni, aby to vyčistili, tak nás tam tak nějak brali. I v Rusku mi pomáhalo dělat blbou a hrát divadýlko.

    Nemáte špatné zkušenosti s tím, že by na vás ti vojáci doráželi moc?

    Mám ženskou zkušenost, takže ne. Musí to člověk do nějaké míry udržet. A zase to nebyli žádní úchylové.

    Ale byla jste tam jediná žena.

    Ano, to jo. I naši generálové, když viděli ty fotky, tak říkali: „Jak se vám to povedlo, že jste se tam dostala?“ Třeba tam byl moment, kdy bylo vidět, že se líbím jednomu důstojníkovi, tak mě pustil do štábu. Už to měli poskládané, jeden voják tam ležel opřený o portrét Gorbačova nebo koho a spal a já ho fotila. V tom ten důstojník stál ve dveřích a bylo vidět, že mu došlo, co tam fotím. Tak mě vyhodil.

    A ty fotky vám pak nechtěli zabrat?

    Ne, to vůbec. To bylo zajímavé. I Rusové se později divili, jak se mi to povedlo.

    V rozhovorech jste dříve říkala, že se snažíte být při focení co nejvíc nenápadná. Ale jak to lze udělat v kasárnách, kde jste jediná žena?

    Nenápadná jsem třeba v tom smyslu, že nemám tašku, kde bych měla napsáno Canon. Měla jsem taštičku od plynových masek a v ní malý foťák. Šlo o to nepůsobit jako profík.

    Taky jste tam asi chvíli pobývala, aby si na vás zvykli?

    Stoprocentně. To je můj styl fotografování, že se s lidmi bavím. Já nejsem safari fotograf, že bych si tamhle teleobjektivem někoho fotila. Je to podle situace, a když někdo řekl ne, tak jsem ho nefotila.

    V jednom dřívějším rozhovoru jste říkala, že focení je velká psychologie.

    To určitě je. Ale jak říkám, tady mi pomohlo, že jsem žena. V Americe jsem měla v Českém centru výstavu Žena a novinářky na mně chtěly, jak je to hrozné, že jsem žena, že mám nevýhodu. Že mě chlapi uzurpují. Já jsem se tím bavila a dávala jim příklad v tom, jak mi to naopak pomohlo. Je to prostě psychologie. Ať už jde o vojáky, nebo třeba o pravoslavné poutě v Rusku. Musíte odhadnout, kdy už nefotit. Ale zase samozřejmě nepůjdu fotit do války.

    A čím si vysvětlujete, že jste byla skoro jediná, kdo takto fotil odchod vojsk? Nepočítáme-li Karla Cudlína?

    Nebyla jsem jediná. Když jsme tam ze začátku jezdili s komisí, tak tam samozřejmě byli fotografové z ČTK.

    Ano, ale ti asi fotili spíše oficiality, kdežto vy jste fotila každodenní život, dá se říct?

    Rusové jsou moje téma od roku 1976, kdy jsem byla prvně v Rusku. Vy nejste ta generace, ale my jsme rok 1968 odskákali se vším všudy, odsun byl pro mě strašně důležitý. Listopad byl bezvadný. Na Národní třídě jsme cinkali, vedle mě ti tajní, kteří mi předtím vytahovali filmy. Nemůžu tudíž říct, že bych z toho byla úplně hotová. Pořád jsem si říkala, to je nějaké divné, viděla jsem je, jak jdou s náma i z Albertova. Normalizace skončila až odchodem Sovětů. Bylo podstatné, že odsud vypadli.

    Měla jste od vojáků na fotografie nějakou odezvu?

    Já jim je nenosila.

    Oni je nechtěli?

    To byste musel vidět. Obyčejní vojáci byli jako otroci. Sovětský, respektive ruský voják je prd, tam je taková apatie… Slyšela jsem, že třeba v Milovicích nějaký důstojník vylezl ven před hospodu a jednoho zastřelil. Pro ně to je: „Nas mnógo, Russia bolshaya.“ Život vojáků není nic. Oni jsou odevzdaní, je jim to úplně jedno. Takže žádné fotky jsem nedávala, nikomu nic; ani důstojníkům, vůbec.

    Je něco, co vás mrzí, že jste během odchodu nevyfotila?

    Možná. Měla jsem fotit víc výzdobu. To bylo naprosto zrůdné a gigantické, ta propaganda, která byla všude a kterou jim hustili do hlav. Ačkoliv je moje fotka černobílá, kvůli tomuhle jsem použila barvu, protože ta výzdoba byla šílená. Agresivní červená a žlutá v lesích úplně křičely.

    Jinak jsem ale i s odstupem spokojená. Zaplaťpánbůh, že jsme to udělali. Třeba Karel Cudlín, který fotil pro agenturu, to měl složité. Musel zachytit oficiality, takže mu mnoho věcí uniklo. Má samozřejmě pěkné fotky, ale nemá to tak komplexní. Když musíte pro někoho dělat zakázku, je to vždycky složitější. Ale když fotíte pro sebe, je to svobodné. Můžete se soustředit na to, co vás zaujme, něco, co třeba není úplně podstatné.

    Kolikrát jste se na ta místa vracela?

    Mockrát, ani nevím.

    Šlo o desítky návratů?

    To určitě. Tenkrát jsem učila francouzštinu a základy angličtiny všechny ty budoucí kumštýře na uměleckých školách. A pamatuji si, že jsem jednou měla něco rozpracované v Milovicích, odkud jsem sotva stihla dojet vlakem do Prahy, doběhnout do učebny do třetího patra a tam byl jen jeden střihač z Jugoslávie. Tak jsem ho poslala domů, seděla tam, koukala na Hradčany a říkala si, co tu dělám. Pak jsem dostala nabídku jet do Švýcarska, tak jsem se na to vykašlala a šla na volnou nohu.

    V roce 2015 jste se do kasáren vrátila. Proč?

    Tehdy jsem měla mít výstavu v Leica Gallery a její šéfka, paní Míla Dubská, mi říkala, že by bylo dobré udělat konfrontaci, jak to tam vypadá dnes. Musím říct, že se mi nechtělo tam vracet. Ale ona na tom trvala a pak už mě to chytlo. Já se málokdy vracím, i ve vztazích. Nepitvám se v minulosti. Ale tohle bylo nakonec dobré, třeba patnáct fotek je k něčemu dobrých.

    Nestalo se vám, že jste během odsunu šla fotit do kasáren a až později zjistila, že jste fotky třeba špatně naexponovala nebo jinak zkazila? Ptám se proto, že například válečný fotograf Patrick Chauvel ve své knize popisoval, že když začínal, nepřinesl ze své první války skoro nic, protože neovládal dobře techniku.

    To ne, nestalo. Ale jednou, myslím, že 25. listopadu 1989, jsem se horko těžko dostala do katedrály, kde týden předtím svatořečili Anežku. A pak se šlo na Letnou na velkou manifestaci. A já jsem si jeden nafocený film v tom fofru na Letné dala do foťáku znova. Takže jsem to doma vyvolala a měla jsem tam dvojexpozici, katedrálu a Letnou, to bylo příšerné.

    Celý život fotíte černobíle, ale odsun jste mimořádně fotila i barevně, protože ty barvy křičely, jak říkáte. Nikdy poté už na vás barvy nekřičely, že jste už černobílou nikdy neopustila?

    Když musíte pracovat s barvou, je to úplně jiné vidění. Když máte černobílé filmy, víc se soustřeďujete na obsah. Ale barvu nezavrhuji, jsou témata, na která se šikne. Já jsem navíc stará generace, jak někteří říkají, dinosaurus.

    Stůj! Zde se střílí. Sovětští vojáci na unikátních snímcích

    Redakce Aktuálně.cz vybrala sérii snímků z archivu fotografky Dany Kyndrové, která fotila sovětské vojáky v řadě posádek někdejšího Československa. Autorka poskytla ke každé vybrané fotografii vlastní komentář.

    Dana Kyndrová

    Dana Kyndrová se narodila 4. 4. 1955 v Praze. Vystudovala francouzštinu a ruštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Fotografovat začala v osmnácti letech, celý život se jako fotograf na volné noze věnuje černobílému humanistickému dokumentu. Posbírala celkem sedm cen v soutěži Czech Press Photo, získala hlavní cenu v národním kole Fujifilm Euro Press Photo Awards 1998 a je držitelkou ocenění Osobnost české fotografie 2008.

    V Československu během normalizace fotografovala komunistické manifestace, po revoluci zdokumentovala odsun sovětských vojsk v knize Odchod sovětských vojsk z Československa a sestavila cyklus Žena mezi vdechnutím a vydechnutím. Má za sebou řadu autorských výstav, v poslední době se věnuje i kurátorské činnosti.

    Bojový arzenál sovětské armády činil:

    t-55
    0

    bojových vozidel a transportérů

    0

    děl a minometů

    0

    bojových letadel

    0

    bojových vrtulníků

    0

    tanků

    Sověti nikomu po odchodu nechyběli

    Místa někdejšího pobytu sovětských vojsk ve Vysokém Mýtu tehdy a nyní.

    načítám grafiku

    Na konci 80. let bylo v Československu:

    0

    sovětských vojáků

    0

    jejich rodinných příslušníků

    0

    sovětských posádek v českých zemích

    0

    sovětských posádek na Slovensku

    Běž domů, Ivane! Město si připomnělo vzdor proti Sovětům

    "Kde domov tvůj? Zde domov můj!" a další třicet let stará hesla provolávali 23. února 2020 na den přesně po třiceti letech ve Vysokém Mýtě. Místní pracovníci muzea se rozhodli připomenout zdejší revoluční masový protest proti okupantům rekonstrukcí tehdejších událostí. Vysoké Mýto mělo tehdy třetí největší posádku Rudé armády, vojáků bylo skoro stejně jako obyvatel desetitisícového města. Prohlédnout si fotogalerii

    Autoři: Jan Gazdík Štěpán Plaček Denis Chripák Josef Pazderka Jakub Plíhal Zdroje fotografií: Jakub Plíhal, Dana Kyndrová, Jindřich Štreit, Jan Jindra, Archiv Vysoké Mýto
    Sovětská armáda se z Československa začala stahovat v únoru 1990. Dne 27. června 1991 opustil zemi poslední voják - velitel Střední skupiny vojsk generál Eduard Arkaďjevič Vorobjov. Za odcházejícími jednotkami zůstaly nedořešené škody na zdraví a životech československého obyvatelstva, na majetku a ekosystémech.
    Autor Denis Chripák, Jakub Plíhal, Štěpán Plaček